Dnes mne čísi báseň donutila zamyslet se nad tím, kolik věcí bereme jako samozřejmost, ač tak samozřejmé nejsou a vyžadují mnoho lásky i úsilí druhých lidí, nám třeba zcela neznámých! A tak, uprostřed zimy, s namazaným krajícem čerstvého voňavého chleba, se můj duch přenesl do času žní a já píšu pár veršů k oslavě toho, co se oprávněně nazývá "Boží dárek"!

Tak jsem se zase soutěžně zapojil kdesi jinde, teď už to mohu dát i sem...

..co sem napsat, když za ramenem vykukuje splín a ne a ne odejít, potvora jeden..

Děkuju Adrianne za inspiraci...

A tak nějak mi po tom všem pátrání a snažení přijde, že se stejně všechno (z)mění a je jen jediná věc, která zůstane. Moje tělo. Jak se tedy definovat?

...včerejší večer...a dnešní ráno...(snaha o vyjádření TOHO pocitu)

Myslím, že jsme udělali chybu, Náměstku. Mnoho chyb.

Vyzná se.

tentokrát ne

Nevím, zůstane nepochopena?

Někdy pan učitel podlehne dívčím svodům a zadělá si tak na velký průšvih.

po dlouhé době zase něco

metoda brainstorming s přívržencema kultu hákové dýmky