Jedna stará záležitost...ještě nepublikovaná...ze šuplíku...asi půlročního...;)

Snad nastal čas, kdy třeba jít je a víc nezaclánět tady, s věčností duši zasnoubit, ochotně, rychle, bez výhrady...

"lásku"....?!

...jen jednou...slyšela ho po noci milování...a nikdy víc...budu ráda za komentáře;)

Už nestojím o hry s ukrytými esy v rukávu...už nestojím o promlčené lásky...chci jen opravdovost...jsem lehce paranoidní a duševně chorá...:-D tak promiňte...*

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Další šok pro vás! Podle básně kamarádky, co i tady má své řádky, jsem svou do komentu psal, teď i vám na pospas dal... Možná trochu udiví, že když o mně každý ví, že jsem muž, píšu jak žena , smutna, žitím unavena...

Když dva, co se milovali, zapomenou na něžnosti, zbude smrti jen málo, co by jim vzala…

Snažím se odprostit od starých pocitů a uzavřít jednu kapitolu v mém životě...doufám, že se marně nesnažím naučit odpouštět toho, který mi sám hodně ublížil...

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Rozverná písnička podobná těm, které kdysi prodávali kramáři prostému lidu kdesi na jarmarku...

Nechal jsem se inspirovat četbou cestopisu a pak i fotkami onoho Ráje...

Ballata (italská balada) > z volné veršotepárny na zadaná slova: OSUD ŠTĚSTÍ NOC RANDE KAFE

Jen do me.. ;)

Některé sny jsou v určitém věku prostě již nepřípustné, protože jen vzbuzují marné naděje. A procitnutí do šedivé reality strašně moc bolí...

Člověk je tvor věčně pochybující...

příliš hlučné ticho...pro jedno zklamaný srdce...

pocitová báseň z uplynulých dnů...a malinkatý příběh...který nevejde nikdy do dějin...;-D