Snad nastal čas, kdy třeba jít je a víc nezaclánět tady, s věčností duši zasnoubit, ochotně, rychle, bez výhrady...

Člověk je tvor věčně pochybující...

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Když dva, co se milovali, zapomenou na něžnosti, zbude smrti jen málo, co by jim vzala…

Rozverná písnička podobná těm, které kdysi prodávali kramáři prostému lidu kdesi na jarmarku...

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

jaro? jaro? jaro! jaro :-P

Nechal jsem se inspirovat četbou cestopisu a pak i fotkami onoho Ráje...

chytit nejbližší vlak, vyrazit za ní.

Ballata (italská balada) > z volné veršotepárny na zadaná slova: OSUD ŠTĚSTÍ NOC RANDE KAFE

když se láska ztrácí...

srpnová...

Další šok pro vás! Podle básně kamarádky, co i tady má své řádky, jsem svou do komentu psal, teď i vám na pospas dal... Možná trochu udiví, že když o mně každý ví, že jsem muž, píšu jak žena , smutna, žitím unavena...

....

Lež a nech si lhát, že bez mráčku je nebe.

Bezrozměrný verš.

jsem prokletá??