"Vzpomínám na den, kdy jsme se potkaly. Nemyslela jsem si, že tyhle vzpomínky ještě někde uvnitř sebe nosím. Asi bylo jednodušší předstírat, že jsi nikdy neexistovala. Jen překrásný sen, na který chce člověk raději zapomenout."

Jako predikce nefunkční

...

mluvené

...

Její tvář je jako melodie. Slyším ji...pokaždé, když se na ní podívám. Mohu cítit ten zvláštní pocit tam někde uvnitř mne. Ten pocit...

14 dní po překonané manželské krizi ..... 2 měsíce před rozvodem :)

Poslední kapitola

.. hlavně upozorňovat jemně! to se mi tam ale na počet slabik nevešlo, si domyslete, jasný?! :D

Elisabeth Barrett Browningová (1806 až 1861) byla soudobými kritiky považována za největší anglickou básnířku. Jejím nejznámějším dílem je sbírka 44 sonetů pod názvem Portugalské sonety (Sonnets from the Portuguese). Jedná se o součást korespondence s jejím budoucím manželem, básníkem Robertem Browningem (1812 až 1889). On byl o 6 let mladší a vzali se ve stejný rok poté, co vyšly ony sonety knižně. Jí bylo 40 let! Četl jsem dnes kdesi krásný překlad právě jejího sonetu č.44 a jiný kolega tam dal další verzi do komentu. Zkusil jsem to taky, když jsem si to nejprve dal přeložit on line a ze zmateného strojového překladu si nakonec vykouzlil vlastní verzi, veden jen torzem hlavní myšlenky.

...

.. nedávno jsem našla v jedné knížce založený papír s touhle povídkou, kterou jsem napsala asi ještě na střední :)) tak vám ji sem bez úprav vkládám, ať máte také něco z mých telecích let :))

Z cyklu ironických glos o životě

:-)