|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Dvojčata dorazí do Eldařina obydlí a jsou překvapena tím, že tam budou muset nějaký čas zůstat. Hned však začínají řešit svoje první otázky.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 26: Eldařino stavení
Eldara vedla dvojčata po nezřetelné cestě zarostlé nízkou trávou; cesta se klikatila mezi stromy, jejichž koruny byly čím dál propletenější. Pak stromy skončily a cesta pokračovala mezi vysoké husté keře. To byl začátek něčeho, co dvojčatům připomínalo obrovské bludiště.
Eldara se ohlédla. „Držte se u mě,“ řekla jim. „A nenechte se vyděsiti, když se cesta neočekávaně promění.“
Vamesa a Vanesa se vyděsily předem, protože Eldařina věta jim v myslích vykouzlila strašidelné představy, jako že se tráva změní v tisíce jedovatých hadů nebo že se jim pod nohama objeví černočerná prázdnota, do které se propadnou. Pak ale pochopili, že Eldara to tak nemyslela, a uklidnili se.
Vstoupili do bludiště. Keře nebyly ostříhané, působily dojmem, že nepoznaly dotek zahradníka, ale přece stály v úhledných neprostupných řadách, jako by je k tomu přesvědčila nějaká záhadná síla. Eldara odbočila vpravo, pak vlevo, znovu vlevo a zase vpravo.
Vamese se z toho, jak se snažila zapamatovat si cestu zpět, motala hlava. Vanesa ji chytila za ruku a po zbytek cesty ji držela.
Eldara je vedla houštinami víc než deset minut a dvojčatům to připadalo jako hodina. Ještě že obě měla za sebou zkoušku trpělivosti. Vamesin dech byl pomalejší, vzdala sledování směru a cesty a soustředila se na rytmus svých kroků. Vanesa si broukala melodii, ale přitom pozorně sledovala Eldaru, aby se neztratili. A také si všimla, že Eldara se po nich rovněž často ohlíží.
Nakonec bludiště skončilo a pokračovali opět lesem.
Ještě několikrát odbočili mezi stromy, vyšli na mírně klesající svah a došli na louku, kde stála velká, ale na pohled obyčejná přízemní lidská chalupa s komínem. Měla vápnem omítnuté zdi s kamennými základy, doškovou střechu a okna. Kolem ní se rozkládala zahrada plná pestrobarevných květin a pod jabloní stála dřevěná lavička.
Eldara se k nim obrátila. „Došli jsme.“
Vamesa zamrkala. „To je ono?“ podivila se.
„Ano,“ řekla Eldara.
Vanesa také na chalupu podezřívavě zírala. „Čekala jsem něco víc pohádkového,“ řekla. „Jako dům na chůdách nebo dveře, které vedou do jiného světa.“
Eldara pokračovala klidným tónem: „Vaše plémě má ze všech mluvících druhů největší obrazotvornost. To vám dává dar vyprávět příběhy, které se nestaly, a vymýšlet místa, o kterých nic nevíte. Vaše báje, mýty a sny jsou krásné, ale také plné vysněné duševní břečky.“ Zaklonila hlavu a oči jako by jí zajiskřily pobavením. „Očekáváte, že svět bude takový, jak ho popisují vaše příběhy, jak ho malují vaši malíři. Ale pravda, ta je často mnohem obyčejnější.“
„Ale tady to nevypadá obyčejně,“ namítla Vamesa.
„Je tu krásně, útulno,“ dodala Vanesa.
„Les nemusí být divoký nebo velkolepý, ale musí být skutečný,“ řekla Eldara.
„Takže tady bydlíte?“ řekla Vanesa s náznakem zvědavosti.
Eldara přikývla. „Ano. A pokud přijdete s dobrými otázkami, tady vás mohu naučit způsoby lesa, ne jako báje, ale jako cesty životem.“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy.
„Pojďte za mnou,“ pokynula jim Eldara a dvojčata ji následovala.
Dveře chalupy měly zámek, ale nebyly zamčeny a nebyl v nich klíč. Když jimi prošli, krátká předsíň je zavedla do velké haly uprostřed stavení. Tam se nacházelo vyhaslé ohniště a nad ním kovová konstrukce na zachytávání kouře s odvodem do komína. Stěny místnosti byly krémově bílé, zdobené zelenými přírodními motivy, a na obou stranách se nacházely řady jantarově lakovaných dřevěných dveří pokrytých složitými vyřezávanými vzory.
Eldara se zastavila a obrátila se k dvojčatům. „Nyní jste mými hosty. Otázkou zůstává: budete dlíti spolu, nebo v oddělených světnicích?“
Vamesa váhala. „My... my jsme nečekali, že budeme vůbec u vás bydlet,“ řekla potichu a trochu zmateně.
Vanesa přikývla. „Mysleli jsme si, že nám jen řeknete, co potřebujeme, a půjdeme dál, ne že tu zůstaneme.“
Eldara se nezdála překvapená, spíš vypadala, že ji nemůže překvapit vůbec nic. „To samozřejmě můžete,“ řekla, „ale les nedává druhou šanci. Jakmile odejdete, vaše pomyslné dveře k mému vědění zůstanou zapečetěny.“
„Ale my jsme si mysleli, že když složíme zkoušky, budeme za vámi moci chodit, kdy se nám zachce,“ řekla Vamesa trochu drze, aby vyzkoušela, jak na to bude Eldara reagovat.
„To právě nejde,“ řekla Eldara pevně, ale ne neslušně. „Na výběr máte spáti dohromady, spáti odděleně nebo položiti mi jen pár otázek a ještě před soumrakem mi dáti sbohem. Volba je na vás, já bych si jen přála, abyste svého rozhodnutí později nelitovali.“
Vamesa a Vanesa se na sebe podívaly a odpověď jim byla hned jasná.
Vamesa se pak obrátila k Eldaře. „Budeme spát dohromady,“ řekla.
„Spáti už se neříká, teď se říká spát?“ řekla Eldara s podivem a dvojčata tím dotazem překvapila.
Vamesa po chvilce váhání odpověděla: „Já nevím, ale rodiče říkají spát.“
Eldara přikývla. „Děkuji. Prosím o prominutí, ale lidé tak často mění, jak se co říká a píše, a není pro mě snadné s tím držeti krok, když se tolik věnuji lesu. Nicméně, teď vám ukážu vaši světnici.“
Otevřela jedny z dveří a zavedla je dovnitř. Tam byl pokoj se třemi lůžky.
„Račte se, prosím, ubytovati,“ řekla Eldara. A dodala: „Vlastně — ubytovat.“
Postele byly jednoduché, jejich slaměné matrace byly pokryty tlustými vlněnými dekami. Okno vedlo do zahrady.
Vamesa si prohlédla pokoj a spokojeně vydechla.
Vanesa se posadila na jednu z postelí a prsty přejela dřevěný rám. „Je to tu jako doma,“ zamumlala si.
Eldara jim řekla: „Jste nyní mými hosty, a proto se budu starat o vaše jídlo, přístřeší a pohodlí. Můžete chodit po chalupě a otevírat dveře, které chcete, kromě těch zamčených. Můžete chodit i po louce, ale ne dál — je tu velmi snadné se ztratit, a pokud se to stane, nechám vás vašemu osudu. Když se rozhodnete odejít, povězte mi to a zavedu vás na místo, které znáte, ale později už se nebudete moci vrátit ke mně.“
„A co když budeme mít další otázky poté, co odejdeme?“ namítla Vamesa.
„Pak budete muset své otázky nést s sebou a najít na ně odpovědi vlastními silami,“ řekla Eldara. „Takový je řád světa.“
Vamesa a Vanesa si opět vyměnily pohledy.
„Pak tedy přijímáme,“ řekla Vamesa.
Eldara se jemně usmála. „V tom případě odpočívejte a rozmýšlejte, na co se mě zeptáte. K večeři vás zavolám.“
Eldara se obrátila k odchodu a zavřela za sebou dveře.
* * *
Pozdě odpoledne se Eldara vrátila. „Je čas večeře, pojďte za mnou,“ řekla a zavedla je do další místnosti. Její stěny byly lemované skříněmi, policemi sušených bylinek a sklenicemi naplněnými pískem nebo něčím, co písek připomínalo. Uprostřed stál stůl a u něho tři dřevěné židle, jedna blíže k oknu a dvě naproti ní.
„Každé ráno a každý večer sem budete chodit a klást mi otázky. Nemohu vám slíbit, že na všechny odpovím, ale pokud ne, pokusím se vám vysvětlit proč. Po nich bude následovati večeře, respektive snídaně. Lidská paměť je zvláštní věc, funguje nejlépe, když člověku vyhládne. Dozajista máte nějaké otázky už teď, ne?“
„Ano,“ řekla Vamesa. „Mě by zajímalo toto — nejsme první, kdo prošel vašimi zkouškami, že?“
Eldara přikývla. „Ano, už jste asi tisící na této cestě,“ řekla a šla se posadit na židli, která byla blíže k oknu. „Ale jste první dvojčata tak podobná jedno druhému. Jistě na to, abyste zůstali stejní, vynakládáte velké úsilí.“
„Snažíme se,“ řekla Vamesa.
„Ale máme rozdílná mateřská znaménka, jen jsou skrytá pod oblečením,“ prozradila Vanesa.
Eldara jemně přikývla a řekla: „Položili jste si však někdy otázku: co kdyby jedno z vás bylo zraněno a zůstala mu jizva na dobře viditelném místě, třeba na tváři? Ublížil by si ten druhý z vás, abyste zůstali vypadat stejní?“
Ta otázka dvojčata zarazila a nebyla schopna slova.
Eldara naklonila hlavu. „Těžká otázka, že?“ řekla. „Ale nemusíte mi na ni odpovídat a nemusíte ji řešit v tento okamžik. Odpověď dlužíte ne mně, ale sami sobě. Můžete si po celý život zůstat tělesně velmi podobní, ale ne tak stejní, jako jste teď.“
Vanesa se vzpamatovala první. „Mohu se zeptat ještě na něco?“ řekla.
„Ovšem,“ řekla Eldara.
„Už od našeho příchodu mi vrtá hlavou jedna věc,“ řekla Vanesa. „Připadáte mi tak vševědoucí. Víte všechno, co se kde v celém lese jen šustne, je to tak?“
Eldařiny rty se zkroutily do mírného úsměvu. „Ach, vševědoucí? To vám tak připadá proto, že toho vím mnohem víc než vy a mám zdroje informací, jaké si nedovedete ani představit. Rozumím ptákům a hovořím s vílami. Ale vševědoucí nejsem. Do duše vám nevidím. Pokud chcete, abych něco věděla, musíte mi to říci. Vlastně toho o vás vůbec moc nevím, dokonce ani to, jak jste se do Začarovaného lesa dostali. Moje první zpráva o vás je od Strážců písně, kteří vás našli při sběru hub.“
Vanesa si oddechla. Představa, že jí Eldara vidí do hlavy, ji opustila.
„Máte ještě nějaké otázky?“ řekla Eldara.
Vanesa se podívala na Vamesu.
Vamesa zakroutila hlavou. „Teď ne,“ řekla.
Eldara vstala a přinesla večeři na dřevěných podnosech a postavila ji na stůl. „Posaďte se,“ řekla.
Vamesa a Vanesa poslechly a pustily se do jídla.
Po večeři se vrátili do svého pokoje.
* * *
Ticho ložnice bylo narušováno jen slabým šuměním korun okolních stromů. Byl to zvláštní pocit ležet pohodlně, ale v oddělených postelích a na místě, o jehož existenci ještě ráno neměli ani tušení a ani teď vlastně nevěděli, kde konkrétně se nacházelo.
Najednou zavrzala postel, jak se Vamesa pohnula a vstala. Vanesa seděla na okraji svého lůžka. Už bylo pozdě a slunce pomalu zapadalo.
Vamesin hlas byl tichý, téměř váhavý: „Myslíš, že bychom si měli ublížit, abychom zůstali pro ostatní stejní a mohli je dál mást tak jako doteď?“
Vanesa se podívala na Vamesu. Její oči byly klidné. „Ne,“ řekla jasně. „Zůstat si dokonale podobní je dětinský sen. Nemohli bychom dospět, kdybychom byli vázáni něčím takovým.“
Vamesa překvapením mrkla. „Ale strávili jsme přece celý život snahou být nerozeznatelní. Není to jen sen, jsme to my. Je to něco, co prostupuje všechny naše vzpomínky, všechny hry, vztahy, zvyky, zážitky.“
Vanesa vydechla. „Já vím,“ řekla pomalu. „Ale když nebudeme nerozeznatelní, co budeme? Rozbití? Neúplní? Ne, pořád to budeme my. Jen nás prostě půjde podle něčeho poznat, to není selhání. Náš život na tom nezávisí.“
Vamesa na ni chvilku hleděla. Tu myšlenku, že jejich život nezávisí na tom, aby je ostatní nedokázali rozeznat, bylo pro ni docela obtížné přijmout. Ale došlo jí, že je to tak. „Máš pravdu,“ zamumlala. „Nemusíme být nerozeznatelní. Musíme se přijmout takoví, jací jsme nebo jací můžeme být, ne se zoufale snažit zapadnout do snu o tom, jací si myslíme, že bychom být měli.“
Vanesa přikývla a na rtech se jí objevil malý úsměv. „Přesně. Nejsme zrcadla odrážející jeden druhého, i když jsme si zvykli se tak chovat. Jsme dva lidé, kteří se rozhodli jít společnou cestou a sdílet spolu svoje potěšení a touhy, když to půjde. To je něco jiného.“
Mezi nimi se usadilo ticho, ale to už nebylo nepříjemné, protože si rozuměli.
Po chvíli řekla Vamesa: „Řešení problémů ti vážně jde. Jak to děláš?“
„Poslouchám víc než mluvím,“ řekla Vanesa. „A nenechám své obavy předstírat, že jsou pravdivé.“
Vamesa se usmála. „Jsi otravně moudrá,“ řekla.
Vanesa se usmála úplně stejně. „A ty jsi otravně tvrdohlavá.“
Obě dvojčata se zasmála. A pomalu šla spát. Ráno moudřejší večera, řekla si Vamesa v duchu.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 26: Eldařino stavení
Eldara vedla dvojčata po nezřetelné cestě zarostlé nízkou trávou; cesta se klikatila mezi stromy, jejichž koruny byly čím dál propletenější. Pak stromy skončily a cesta pokračovala mezi vysoké husté keře. To byl začátek něčeho, co dvojčatům připomínalo obrovské bludiště.
Eldara se ohlédla. „Držte se u mě,“ řekla jim. „A nenechte se vyděsiti, když se cesta neočekávaně promění.“
Vamesa a Vanesa se vyděsily předem, protože Eldařina věta jim v myslích vykouzlila strašidelné představy, jako že se tráva změní v tisíce jedovatých hadů nebo že se jim pod nohama objeví černočerná prázdnota, do které se propadnou. Pak ale pochopili, že Eldara to tak nemyslela, a uklidnili se.
Vstoupili do bludiště. Keře nebyly ostříhané, působily dojmem, že nepoznaly dotek zahradníka, ale přece stály v úhledných neprostupných řadách, jako by je k tomu přesvědčila nějaká záhadná síla. Eldara odbočila vpravo, pak vlevo, znovu vlevo a zase vpravo.
Vamese se z toho, jak se snažila zapamatovat si cestu zpět, motala hlava. Vanesa ji chytila za ruku a po zbytek cesty ji držela.
Eldara je vedla houštinami víc než deset minut a dvojčatům to připadalo jako hodina. Ještě že obě měla za sebou zkoušku trpělivosti. Vamesin dech byl pomalejší, vzdala sledování směru a cesty a soustředila se na rytmus svých kroků. Vanesa si broukala melodii, ale přitom pozorně sledovala Eldaru, aby se neztratili. A také si všimla, že Eldara se po nich rovněž často ohlíží.
Nakonec bludiště skončilo a pokračovali opět lesem.
Ještě několikrát odbočili mezi stromy, vyšli na mírně klesající svah a došli na louku, kde stála velká, ale na pohled obyčejná přízemní lidská chalupa s komínem. Měla vápnem omítnuté zdi s kamennými základy, doškovou střechu a okna. Kolem ní se rozkládala zahrada plná pestrobarevných květin a pod jabloní stála dřevěná lavička.
Eldara se k nim obrátila. „Došli jsme.“
Vamesa zamrkala. „To je ono?“ podivila se.
„Ano,“ řekla Eldara.
Vanesa také na chalupu podezřívavě zírala. „Čekala jsem něco víc pohádkového,“ řekla. „Jako dům na chůdách nebo dveře, které vedou do jiného světa.“
Eldara pokračovala klidným tónem: „Vaše plémě má ze všech mluvících druhů největší obrazotvornost. To vám dává dar vyprávět příběhy, které se nestaly, a vymýšlet místa, o kterých nic nevíte. Vaše báje, mýty a sny jsou krásné, ale také plné vysněné duševní břečky.“ Zaklonila hlavu a oči jako by jí zajiskřily pobavením. „Očekáváte, že svět bude takový, jak ho popisují vaše příběhy, jak ho malují vaši malíři. Ale pravda, ta je často mnohem obyčejnější.“
„Ale tady to nevypadá obyčejně,“ namítla Vamesa.
„Je tu krásně, útulno,“ dodala Vanesa.
„Les nemusí být divoký nebo velkolepý, ale musí být skutečný,“ řekla Eldara.
„Takže tady bydlíte?“ řekla Vanesa s náznakem zvědavosti.
Eldara přikývla. „Ano. A pokud přijdete s dobrými otázkami, tady vás mohu naučit způsoby lesa, ne jako báje, ale jako cesty životem.“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy.
„Pojďte za mnou,“ pokynula jim Eldara a dvojčata ji následovala.
Dveře chalupy měly zámek, ale nebyly zamčeny a nebyl v nich klíč. Když jimi prošli, krátká předsíň je zavedla do velké haly uprostřed stavení. Tam se nacházelo vyhaslé ohniště a nad ním kovová konstrukce na zachytávání kouře s odvodem do komína. Stěny místnosti byly krémově bílé, zdobené zelenými přírodními motivy, a na obou stranách se nacházely řady jantarově lakovaných dřevěných dveří pokrytých složitými vyřezávanými vzory.
Eldara se zastavila a obrátila se k dvojčatům. „Nyní jste mými hosty. Otázkou zůstává: budete dlíti spolu, nebo v oddělených světnicích?“
Vamesa váhala. „My... my jsme nečekali, že budeme vůbec u vás bydlet,“ řekla potichu a trochu zmateně.
Vanesa přikývla. „Mysleli jsme si, že nám jen řeknete, co potřebujeme, a půjdeme dál, ne že tu zůstaneme.“
Eldara se nezdála překvapená, spíš vypadala, že ji nemůže překvapit vůbec nic. „To samozřejmě můžete,“ řekla, „ale les nedává druhou šanci. Jakmile odejdete, vaše pomyslné dveře k mému vědění zůstanou zapečetěny.“
„Ale my jsme si mysleli, že když složíme zkoušky, budeme za vámi moci chodit, kdy se nám zachce,“ řekla Vamesa trochu drze, aby vyzkoušela, jak na to bude Eldara reagovat.
„To právě nejde,“ řekla Eldara pevně, ale ne neslušně. „Na výběr máte spáti dohromady, spáti odděleně nebo položiti mi jen pár otázek a ještě před soumrakem mi dáti sbohem. Volba je na vás, já bych si jen přála, abyste svého rozhodnutí později nelitovali.“
Vamesa a Vanesa se na sebe podívaly a odpověď jim byla hned jasná.
Vamesa se pak obrátila k Eldaře. „Budeme spát dohromady,“ řekla.
„Spáti už se neříká, teď se říká spát?“ řekla Eldara s podivem a dvojčata tím dotazem překvapila.
Vamesa po chvilce váhání odpověděla: „Já nevím, ale rodiče říkají spát.“
Eldara přikývla. „Děkuji. Prosím o prominutí, ale lidé tak často mění, jak se co říká a píše, a není pro mě snadné s tím držeti krok, když se tolik věnuji lesu. Nicméně, teď vám ukážu vaši světnici.“
Otevřela jedny z dveří a zavedla je dovnitř. Tam byl pokoj se třemi lůžky.
„Račte se, prosím, ubytovati,“ řekla Eldara. A dodala: „Vlastně — ubytovat.“
Postele byly jednoduché, jejich slaměné matrace byly pokryty tlustými vlněnými dekami. Okno vedlo do zahrady.
Vamesa si prohlédla pokoj a spokojeně vydechla.
Vanesa se posadila na jednu z postelí a prsty přejela dřevěný rám. „Je to tu jako doma,“ zamumlala si.
Eldara jim řekla: „Jste nyní mými hosty, a proto se budu starat o vaše jídlo, přístřeší a pohodlí. Můžete chodit po chalupě a otevírat dveře, které chcete, kromě těch zamčených. Můžete chodit i po louce, ale ne dál — je tu velmi snadné se ztratit, a pokud se to stane, nechám vás vašemu osudu. Když se rozhodnete odejít, povězte mi to a zavedu vás na místo, které znáte, ale později už se nebudete moci vrátit ke mně.“
„A co když budeme mít další otázky poté, co odejdeme?“ namítla Vamesa.
„Pak budete muset své otázky nést s sebou a najít na ně odpovědi vlastními silami,“ řekla Eldara. „Takový je řád světa.“
Vamesa a Vanesa si opět vyměnily pohledy.
„Pak tedy přijímáme,“ řekla Vamesa.
Eldara se jemně usmála. „V tom případě odpočívejte a rozmýšlejte, na co se mě zeptáte. K večeři vás zavolám.“
Eldara se obrátila k odchodu a zavřela za sebou dveře.
* * *
Pozdě odpoledne se Eldara vrátila. „Je čas večeře, pojďte za mnou,“ řekla a zavedla je do další místnosti. Její stěny byly lemované skříněmi, policemi sušených bylinek a sklenicemi naplněnými pískem nebo něčím, co písek připomínalo. Uprostřed stál stůl a u něho tři dřevěné židle, jedna blíže k oknu a dvě naproti ní.
„Každé ráno a každý večer sem budete chodit a klást mi otázky. Nemohu vám slíbit, že na všechny odpovím, ale pokud ne, pokusím se vám vysvětlit proč. Po nich bude následovati večeře, respektive snídaně. Lidská paměť je zvláštní věc, funguje nejlépe, když člověku vyhládne. Dozajista máte nějaké otázky už teď, ne?“
„Ano,“ řekla Vamesa. „Mě by zajímalo toto — nejsme první, kdo prošel vašimi zkouškami, že?“
Eldara přikývla. „Ano, už jste asi tisící na této cestě,“ řekla a šla se posadit na židli, která byla blíže k oknu. „Ale jste první dvojčata tak podobná jedno druhému. Jistě na to, abyste zůstali stejní, vynakládáte velké úsilí.“
„Snažíme se,“ řekla Vamesa.
„Ale máme rozdílná mateřská znaménka, jen jsou skrytá pod oblečením,“ prozradila Vanesa.
Eldara jemně přikývla a řekla: „Položili jste si však někdy otázku: co kdyby jedno z vás bylo zraněno a zůstala mu jizva na dobře viditelném místě, třeba na tváři? Ublížil by si ten druhý z vás, abyste zůstali vypadat stejní?“
Ta otázka dvojčata zarazila a nebyla schopna slova.
Eldara naklonila hlavu. „Těžká otázka, že?“ řekla. „Ale nemusíte mi na ni odpovídat a nemusíte ji řešit v tento okamžik. Odpověď dlužíte ne mně, ale sami sobě. Můžete si po celý život zůstat tělesně velmi podobní, ale ne tak stejní, jako jste teď.“
Vanesa se vzpamatovala první. „Mohu se zeptat ještě na něco?“ řekla.
„Ovšem,“ řekla Eldara.
„Už od našeho příchodu mi vrtá hlavou jedna věc,“ řekla Vanesa. „Připadáte mi tak vševědoucí. Víte všechno, co se kde v celém lese jen šustne, je to tak?“
Eldařiny rty se zkroutily do mírného úsměvu. „Ach, vševědoucí? To vám tak připadá proto, že toho vím mnohem víc než vy a mám zdroje informací, jaké si nedovedete ani představit. Rozumím ptákům a hovořím s vílami. Ale vševědoucí nejsem. Do duše vám nevidím. Pokud chcete, abych něco věděla, musíte mi to říci. Vlastně toho o vás vůbec moc nevím, dokonce ani to, jak jste se do Začarovaného lesa dostali. Moje první zpráva o vás je od Strážců písně, kteří vás našli při sběru hub.“
Vanesa si oddechla. Představa, že jí Eldara vidí do hlavy, ji opustila.
„Máte ještě nějaké otázky?“ řekla Eldara.
Vanesa se podívala na Vamesu.
Vamesa zakroutila hlavou. „Teď ne,“ řekla.
Eldara vstala a přinesla večeři na dřevěných podnosech a postavila ji na stůl. „Posaďte se,“ řekla.
Vamesa a Vanesa poslechly a pustily se do jídla.
Po večeři se vrátili do svého pokoje.
* * *
Ticho ložnice bylo narušováno jen slabým šuměním korun okolních stromů. Byl to zvláštní pocit ležet pohodlně, ale v oddělených postelích a na místě, o jehož existenci ještě ráno neměli ani tušení a ani teď vlastně nevěděli, kde konkrétně se nacházelo.
Najednou zavrzala postel, jak se Vamesa pohnula a vstala. Vanesa seděla na okraji svého lůžka. Už bylo pozdě a slunce pomalu zapadalo.
Vamesin hlas byl tichý, téměř váhavý: „Myslíš, že bychom si měli ublížit, abychom zůstali pro ostatní stejní a mohli je dál mást tak jako doteď?“
Vanesa se podívala na Vamesu. Její oči byly klidné. „Ne,“ řekla jasně. „Zůstat si dokonale podobní je dětinský sen. Nemohli bychom dospět, kdybychom byli vázáni něčím takovým.“
Vamesa překvapením mrkla. „Ale strávili jsme přece celý život snahou být nerozeznatelní. Není to jen sen, jsme to my. Je to něco, co prostupuje všechny naše vzpomínky, všechny hry, vztahy, zvyky, zážitky.“
Vanesa vydechla. „Já vím,“ řekla pomalu. „Ale když nebudeme nerozeznatelní, co budeme? Rozbití? Neúplní? Ne, pořád to budeme my. Jen nás prostě půjde podle něčeho poznat, to není selhání. Náš život na tom nezávisí.“
Vamesa na ni chvilku hleděla. Tu myšlenku, že jejich život nezávisí na tom, aby je ostatní nedokázali rozeznat, bylo pro ni docela obtížné přijmout. Ale došlo jí, že je to tak. „Máš pravdu,“ zamumlala. „Nemusíme být nerozeznatelní. Musíme se přijmout takoví, jací jsme nebo jací můžeme být, ne se zoufale snažit zapadnout do snu o tom, jací si myslíme, že bychom být měli.“
Vanesa přikývla a na rtech se jí objevil malý úsměv. „Přesně. Nejsme zrcadla odrážející jeden druhého, i když jsme si zvykli se tak chovat. Jsme dva lidé, kteří se rozhodli jít společnou cestou a sdílet spolu svoje potěšení a touhy, když to půjde. To je něco jiného.“
Mezi nimi se usadilo ticho, ale to už nebylo nepříjemné, protože si rozuměli.
Po chvíli řekla Vamesa: „Řešení problémů ti vážně jde. Jak to děláš?“
„Poslouchám víc než mluvím,“ řekla Vanesa. „A nenechám své obavy předstírat, že jsou pravdivé.“
Vamesa se usmála. „Jsi otravně moudrá,“ řekla.
Vanesa se usmála úplně stejně. „A ty jsi otravně tvrdohlavá.“
Obě dvojčata se zasmála. A pomalu šla spát. Ráno moudřejší večera, řekla si Vamesa v duchu.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.