Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

tak už je konečně i s obrázkem...

Nevím jestli smutná, každopádně sem jí sem vůbec nechtěla dávat :D... Má to být text k písničce ( posuďte sami :) )...Mám teď pořád sklony psát k realitě, ale toho si moc nevšímejte :D..

Trochu tragické,hůř pochopitelné dílko...zase můj styl...:-)

odcizení...

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/

vrácena...

tohle mi hrajte

.. jsou to přesně tři roky, co jsi mě opustil, ale já nezapomenu, nikdy.

Nečekám, že to pochopíte.. Prostě jsem se potřeboval "vypsat". Je to hlavně o pocitech no...

Jedna pesimistická...