Podzimni setkani

Každý rok prochází potají,
na mlžném koni po kraji,
bohatý rytíř ve zbroji zlaté,
jen stopy koňských kopyt v blátě,
po sobě zanechá.

Zelený plášť z hrubého sametu,
halí posla do sladkého portrétu,
modré oči jasné své ukryje,
v nich slabý záchvěv melancholie,
v krajině zanechá.

V brašně pár jablek a ořechů,
rozdává pro cizí útěchu,
těm, jejichž cit strhá srdce do ruda,
a duše má téměř nedutá,
když zlatý penízek na cestě zanechá.

Potkali jsme se náhodou,
když šla jsem se starou nádobou,
ke studánce lesní po vodu,
za Slunce východu,
setkáni s ním v duši poryv zanechá.

Podala jsem jezdci svěží vodu k piti,
zahlédla snad jiskru v oku jeho svítit?
úsměv jeho milý,
zalil mi nitro teplem - na chvíli,
polibek na líce růžové mi vskutku zanechal?

Vytratil se záhy okamžik prchavý,
vánek se letmo opřel do trávy,
oči se zavřely do snové představy,
a v nádobě jeden penízek zlatavý,
po sobě zanechal.

Našla jsem v sobě tiché poznaní,
počkám si za rok na další setkání,
rytíře podzimu potkat chci zas,
šeptá mi srdce mého hlas.