Snad nastal čas, kdy třeba jít je a víc nezaclánět tady, s věčností duši zasnoubit, ochotně, rychle, bez výhrady...

Když dva, co se milovali, zapomenou na něžnosti, zbude smrti jen málo, co by jim vzala…

Konečné řešení?

Nechal jsem se inspirovat četbou cestopisu a pak i fotkami onoho Ráje...

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Rozverná písnička podobná těm, které kdysi prodávali kramáři prostému lidu kdesi na jarmarku...

Ballata (italská balada) > z volné veršotepárny na zadaná slova: OSUD ŠTĚSTÍ NOC RANDE KAFE

Člověk je tvor věčně pochybující...

Další šok pro vás! Podle básně kamarádky, co i tady má své řádky, jsem svou do komentu psal, teď i vám na pospas dal... Možná trochu udiví, že když o mně každý ví, že jsem muž, píšu jak žena , smutna, žitím unavena...

po dlouhé době mě navštívila můza... bohužel opět byla smutná...

někdo jiný mi lásku dá...

....tak tohle jsem ti chtěl říct

Na branku duše buší splín, jemuž se člověk nezbrání, bláhové srdce marně sní o novém Lásky shledání...;o(