věnováno

Malují u Nás společně, mohu zajít a talent najít. Já však pokoj nedám, srdce hledám pod barvami duší.

Nostradame mlhu vidím a to co z ní čouhá, se lidem jen podobá.

Dva tělní otvory máme, na špínu ale má být používán jen jeden.

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

Někdy potkáte bytost tak zajímavou, že ji začnete studovat. Jde -li o umělkyni, pak rozbor osobnosti musíte patřičně zpracovat.

Spíš než báseň je to aktualitka ze života, třeba vás taky pobaví.

Po první strofě dál nečíst..

Někdo mi leží v žaludku

Určitě.

Erm...po dlouhé době...to vypadá...pořád stejně?