Děti měly hlídání. My jsme byli po večeři. A mezi námi a domovem zbývalo dvanáct kilometrů silnice, na které se za posledních patnáct let nestalo nic, co by stálo za vyprávění.
Ten večer jsme to hodlali změnit.
Ale popořadě.
S Bárou jsme spolu patnáct let. Máme dvě děti, dvě auta, hypotéku a společný účet, na kterém peníze vydrží asi tak dlouho jako dětem uklizený pokoj.
Je mi dvaačtyřicet, jí čtyřicet. Věk, kdy už začínáš chápat, proč si lidi kupují kvalitní matrace, ale ještě pořád si myslíš, že se tě stáří netýká.
Máme se dobře. Fakt dobře.
Pořád se spolu smějeme, občas i hádáme a pořád spolu rádi spíme. Teda pokud zrovna nespíme doopravdy, protože vstávat v pět ráno do práce je místy fakt náročný. Chodím ale brzo do práce, protože chci být zase brzo doma. U rodiny.
Bára je krásná ženská. Ne taková ta vyumělkovaná krasavice z reklamy na omlazovací krém, která se probouzí s dokonalým účesem a podle všeho nikdy nevstala s obličejem, který potřebuje aspoň dvě kafe. Moji Báru ráno bolí kyčle, občas jí někde vyroste pupínek, který mi znovu a znovu nedovolí vymáčknout, a když ji někdo pořádně nasere, dokáže být taky drsná.
To ale neznamená, že po patnácti letech nemáme trochu nalajnovanej život.
Vím, jakou kávu pije, jakou nohu si při čtení přehazuje přes druhou a že když řekne ‚už jdu‘, znamená to dalších deset minut. Ona zase ví, že dětem ujídám čokoládu, že nesnáším ponožky a tak furt chodím bez nich a že při sexu občas říkám věci, za které bych se mimo ložnici musel omluvit.
Známe se zkrátka skrz naskrz.
A přesto se nám tenhle večer povedlo jeden druhého docela slušně překvapit.
„Tak si ho dej.“
„Já už nemůžu.“
„Tak si ho nedávej.“
„Ale vypadá fakt dobře.“
„Tak si ho dej.“
„Ty mě vůbec neposloucháš.“
Sedíme v malé italské restauraci. Na stole dvě prázdné skleničky, karafa vody, dohořívající svíčka a jídelní lístek, nad kterým Bára řeší jedno z nejzásadnějších dilemat moderního člověka.
Tiramisu, nebo netiramisu?
„Hele, dej si ho. Já si vezmu dvě lžičky,“ navrhuju.
„Ty ho nechceš.“
„Nechci.“
„Tak proč dvě?“
„Protože ti chci pomoct.“
Zamračí se na mě, ale jen na oko. Objednává tiramisu. Jedno. Se dvěma lžičkami.
Číšník se ani neptá.
Zatímco čekáme, Bára mi připomíná naše první rande.
„Pamatuješ, jak jsi naše první rande zaplavil stravenkama?“
„Samozřejmě. Jeden z nejromantičtějších okamžiků mýho života. Jak sis na to vzpomněla?“
„Ale jen tak, kde jsou ty časy. Byli jsme mladí a bláznivý.“
„A taky prcuchtivý.“
„To jsme pořád, ne?“
„Ale to víš, že jo. Nestěžuju si.“
Usměje se. Ten její smích znám. Začíná potichu, skoro jen úsměvem, pak se jí trochu nakrčí nos a nakonec se rozesměje tak, že zavře oči.
„A víš, co bylo nejbláznivější?“ pokračuje.
„Že jsem se celý večer úspěšně vydával za normálního člověka?“
„Ne. Jak jsi mi úplně vážně vysvětloval, jak funguje ta vaše stravenková mafie.“
„To byl regulérní byznys.“
„Jasně. Číhali jste před kanceláří na spolužáky a skupovali jejich přebytečný stravenky. A ještě jste tomu říkali podnikání.“
„Ježiš, ty máš pamatováka. Víš co? Měli jsme podnikatelského ducha.“
„Ty jsi o tom mluvil, jako byste řídili mezinárodní organizovaný zločin.“
„Protože jsem byl chudej romantik.“
„Byl jsi blbec.“
„A stejně sis mě vzala.“
„Každej děláme chyby.“ Koutky úst jí cuknou.
Přichází tiramisu.
Samozřejmě že se do toho pustí s takovou chutí, že si na mě vzpomene až u poslední lžičky.
Zarazí lžičku do tiramisu.
„Ty dneska nějak jedeš.“
Přisunuje mi poslední sousto.
Dívám se na ni. Má na sobě černé šaty, které jsem jí koupil před dvěma lety k Vánocům. Dneska je má, hádám, tak podruhé. Mají větší výstřih a holá záda. No jo, když já si některé ty její hadříky kupuju i pro sebe. Radost pohledět. Vlasy má rozpuštěné, na uších malé zlaté pecky od české designérky.
Vypadá skvěle.
Pod stolem mi nohou pohladí lýtko. Položím jí pod stolem dlaň na koleno a pomalu ji pohladím. Na okamžik se na mě zadívá, jako by čekala, co udělám dál. Nohu ale neodtáhne.
Za námi se právě loučí nějaký mladý pár. Kluk se snaží holce pomoct do kabátu, ale místo rukávu jí narve ruku do kapsy. Oba se smějí. Ještě nejspíš netuší, co všechno je čeká. Možná spolu zůstanou. Možná ne.
Možná právě teď prožívají začátek něčeho velkého. Přeju jim to.
Bára mezitím dopíjí víno.
„Hele, Matěji, tohle jsme měli udělat už dávno.“
„Objednat si tiramisu?“
„Jít spolu ven. Jen my dva.“
Má pravdu.
Naposledy jsme byli takhle na večeři snad před třemi lety. Ne že bychom nikam nechodili. Chodíme. Na výlety, do kina, na oslavy, občas na koncert. Furt jsme někde a pořád nám to přijde málo. Jenže většinou s dětmi, nebo s půlkou příbuzenstva.
Takovej ten večer, kdy si ženská vezme hezké šaty, chlap si konečně vezme košili a nikdo u stolu neřeší, jestli už může dostat hranolky, jsme dlouho neměli.
Až dneska.
Vezmu ji za ruku.
„Je to moc fajn večer.“
Usměje se.
„Je.“
A pak dodá:
„I když jsem k prasknutí. Ten dezert byl moc.“
„Moc dobrý?“
„To taky.“
Venku nás vítá chladný večerní vzduch.
Ulice jsou skoro prázdné, světla lamp se odrážejí v mokrém asfaltu. Před chvílí muselo pršet. Z hospody naproti se ozývá smích a někdo právě vyráží na cigaretu. Dva kluci na elektrokoloběžkách projíždějí kolem nás tak rychle, že jednoho z nich málem sundám.
Bára mě chytne za ruku.
U auta se zastavíme. Přitáhnu si ji k sobě a políbím.
Ne takovou tou manželskou pusou, kterou si dáš mezi myčkou a odchodem do práce. Opravdově. Pomalu. Její ruce mi sklouznou pod rozepnutou bundu a chvíli tam zůstanou.
„Co je?“ zeptám se, když se odtáhne.
„Nic.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože tě mám ráda, ty blázne.“
Tak jo.
Naše romantika po patnácti letech.
Nasedáme.
Na zadních sedačkách trůní dvě dětské autosedačky. Mezi nimi se válí plyšový dinosaurus bez jednoho oka, obal od sušenky a cosi, co kdysi bývalo rohlíkem. Z kapsy za sedadlem spolujezdce trčí omalovánky a jedna růžová ponožka.
Rodinný vůz v plné kráse.
Bára se zuje, vydechne úlevou a pohodlně se usadí.
„Bože, to je blaho.“
„Ty boty tě tlačily?“
„Jak sviňa.“
„Tak proč sis je brala?“
„Protože jsou krásný.“
„To dává smysl.“
„Vy chlapi tomu nerozumíte.“
Startuju.
Z rádia se okamžitě vyvalí reklama na fotovoltaiku. Nějaký šťastný pán nám sděluje, že díky slunci konečně získal nezávislost. Vypínám rádio a pouštíme si Spotify.
Vyjíždíme na hlavní.
Dvanáct kilometrů. Čtyři kruháče, dva semafory, jeden železniční přejezd a jsme doma.
Cestu znám nazpaměť. Projel jsem ji snad tisíckrát. V zimě, v létě, s dětmi, bez dětí, na kole, po práci, po nákupu. Znám tady každé křoví, každý výmol i šutr.
Automaticky dávám blinkr doprava.
„Dávej pozor na to auto.“
„Vím.“ Říká mi to pokaždé, když se k nám rychleji přiblíží jiné auto. Jako by si za ty roky nevšimla, že jsem zatím ani jedno nenaboural.
„Škoda, že ten večer není delší,“ povzdechne si.
„Vždyť máme ještě celej večer. Třeba už spí.“
„Já vím. Ale doma už je to doma.“
„To je docela přesná definice domova.“
Směju se.
Jedeme chvíli mlčky.
Za okny ubíhají lampy, občas nějaký barák, autobusová zastávka, potom pole. Bára se opře hlavou o sedadlo a pozoruje mě. Vím to, i když se na ni nedívám.
„Matěji?“
„Hm?“
„Pamatuješ, jak jsme se kdysi bavili o tom sexu v autě?“
Mrknu na ni.
„Jasně. Náš velkej nesplněnej sen.“
„Jo. Já na to občas myslím.“
„Na to, že už nejsme tak ohební jako ve dvaceti?“
„Na to šukání v autě, blbe.“
Tak tohle jsem nečekal.
Usmívá se a dívá se na mě způsobem, který moc dobře znám.
„Ty to myslíš vážně?“
„A proč ne?“
„Protože…“
Odmlčím se.
Vlastně nevím proč.
Protože je nám přes čtyřicet? Protože máme děti? Protože se podobné věci dělají ve filmech a v devatenácti, když nemáš vlastní byt?
„Tak někam odbočím,“ řeknu.
„Odboč.“
Pousměju se a vrátím oči na silnici. Za zatáčkou svítí směrovka k nějakému odpočívadlu. A já poprvé za patnáct let nezahýbám tam, kam bych měl. Dávám blinkr doleva.
První odbočka nás zavede na parkoviště u autoservisu.
Osvětlené je tak dokonale, že chybí už jen kameraman a někdo, kdo zařve akce.
„Co myslíš? Tady?“ ptám se.
Bára se rozhlédne.
„Jasně. A když budeme mít štěstí, někdo nám při tom bude fandit.“
Otáčím auto.
Další možnost se objeví po pár set metrech. Malá cesta mezi několika domy, na jejímž konci je lesík.
Vypadá to slibně.
Zastavuju u kraje polní cesty, vypínám světla a spokojeně se rozhlížím.
„Ideální.“
Vtom se nad námi rozsvítí světlo.
Pohybové čidlo.
Ze tmy se vynoří dřevěná cedule s nápisem PENZION U SRNCE.
A hned pod ní kamera.
„Ty vole,“ vydechnu.
Bára se začne smát.
„Tak pojedeme dál.“
Znovu startuju.
Bára se už směje naplno.
„Ty jsi tak strašně zodpovědnej.“
„Promiň, že nechci být hrdinou místního penzionu.“
„Hlavně aby nás někdo nepoznal.“
„To by ještě tak scházelo.“
„Třeba by nám dali slevu na další pobyt.“
„Báro!“
Nejde to zastavit. Smějeme se oba, až mi slzí oči.
Když jsme byli mladší, podobné věci jsme moc neřešili. Celé hodiny jsme se líbali v parku na lavičce a vůbec nevnímali, kdo kolem nás chodí. Jindy jsme se v noci koupali nazí v rybníku. A jednou, dodnes nechápu proč, jsme se pokoušeli zaprcat na nafukovací matraci.
Skončilo to pod vodou.
Ale to už je jiný příběh.
S přibývajícími roky člověk trochu zrozumní. Naučí se chodit včas spát, pozná rozdíl mezi obyčejnou bolestí zad a tou, která ho vyřadí na tři dny, a před každou dovolenou balí lékárničku, jako by s rodinou vyrážel do válečné zóny. Přestane skákat do vody po hlavě, začne číst příbalové letáky a jednoho dne se přistihne, jak dobrovolně sleduje předpověď počasí.
A pak jednoho večera zjistí, že hledá místo, kde by se mohl vyspat s vlastní ženou.
V autě.
Docela dobrý, ne?
„Támhle!“ vyhrkne Bára.
Ukazuje k úzké asfaltce odbočující mezi pole.
Nic tam není a to je ono.
Zajedu na ni.
Silnice se po chvíli zúží, asfalt vystřídá štěrk a po pravé straně se objeví malá travnatá plocha. Za ní les. Žádné domy, lampy ani kamery. Jen tmavé siluety stromů a někde v dálce dvě světýlka vesnice.
Zastavím u kraje.
Vypnu motor.
Vypnu světla.
Ticho.
Takové to pořádné, venkovské ticho, ve kterém slyšíš každý zvuk. Cvrčky, vítr v korunách stromů, občas šustnutí v trávě. Motor ještě chvíli tiše praská, jak chladne.
Zůstáváme sedět.
Bára se dívá před sebe. Já na ni.
Je zvláštní, jak rychle se dokáže změnit atmosféra.
Ještě před chvílí jsme se smáli jako dva idioti.
A teď?
Teď sedíme v našem rodinném autě uprostřed tmy a najednou jsme oba trochu nervózní.
Napadne mě, jestli mám dost místa. Jestli se to vůbec dá. Jestli nebude lepší přesunout se dozadu. Jenže vzadu jsou dvě dětské sedačky s ISOFIXem. A rozebírat tenhle systém kvůli sexu? Tak zoufalí ještě nejsme.
Doprdele.
Tohle jsme nějak nedomysleli.
„Na co myslíš?“ zeptá se Bára.
„Že jsme si měli koupit větší auto.“
Zasměje se.
„Víš co?“ řeknu a odepnu si pás.
„Co?“
Nakloním se k ní, položím jí ruku na stehno a políbím ji. Nečekám, až mi dá další pokyn. Zajede prsty do vlasů a přitáhne si mě blíž.
Loktem zavadím o klakson.
Auto krátce zatroubí.
„Ty bláho,“ vyprskne smíchy.
„Romantika jak z filmu.“
Políbím ji.
Přitáhne si mě za límec košile a polibek mi vrátí. Její rty chutnají po víně a čokoládě. Rukou mi zajede do vlasů, druhou položí na krk. Pomalu, důvěrně, jako už tolikrát.
Jenže tentokrát je všechno trochu jiné.
Nemáme kolem sebe ložnici, postel ani otevřené dveře do koupelny. Nikde nebzučí myčka, nebliká nabíječka a z vedlejšího pokoje se nemůže ozvat dětské volání, že má někdo žízeň.
Jsme tu sami.
V téhle zapomenuté části světa.
A přitom od našeho domova jen pár kilometrů.
Zkouším se k ní přiblížit kolem řadicí páky, ale všude něco překáží.
Auto, které nám dokonale vyhovuje na dovolenou v Chorvatsku, odvoz dvou dětí na kroužky a přepravu dvoumetrového vánočního stromku, se ukazuje jako naprosto nevhodný prostor pro romantiku.
„Počkej,“ řeknu.
Vystoupím.
Bára se na mě nechápavě dívá přes okno.
Obejdu auto a otevřu dveře spolujezdce.
„Pojď na chvíli ven.“
„Co děláš?“
„Upravuju interiér.“
Bára vystoupí a já se skloním k páčce pod jejím sedadlem. Posunu ho až dozadu.
Něco pod ním zachrastí.
Na tajňáka vytahuju dinosaura, dvě pastelky a jednu starou sušenku. Všechno odhazuju na zadní sedačku.
„Hotovo.“
Sundám si bundu, hodím ji dozadu a usadím se na místo spolujezdce.
„Tak pojď.“
Bára se pousměje a nastoupí za mnou. Tentokrát už opatrněji.
Přehodí přese mě jednu nohu, pak druhou a usadí se mi obkročmo na klíně. Posune se blíž a opře se mi čelem o čelo.
„Tak ahoj,“ zašeptá.
„Ahoj.“
Chvíli se jen díváme.
Takhle zblízka vidím všechno. Drobné vrásky kolem očí, maličké znaménko u nosu, které má odjakživa, i jeden neposlušný pramen vlasů, který jí pořád padá do obličeje.
Znám tu tvář.
Viděl jsem ji šťastnou, smutnou, unavenou, rozčílenou i úplně bezradnou. Viděl jsem ji plakat radostí. Viděl jsem ji po probdělých nocích, kdy měla pocit, že už nemůže dál. A taky ráno po svatbě, s rozmazanou řasenkou a úsměvem, který mi tehdy připadal jako to nejhezčí na světě.
Teď se na mě dívá stejně.
Trochu pobaveně. Trochu vyzývavě.
„Ty jsi fakt krásná, víš to?“
Usměje se.
A potom mě znovu políbí. Tentokrát už bez váhání.
Jednou rukou mě drží kolem krku, druhou mi pomalu rozepíná košili. Prsty se dotkne mé hrudi a já ucítím, jak mi po zádech přeběhne mráz.
Přitáhnu si ji blíž.
Líbám ji na tvář, pod uchem, na krk. Zavře oči a nepatrně zakloní hlavu. Má ráda, když ji líbám právě tady. Vždycky měla. A já mám rád ten její drobný pohyb, kterým mi dává najevo, že nechce, abych přestal.
Známe svoje těla.
Máme je navzájem přečtená jako knížky, ke kterým se pořád vracíš. Víš, co přijde na další stránce, a přesto ji s chutí otočíš.
Jenže dneska je v tom ještě něco navíc.
Bára mi pomalu stáhne košili z ramen.
Podívá se na mě a pousměje se.
„Ty jsi nějakej nervózní.“
„Nejsem.“
„Jseš.“
„Trochu.“
„Proč?“
Pokrčím rameny.
„Protože jsi krásná ženská, kterou se právě chystám ošukat na lesní cestě.“
Malinko se zarazí a pak se kousne do rtu.
„Tak to seš na tom stejně jako já.“
„Ty jsi taky nervózní?“
Přikývne.
„Trochu. Ale líbí se mi to.“
A mně taky. Bože, jak já jsem z ní hotový.
Přesunu dlaň na její stehno. Kůže je teplá, hebká. Pod prsty cítím drobné zachvění, když ji pohladím. Bára mě sleduje. Nespouští ze mě oči, ani když se znovu nakloním k jejím rtům.
Líbáme se dlouho.
Nikdo nepospíchá.
Sedadlo pod námi tiše zavrže.
Nad hlavami máme nízký strop a kolem sebe sotva tolik prostoru, abychom se mohli pohodlně obejmout. Její koleno se opírá o dveře, moje noha se zasekla kdesi pod palubní deskou.
Jenže Bára se ke mně tiskne a všechno to nepohodlí najednou přestává být důležité.
Její ruce mi přejíždějí po zádech. Na chvíli se zastaví mezi lopatkami, potom mě pevně obejmou. Cítím její dech na krku, její vlasy na tváři a tlukot srdce, když se ke mně přitiskne celým tělem.
Někde venku zapraská větev.
Ani jeden z nás se neohlédne.
Sáhnu po zipu u kalhot.
Její ruka je u zipu dřív než moje, a když ho konečně sevře v dlani, musím se zapřít o opěradlo. Chvíli mě jen tak drží a dívá se mi do očí, jako by si ověřovala, že jsem to pořád já. Pak si vyhrne šaty až do pasu. Kalhotky jí stahuju po stehnech, zaseknou se o koleno, netrpělivě je skopne někam pod palubovku.
„Pojď sem,“ zašeptá.
Přetočí se ke mně a jednou nohou se zapře o řadicí páku. Když se na mě pomalu spustí, oba na vteřinu přestaneme dýchat. Je horká a vlhká a tak blízko, že cítím každý její nádech na rtech. Chvíli se vůbec nehýbe, jen mě v sobě drží. Pak se začne kolébat, nejdřív pomalu, jako by zkoušela, kolik toho to staré sedadlo unese.
Stáhnu jí ramínka šatů a líbám ji na prsa. Bradavky má tvrdé, beru si je mezi zuby, na oplátku mi zarývá nehty do zad. Chytnu ji za boky a přitáhnu k sobě hlouběji. Zasténá a kousne mě do ramene, aby nebyla slyšet. Stejně slyšet je a hlavně může být slyšet. Její hlas se odráží od skel, míchá se s vrzáním pérování a mně dojde, že takhle jsem ji neslyšel roky. Žádné ztlumené vzdechy do polštáře, aby se nevzbudily děti. Žádné hlídání, jestli nezavržou dveře.
Jen ona a já a naše nespoutaná chvíle.
„Neboj se,“ šeptám jí do ucha. „Tady tě nikdo neuslyší.“
„Tak mě pořádně ošukej,“ odpoví mi stejně tiše a zní to sprostěji než cokoliv, co mi kdy řekla.
Zrychlí.
Já taky.
Okna se mlží, auto se houpe a mně je úplně jedno, jestli to může někdo vidět.
Bára se opře dlaní o strop, aby měla víc síly, a tvrdě mě bez sebemenšího studu šuká.
V jeden moment se bouchne hlavou o strop, sprostě zanadává, ale vzápětí se rozesměje a celou váhou se na mě znovu napíchne.
„Pojď, uděláme se spolu.“
Olízne si prsty, jako by nevěděla, že to vůbec nepotřebuje. Je tak vlhká, že to cítím všude. Stéká mi po stehnech a dál dolů.
Začíná se hladit. Pomalu, v malých kroužcích, přesně tak, jak to má ráda. Dívám se na její ruku, na to, jak se při tom pořád pomalu na mně pohybuje, a mám co dělat, abych se hned neudělal.
„Líbí se ti to?“ vydechne.
„Moc.“
Zavře oči a kroužky zrychlí. Dýchá čím dál rychleji a pak už se ani nesnaží být potichu. Cítím, jak se kolem mě svírá, pořád silněji, a jde to na mě taky. Polévá mě horko.
Zatnu zuby a vydržím jen díky tomu, že ji chci vidět první.
A pak to přijde. Prohne se, zakloní hlavu a celá se rozechvěje. Stehna se jí napnou, nehty se mi zaryjí do ramene a z hrdla jí unikne dlouhý, rozechvělý sten, který tu tmu kolem auta skoro roztrhne.
Víc už to neudržím.
Chytnu ji za boky, přitáhnu si ji co nejblíž a začnu ji šukat rychleji, až ztratíme společný rytmus. Sténá, ještě pořád se chvěje.
Udělám se do ní.
Pak jen dýcháme. Čelo na čele. Zpocení a úplně vyřízení.
Tma kolem auta zhoustla. Okna jsou úplně zamlžená a někde mezi svlečenou košilí, pomačkanými šaty a dlouhými polibky se celý ten obyčejný svět na chvíli ztrácí.
Nevím, kolik času uplynulo.
Deset minut?
Půl hodiny?
Nebo víc?
Bára mi pomalu přejíždí prstem po hrudi.
„To bylo hezký.“
„Jo.“
„A trochu šílený.“
„To každopádně.“
„A víš co? Mně se to fakt líbilo. Fakt moc.“
Políbím ji do vlasů.
Chvíli jen tak zůstáváme.
Její hlava spočívá na mém rameni. Občas mě políbí na krk, já ji hladím po zádech a vůbec se mi nechce vracet do reality.
Po chvíli se ale začne vrtět.
„Matěji?“
„Ano?“
„Necítím pravou nohu.“
Podívám se dolů.
„Aha.“
„Co aha?“
„Máš ji zaklíněnou mezi sedačkou a dveřma.“
Rozesmějeme se.
A je to zpátky.
Ta naše obyčejná, trochu praštěná skutečnost.
Opatrně se přesouváme na svá místa. Bára si rovná šaty, hledám košili, kterou se mi podařilo nacpat pod sedadlo.
Otevřu dveře.
Do auta vtrhne studený vzduch. Je příjemný, osvěžující. Z lesa voní mokré listí a hlína. Někde nedaleko se ozývá sova, nebo možná nějaký jiný pták, kterému nevadí houkat uprostřed noci.
Vystoupím, protáhnu si záda a zapnu košili.
Při pohledu na naše auto se musím usmát.
Vypadá úplně stejně jako před hodinou.
Ale nikdo by nepoznal, co se v něm právě odehrálo.
Bára vystoupí taky.
Postaví se vedle mě, obejme mě kolem pasu a opře si hlavu o moje rameno.
„Víš, co je na tom nejlepší?“ řekne.
„Že nás nikdo neviděl?“
„To taky.“
„Že to naše autíčko zvládlo?“
„Matěji.“
„Tak co?“
„Že jsme to fakt udělali.“
Díváme se na auto a má pravdu.
Kolikrát jsme už o něčem podobném mluvili?
O sexu v autě. O koupání v noci. O tom, že jednou pojedeme někam úplně bez plánu, jen tak, bez cíle. Nebo že si pronajmeme malý domeček a celý den budeme chodit po horách a po nocích nevylezeme z postele.
Spousta hezkých představ.
Většinou zůstanou právě tam.
V hlavě.
Člověk má totiž zvláštní talent odkládat příjemné věci na dobu, až bude vhodnější příležitost. Až bude víc času. Až děti trochu povyrostou. Až se dodělá koupelna. Až bude po Vánocích, po létě, po dalším hektickém týdnu.
Jenže ten správný okamžik ti nikdo nepřiveze až před dveře.
Občas si pro něj musíš prostě odbočit.
Ten večer jsme to hodlali změnit.
Ale popořadě.
S Bárou jsme spolu patnáct let. Máme dvě děti, dvě auta, hypotéku a společný účet, na kterém peníze vydrží asi tak dlouho jako dětem uklizený pokoj.
Je mi dvaačtyřicet, jí čtyřicet. Věk, kdy už začínáš chápat, proč si lidi kupují kvalitní matrace, ale ještě pořád si myslíš, že se tě stáří netýká.
Máme se dobře. Fakt dobře.
Pořád se spolu smějeme, občas i hádáme a pořád spolu rádi spíme. Teda pokud zrovna nespíme doopravdy, protože vstávat v pět ráno do práce je místy fakt náročný. Chodím ale brzo do práce, protože chci být zase brzo doma. U rodiny.
Bára je krásná ženská. Ne taková ta vyumělkovaná krasavice z reklamy na omlazovací krém, která se probouzí s dokonalým účesem a podle všeho nikdy nevstala s obličejem, který potřebuje aspoň dvě kafe. Moji Báru ráno bolí kyčle, občas jí někde vyroste pupínek, který mi znovu a znovu nedovolí vymáčknout, a když ji někdo pořádně nasere, dokáže být taky drsná.
To ale neznamená, že po patnácti letech nemáme trochu nalajnovanej život.
Vím, jakou kávu pije, jakou nohu si při čtení přehazuje přes druhou a že když řekne ‚už jdu‘, znamená to dalších deset minut. Ona zase ví, že dětem ujídám čokoládu, že nesnáším ponožky a tak furt chodím bez nich a že při sexu občas říkám věci, za které bych se mimo ložnici musel omluvit.
Známe se zkrátka skrz naskrz.
A přesto se nám tenhle večer povedlo jeden druhého docela slušně překvapit.
„Tak si ho dej.“
„Já už nemůžu.“
„Tak si ho nedávej.“
„Ale vypadá fakt dobře.“
„Tak si ho dej.“
„Ty mě vůbec neposloucháš.“
Sedíme v malé italské restauraci. Na stole dvě prázdné skleničky, karafa vody, dohořívající svíčka a jídelní lístek, nad kterým Bára řeší jedno z nejzásadnějších dilemat moderního člověka.
Tiramisu, nebo netiramisu?
„Hele, dej si ho. Já si vezmu dvě lžičky,“ navrhuju.
„Ty ho nechceš.“
„Nechci.“
„Tak proč dvě?“
„Protože ti chci pomoct.“
Zamračí se na mě, ale jen na oko. Objednává tiramisu. Jedno. Se dvěma lžičkami.
Číšník se ani neptá.
Zatímco čekáme, Bára mi připomíná naše první rande.
„Pamatuješ, jak jsi naše první rande zaplavil stravenkama?“
„Samozřejmě. Jeden z nejromantičtějších okamžiků mýho života. Jak sis na to vzpomněla?“
„Ale jen tak, kde jsou ty časy. Byli jsme mladí a bláznivý.“
„A taky prcuchtivý.“
„To jsme pořád, ne?“
„Ale to víš, že jo. Nestěžuju si.“
Usměje se. Ten její smích znám. Začíná potichu, skoro jen úsměvem, pak se jí trochu nakrčí nos a nakonec se rozesměje tak, že zavře oči.
„A víš, co bylo nejbláznivější?“ pokračuje.
„Že jsem se celý večer úspěšně vydával za normálního člověka?“
„Ne. Jak jsi mi úplně vážně vysvětloval, jak funguje ta vaše stravenková mafie.“
„To byl regulérní byznys.“
„Jasně. Číhali jste před kanceláří na spolužáky a skupovali jejich přebytečný stravenky. A ještě jste tomu říkali podnikání.“
„Ježiš, ty máš pamatováka. Víš co? Měli jsme podnikatelského ducha.“
„Ty jsi o tom mluvil, jako byste řídili mezinárodní organizovaný zločin.“
„Protože jsem byl chudej romantik.“
„Byl jsi blbec.“
„A stejně sis mě vzala.“
„Každej děláme chyby.“ Koutky úst jí cuknou.
Přichází tiramisu.
Samozřejmě že se do toho pustí s takovou chutí, že si na mě vzpomene až u poslední lžičky.
Zarazí lžičku do tiramisu.
„Ty dneska nějak jedeš.“
Přisunuje mi poslední sousto.
Dívám se na ni. Má na sobě černé šaty, které jsem jí koupil před dvěma lety k Vánocům. Dneska je má, hádám, tak podruhé. Mají větší výstřih a holá záda. No jo, když já si některé ty její hadříky kupuju i pro sebe. Radost pohledět. Vlasy má rozpuštěné, na uších malé zlaté pecky od české designérky.
Vypadá skvěle.
Pod stolem mi nohou pohladí lýtko. Položím jí pod stolem dlaň na koleno a pomalu ji pohladím. Na okamžik se na mě zadívá, jako by čekala, co udělám dál. Nohu ale neodtáhne.
Za námi se právě loučí nějaký mladý pár. Kluk se snaží holce pomoct do kabátu, ale místo rukávu jí narve ruku do kapsy. Oba se smějí. Ještě nejspíš netuší, co všechno je čeká. Možná spolu zůstanou. Možná ne.
Možná právě teď prožívají začátek něčeho velkého. Přeju jim to.
Bára mezitím dopíjí víno.
„Hele, Matěji, tohle jsme měli udělat už dávno.“
„Objednat si tiramisu?“
„Jít spolu ven. Jen my dva.“
Má pravdu.
Naposledy jsme byli takhle na večeři snad před třemi lety. Ne že bychom nikam nechodili. Chodíme. Na výlety, do kina, na oslavy, občas na koncert. Furt jsme někde a pořád nám to přijde málo. Jenže většinou s dětmi, nebo s půlkou příbuzenstva.
Takovej ten večer, kdy si ženská vezme hezké šaty, chlap si konečně vezme košili a nikdo u stolu neřeší, jestli už může dostat hranolky, jsme dlouho neměli.
Až dneska.
Vezmu ji za ruku.
„Je to moc fajn večer.“
Usměje se.
„Je.“
A pak dodá:
„I když jsem k prasknutí. Ten dezert byl moc.“
„Moc dobrý?“
„To taky.“
Venku nás vítá chladný večerní vzduch.
Ulice jsou skoro prázdné, světla lamp se odrážejí v mokrém asfaltu. Před chvílí muselo pršet. Z hospody naproti se ozývá smích a někdo právě vyráží na cigaretu. Dva kluci na elektrokoloběžkách projíždějí kolem nás tak rychle, že jednoho z nich málem sundám.
Bára mě chytne za ruku.
U auta se zastavíme. Přitáhnu si ji k sobě a políbím.
Ne takovou tou manželskou pusou, kterou si dáš mezi myčkou a odchodem do práce. Opravdově. Pomalu. Její ruce mi sklouznou pod rozepnutou bundu a chvíli tam zůstanou.
„Co je?“ zeptám se, když se odtáhne.
„Nic.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože tě mám ráda, ty blázne.“
Tak jo.
Naše romantika po patnácti letech.
Nasedáme.
Na zadních sedačkách trůní dvě dětské autosedačky. Mezi nimi se válí plyšový dinosaurus bez jednoho oka, obal od sušenky a cosi, co kdysi bývalo rohlíkem. Z kapsy za sedadlem spolujezdce trčí omalovánky a jedna růžová ponožka.
Rodinný vůz v plné kráse.
Bára se zuje, vydechne úlevou a pohodlně se usadí.
„Bože, to je blaho.“
„Ty boty tě tlačily?“
„Jak sviňa.“
„Tak proč sis je brala?“
„Protože jsou krásný.“
„To dává smysl.“
„Vy chlapi tomu nerozumíte.“
Startuju.
Z rádia se okamžitě vyvalí reklama na fotovoltaiku. Nějaký šťastný pán nám sděluje, že díky slunci konečně získal nezávislost. Vypínám rádio a pouštíme si Spotify.
Vyjíždíme na hlavní.
Dvanáct kilometrů. Čtyři kruháče, dva semafory, jeden železniční přejezd a jsme doma.
Cestu znám nazpaměť. Projel jsem ji snad tisíckrát. V zimě, v létě, s dětmi, bez dětí, na kole, po práci, po nákupu. Znám tady každé křoví, každý výmol i šutr.
Automaticky dávám blinkr doprava.
„Dávej pozor na to auto.“
„Vím.“ Říká mi to pokaždé, když se k nám rychleji přiblíží jiné auto. Jako by si za ty roky nevšimla, že jsem zatím ani jedno nenaboural.
„Škoda, že ten večer není delší,“ povzdechne si.
„Vždyť máme ještě celej večer. Třeba už spí.“
„Já vím. Ale doma už je to doma.“
„To je docela přesná definice domova.“
Směju se.
Jedeme chvíli mlčky.
Za okny ubíhají lampy, občas nějaký barák, autobusová zastávka, potom pole. Bára se opře hlavou o sedadlo a pozoruje mě. Vím to, i když se na ni nedívám.
„Matěji?“
„Hm?“
„Pamatuješ, jak jsme se kdysi bavili o tom sexu v autě?“
Mrknu na ni.
„Jasně. Náš velkej nesplněnej sen.“
„Jo. Já na to občas myslím.“
„Na to, že už nejsme tak ohební jako ve dvaceti?“
„Na to šukání v autě, blbe.“
Tak tohle jsem nečekal.
Usmívá se a dívá se na mě způsobem, který moc dobře znám.
„Ty to myslíš vážně?“
„A proč ne?“
„Protože…“
Odmlčím se.
Vlastně nevím proč.
Protože je nám přes čtyřicet? Protože máme děti? Protože se podobné věci dělají ve filmech a v devatenácti, když nemáš vlastní byt?
„Tak někam odbočím,“ řeknu.
„Odboč.“
Pousměju se a vrátím oči na silnici. Za zatáčkou svítí směrovka k nějakému odpočívadlu. A já poprvé za patnáct let nezahýbám tam, kam bych měl. Dávám blinkr doleva.
První odbočka nás zavede na parkoviště u autoservisu.
Osvětlené je tak dokonale, že chybí už jen kameraman a někdo, kdo zařve akce.
„Co myslíš? Tady?“ ptám se.
Bára se rozhlédne.
„Jasně. A když budeme mít štěstí, někdo nám při tom bude fandit.“
Otáčím auto.
Další možnost se objeví po pár set metrech. Malá cesta mezi několika domy, na jejímž konci je lesík.
Vypadá to slibně.
Zastavuju u kraje polní cesty, vypínám světla a spokojeně se rozhlížím.
„Ideální.“
Vtom se nad námi rozsvítí světlo.
Pohybové čidlo.
Ze tmy se vynoří dřevěná cedule s nápisem PENZION U SRNCE.
A hned pod ní kamera.
„Ty vole,“ vydechnu.
Bára se začne smát.
„Tak pojedeme dál.“
Znovu startuju.
Bára se už směje naplno.
„Ty jsi tak strašně zodpovědnej.“
„Promiň, že nechci být hrdinou místního penzionu.“
„Hlavně aby nás někdo nepoznal.“
„To by ještě tak scházelo.“
„Třeba by nám dali slevu na další pobyt.“
„Báro!“
Nejde to zastavit. Smějeme se oba, až mi slzí oči.
Když jsme byli mladší, podobné věci jsme moc neřešili. Celé hodiny jsme se líbali v parku na lavičce a vůbec nevnímali, kdo kolem nás chodí. Jindy jsme se v noci koupali nazí v rybníku. A jednou, dodnes nechápu proč, jsme se pokoušeli zaprcat na nafukovací matraci.
Skončilo to pod vodou.
Ale to už je jiný příběh.
S přibývajícími roky člověk trochu zrozumní. Naučí se chodit včas spát, pozná rozdíl mezi obyčejnou bolestí zad a tou, která ho vyřadí na tři dny, a před každou dovolenou balí lékárničku, jako by s rodinou vyrážel do válečné zóny. Přestane skákat do vody po hlavě, začne číst příbalové letáky a jednoho dne se přistihne, jak dobrovolně sleduje předpověď počasí.
A pak jednoho večera zjistí, že hledá místo, kde by se mohl vyspat s vlastní ženou.
V autě.
Docela dobrý, ne?
„Támhle!“ vyhrkne Bára.
Ukazuje k úzké asfaltce odbočující mezi pole.
Nic tam není a to je ono.
Zajedu na ni.
Silnice se po chvíli zúží, asfalt vystřídá štěrk a po pravé straně se objeví malá travnatá plocha. Za ní les. Žádné domy, lampy ani kamery. Jen tmavé siluety stromů a někde v dálce dvě světýlka vesnice.
Zastavím u kraje.
Vypnu motor.
Vypnu světla.
Ticho.
Takové to pořádné, venkovské ticho, ve kterém slyšíš každý zvuk. Cvrčky, vítr v korunách stromů, občas šustnutí v trávě. Motor ještě chvíli tiše praská, jak chladne.
Zůstáváme sedět.
Bára se dívá před sebe. Já na ni.
Je zvláštní, jak rychle se dokáže změnit atmosféra.
Ještě před chvílí jsme se smáli jako dva idioti.
A teď?
Teď sedíme v našem rodinném autě uprostřed tmy a najednou jsme oba trochu nervózní.
Napadne mě, jestli mám dost místa. Jestli se to vůbec dá. Jestli nebude lepší přesunout se dozadu. Jenže vzadu jsou dvě dětské sedačky s ISOFIXem. A rozebírat tenhle systém kvůli sexu? Tak zoufalí ještě nejsme.
Doprdele.
Tohle jsme nějak nedomysleli.
„Na co myslíš?“ zeptá se Bára.
„Že jsme si měli koupit větší auto.“
Zasměje se.
„Víš co?“ řeknu a odepnu si pás.
„Co?“
Nakloním se k ní, položím jí ruku na stehno a políbím ji. Nečekám, až mi dá další pokyn. Zajede prsty do vlasů a přitáhne si mě blíž.
Loktem zavadím o klakson.
Auto krátce zatroubí.
„Ty bláho,“ vyprskne smíchy.
„Romantika jak z filmu.“
Políbím ji.
Přitáhne si mě za límec košile a polibek mi vrátí. Její rty chutnají po víně a čokoládě. Rukou mi zajede do vlasů, druhou položí na krk. Pomalu, důvěrně, jako už tolikrát.
Jenže tentokrát je všechno trochu jiné.
Nemáme kolem sebe ložnici, postel ani otevřené dveře do koupelny. Nikde nebzučí myčka, nebliká nabíječka a z vedlejšího pokoje se nemůže ozvat dětské volání, že má někdo žízeň.
Jsme tu sami.
V téhle zapomenuté části světa.
A přitom od našeho domova jen pár kilometrů.
Zkouším se k ní přiblížit kolem řadicí páky, ale všude něco překáží.
Auto, které nám dokonale vyhovuje na dovolenou v Chorvatsku, odvoz dvou dětí na kroužky a přepravu dvoumetrového vánočního stromku, se ukazuje jako naprosto nevhodný prostor pro romantiku.
„Počkej,“ řeknu.
Vystoupím.
Bára se na mě nechápavě dívá přes okno.
Obejdu auto a otevřu dveře spolujezdce.
„Pojď na chvíli ven.“
„Co děláš?“
„Upravuju interiér.“
Bára vystoupí a já se skloním k páčce pod jejím sedadlem. Posunu ho až dozadu.
Něco pod ním zachrastí.
Na tajňáka vytahuju dinosaura, dvě pastelky a jednu starou sušenku. Všechno odhazuju na zadní sedačku.
„Hotovo.“
Sundám si bundu, hodím ji dozadu a usadím se na místo spolujezdce.
„Tak pojď.“
Bára se pousměje a nastoupí za mnou. Tentokrát už opatrněji.
Přehodí přese mě jednu nohu, pak druhou a usadí se mi obkročmo na klíně. Posune se blíž a opře se mi čelem o čelo.
„Tak ahoj,“ zašeptá.
„Ahoj.“
Chvíli se jen díváme.
Takhle zblízka vidím všechno. Drobné vrásky kolem očí, maličké znaménko u nosu, které má odjakživa, i jeden neposlušný pramen vlasů, který jí pořád padá do obličeje.
Znám tu tvář.
Viděl jsem ji šťastnou, smutnou, unavenou, rozčílenou i úplně bezradnou. Viděl jsem ji plakat radostí. Viděl jsem ji po probdělých nocích, kdy měla pocit, že už nemůže dál. A taky ráno po svatbě, s rozmazanou řasenkou a úsměvem, který mi tehdy připadal jako to nejhezčí na světě.
Teď se na mě dívá stejně.
Trochu pobaveně. Trochu vyzývavě.
„Ty jsi fakt krásná, víš to?“
Usměje se.
A potom mě znovu políbí. Tentokrát už bez váhání.
Jednou rukou mě drží kolem krku, druhou mi pomalu rozepíná košili. Prsty se dotkne mé hrudi a já ucítím, jak mi po zádech přeběhne mráz.
Přitáhnu si ji blíž.
Líbám ji na tvář, pod uchem, na krk. Zavře oči a nepatrně zakloní hlavu. Má ráda, když ji líbám právě tady. Vždycky měla. A já mám rád ten její drobný pohyb, kterým mi dává najevo, že nechce, abych přestal.
Známe svoje těla.
Máme je navzájem přečtená jako knížky, ke kterým se pořád vracíš. Víš, co přijde na další stránce, a přesto ji s chutí otočíš.
Jenže dneska je v tom ještě něco navíc.
Bára mi pomalu stáhne košili z ramen.
Podívá se na mě a pousměje se.
„Ty jsi nějakej nervózní.“
„Nejsem.“
„Jseš.“
„Trochu.“
„Proč?“
Pokrčím rameny.
„Protože jsi krásná ženská, kterou se právě chystám ošukat na lesní cestě.“
Malinko se zarazí a pak se kousne do rtu.
„Tak to seš na tom stejně jako já.“
„Ty jsi taky nervózní?“
Přikývne.
„Trochu. Ale líbí se mi to.“
A mně taky. Bože, jak já jsem z ní hotový.
Přesunu dlaň na její stehno. Kůže je teplá, hebká. Pod prsty cítím drobné zachvění, když ji pohladím. Bára mě sleduje. Nespouští ze mě oči, ani když se znovu nakloním k jejím rtům.
Líbáme se dlouho.
Nikdo nepospíchá.
Sedadlo pod námi tiše zavrže.
Nad hlavami máme nízký strop a kolem sebe sotva tolik prostoru, abychom se mohli pohodlně obejmout. Její koleno se opírá o dveře, moje noha se zasekla kdesi pod palubní deskou.
Jenže Bára se ke mně tiskne a všechno to nepohodlí najednou přestává být důležité.
Její ruce mi přejíždějí po zádech. Na chvíli se zastaví mezi lopatkami, potom mě pevně obejmou. Cítím její dech na krku, její vlasy na tváři a tlukot srdce, když se ke mně přitiskne celým tělem.
Někde venku zapraská větev.
Ani jeden z nás se neohlédne.
Sáhnu po zipu u kalhot.
Její ruka je u zipu dřív než moje, a když ho konečně sevře v dlani, musím se zapřít o opěradlo. Chvíli mě jen tak drží a dívá se mi do očí, jako by si ověřovala, že jsem to pořád já. Pak si vyhrne šaty až do pasu. Kalhotky jí stahuju po stehnech, zaseknou se o koleno, netrpělivě je skopne někam pod palubovku.
„Pojď sem,“ zašeptá.
Přetočí se ke mně a jednou nohou se zapře o řadicí páku. Když se na mě pomalu spustí, oba na vteřinu přestaneme dýchat. Je horká a vlhká a tak blízko, že cítím každý její nádech na rtech. Chvíli se vůbec nehýbe, jen mě v sobě drží. Pak se začne kolébat, nejdřív pomalu, jako by zkoušela, kolik toho to staré sedadlo unese.
Stáhnu jí ramínka šatů a líbám ji na prsa. Bradavky má tvrdé, beru si je mezi zuby, na oplátku mi zarývá nehty do zad. Chytnu ji za boky a přitáhnu k sobě hlouběji. Zasténá a kousne mě do ramene, aby nebyla slyšet. Stejně slyšet je a hlavně může být slyšet. Její hlas se odráží od skel, míchá se s vrzáním pérování a mně dojde, že takhle jsem ji neslyšel roky. Žádné ztlumené vzdechy do polštáře, aby se nevzbudily děti. Žádné hlídání, jestli nezavržou dveře.
Jen ona a já a naše nespoutaná chvíle.
„Neboj se,“ šeptám jí do ucha. „Tady tě nikdo neuslyší.“
„Tak mě pořádně ošukej,“ odpoví mi stejně tiše a zní to sprostěji než cokoliv, co mi kdy řekla.
Zrychlí.
Já taky.
Okna se mlží, auto se houpe a mně je úplně jedno, jestli to může někdo vidět.
Bára se opře dlaní o strop, aby měla víc síly, a tvrdě mě bez sebemenšího studu šuká.
V jeden moment se bouchne hlavou o strop, sprostě zanadává, ale vzápětí se rozesměje a celou váhou se na mě znovu napíchne.
„Pojď, uděláme se spolu.“
Olízne si prsty, jako by nevěděla, že to vůbec nepotřebuje. Je tak vlhká, že to cítím všude. Stéká mi po stehnech a dál dolů.
Začíná se hladit. Pomalu, v malých kroužcích, přesně tak, jak to má ráda. Dívám se na její ruku, na to, jak se při tom pořád pomalu na mně pohybuje, a mám co dělat, abych se hned neudělal.
„Líbí se ti to?“ vydechne.
„Moc.“
Zavře oči a kroužky zrychlí. Dýchá čím dál rychleji a pak už se ani nesnaží být potichu. Cítím, jak se kolem mě svírá, pořád silněji, a jde to na mě taky. Polévá mě horko.
Zatnu zuby a vydržím jen díky tomu, že ji chci vidět první.
A pak to přijde. Prohne se, zakloní hlavu a celá se rozechvěje. Stehna se jí napnou, nehty se mi zaryjí do ramene a z hrdla jí unikne dlouhý, rozechvělý sten, který tu tmu kolem auta skoro roztrhne.
Víc už to neudržím.
Chytnu ji za boky, přitáhnu si ji co nejblíž a začnu ji šukat rychleji, až ztratíme společný rytmus. Sténá, ještě pořád se chvěje.
Udělám se do ní.
Pak jen dýcháme. Čelo na čele. Zpocení a úplně vyřízení.
Tma kolem auta zhoustla. Okna jsou úplně zamlžená a někde mezi svlečenou košilí, pomačkanými šaty a dlouhými polibky se celý ten obyčejný svět na chvíli ztrácí.
Nevím, kolik času uplynulo.
Deset minut?
Půl hodiny?
Nebo víc?
Bára mi pomalu přejíždí prstem po hrudi.
„To bylo hezký.“
„Jo.“
„A trochu šílený.“
„To každopádně.“
„A víš co? Mně se to fakt líbilo. Fakt moc.“
Políbím ji do vlasů.
Chvíli jen tak zůstáváme.
Její hlava spočívá na mém rameni. Občas mě políbí na krk, já ji hladím po zádech a vůbec se mi nechce vracet do reality.
Po chvíli se ale začne vrtět.
„Matěji?“
„Ano?“
„Necítím pravou nohu.“
Podívám se dolů.
„Aha.“
„Co aha?“
„Máš ji zaklíněnou mezi sedačkou a dveřma.“
Rozesmějeme se.
A je to zpátky.
Ta naše obyčejná, trochu praštěná skutečnost.
Opatrně se přesouváme na svá místa. Bára si rovná šaty, hledám košili, kterou se mi podařilo nacpat pod sedadlo.
Otevřu dveře.
Do auta vtrhne studený vzduch. Je příjemný, osvěžující. Z lesa voní mokré listí a hlína. Někde nedaleko se ozývá sova, nebo možná nějaký jiný pták, kterému nevadí houkat uprostřed noci.
Vystoupím, protáhnu si záda a zapnu košili.
Při pohledu na naše auto se musím usmát.
Vypadá úplně stejně jako před hodinou.
Ale nikdo by nepoznal, co se v něm právě odehrálo.
Bára vystoupí taky.
Postaví se vedle mě, obejme mě kolem pasu a opře si hlavu o moje rameno.
„Víš, co je na tom nejlepší?“ řekne.
„Že nás nikdo neviděl?“
„To taky.“
„Že to naše autíčko zvládlo?“
„Matěji.“
„Tak co?“
„Že jsme to fakt udělali.“
Díváme se na auto a má pravdu.
Kolikrát jsme už o něčem podobném mluvili?
O sexu v autě. O koupání v noci. O tom, že jednou pojedeme někam úplně bez plánu, jen tak, bez cíle. Nebo že si pronajmeme malý domeček a celý den budeme chodit po horách a po nocích nevylezeme z postele.
Spousta hezkých představ.
Většinou zůstanou právě tam.
V hlavě.
Člověk má totiž zvláštní talent odkládat příjemné věci na dobu, až bude vhodnější příležitost. Až bude víc času. Až děti trochu povyrostou. Až se dodělá koupelna. Až bude po Vánocích, po létě, po dalším hektickém týdnu.
Jenže ten správný okamžik ti nikdo nepřiveze až před dveře.
Občas si pro něj musíš prostě odbočit.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.