Má druhá, rok 2011, když jsem chtěl usměrnit, povzbudit, nabudit

s kapkami průzračnými

Mám to rád...

je jen o mně, krutě emocionální...

Dnes mne čísi báseň donutila zamyslet se nad tím, kolik věcí bereme jako samozřejmost, ač tak samozřejmé nejsou a vyžadují mnoho lásky i úsilí druhých lidí, nám třeba zcela neznámých! A tak, uprostřed zimy, s namazaným krajícem čerstvého voňavého chleba, se můj duch přenesl do času žní a já píšu pár veršů k oslavě toho, co se oprávněně nazývá "Boží dárek"!

Je to jediná naše možnost, tady a teď, nejsme tu jen na zkoušku, musíme žít, další šance nebude, reparát neexistuje...

Tuhle báseň věnuji Nikytu, díky jejímuž "Vodopádu" vlastně vznikla...Díky za inspiraci, Niky!

Nesnáším, když lidé páchnou jako popelníky kdesi v zaplivané špeluňce té nejhorší kategorie...A mé oči viděly již spoustu lidí umírat na rakovinu! Bohužel i těch nejbližších...

asociace my, lidé moderní, stejně jako lidé z doby ledové - četla jsem se synem Lovce mamutů :) je to stejné, bylo, jest a bude.

Pro všechny, co právě jako já potřebují zas uvěřit...

Taková psanecká...

Nihil novi sub sole...