Pokusím se odchýlit od zvyklého stylu. Užívejte.

víme že je, víme, že je v nás, jen ji někdy tak těžce hledáme...

Pro všechny, co právě jako já potřebují zas uvěřit...

každý je tu sám za sebe...

Zase jednou po neurčitém časovém období Enjoy and recycle

Náhodou jsem objevila jeden starý sešit, který byl psán v letech 1951-53

Nestojí za moc, ale je pro strýčka, který byl jako bratr, nebo otec a kterého jsem měla moc ráda.

Jak je možný, že zadávám téměř pokaždý kategorii láska - zklamání? Asi prostě umim psát jen sentimentálně-zoufalo-marně...

....stesk ve strunách kytary

...

Pro mě trochu velký experiment.

Nevím, kam nejlíp zařadit... je to básnička s vyznáním, zklamáním, ale i ze života... a možná by se dalo najít toho víc.. Je to totiž i blízko komunitě, která hazarduje s anorexií...

mne objímají

Některé sny jsou v určitém věku prostě již nepřípustné, protože jen vzbuzují marné naděje. A procitnutí do šedivé reality strašně moc bolí...

tak trošku zvesela:-)

Valentýna jsem nikdy neslavila, v podstatě ani nikdy nebylo s kým. Teď chci jen lehoučký nádech, takže koupím přáníčko a vepíšu báseň. Myslíte, že se bude líbit? A mimochodem, nemohu za to, že sejmenuje stejně, jako dílo podemnou :))