Bez potlesku

.
„Chtěl bych tě znát!“

Vlasy jí voněly kouřem,
když pálila si palce
- zklamala řasy na rohu ulice,
kde probudil se v ní poprvé obtisk rtěnky

Vždy jí to příliš stálo – divit se…

Oba přemýšleli spolu,
jak by si vyvážili svoje ceny
na váhách osudové spravedlnosti
a jestli jde vlastně
Přežít A Zapomenout…

Temný večer vyhodil pojistky
srdcím pouličních lamp
a pár delirií vstoupilo
do zástav srdce jedné tmavovlásky

Obyčejný západ slunce…

„Uklidnilas svět!“

Nevěděl, že všechno kolem naučilo se být
- jsou velké slzy, malé i obrovské
- trpasličí úsměvy, zdánlivé, letmé i upřímné
- a polibky ušité z nejjemnější lásky

Jak je pak jednoduché naučit se
tancovat s koštětem po schodech,
když ona už ví, že to všechno jí jednou patřilo

…přestože zůstala vždy bez potlesku

„Jak?“

…to tys tančil nevědomky s ní

A jako první divák jí
– zatleskal….
.