Aneb jak jsem v Ekvádoru překvapeně zjistila, že muži tu moji ženskost vnímají jako svou vlastní sílu, kterou jsou schopni použít a dát zpět.

Malují u Nás společně, mohu zajít a talent najít. Já však pokoj nedám, srdce hledám pod barvami duší.

Nostradame mlhu vidím a to co z ní čouhá, se lidem jen podobá.

Někdy potkáte bytost tak zajímavou, že ji začnete studovat. Jde -li o umělkyni, pak rozbor osobnosti musíte patřičně zpracovat.

Když vám zemřelí příbuzní stojí po boku...

Bez žen by to nešlo.

Dva tělní otvory máme, na špínu ale má být používán jen jeden.

Někdo mi leží v žaludku

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

Spíš než báseň je to aktualitka ze života, třeba vás taky pobaví.

Alkohol je metla lidstva, ale když ono to tak dobře chutná.

Jak to vidím.