A venku padá sníh,
v očích nejen odraz vloček
také postojů tvých.
Krystalky v dlaních tají
něžnosti pravdu znají.
v závějích se duše
objímají.

Něžná krása. Díky.

človiček: baví mě vlny... člověk pak má pocit, že skutečně žije, že hoří a zapaluje.. emoce jsou strůjcem všeho lidského bytí a konání :-)

shane: přeci ti největší umělci tvořili v té největší rozervanosti, z nesilnějších emocí vznikají nejsilnější díla... když tak prostě jenom ses, tak ses... ale k tvorbě je dobrá vášeň, žár a prostě hořet, až téměř shořet... a pak povstát jako Fénix a hořet znova a znova... jinak by to byla nuda :-)

shane: pravdu díš, jen někdy jsou city velmi iracionální a těžko se srdci vysvětluje, že druhou šanci nepotřebuje... :-)

Tvůj projev je originální.Vždy je to popis dvou paralel mezi nimiž kumuluje energie,vztah,pocit,napětí,dálka,blízkost atd.Nemusí být pro tebe běžné udržet střed,klid ve svém životě plném vln.Jsem na tom stejně jen jsem vše spojil v kruh.

jo_: Tak tyhle byly opravdu čerstvé, vzniklé obratem. Ale povšimni si, že spouštěčem, inspirací a jakousi osnovou bylo to, co jsem četl, čím jsem se naladil. Rozdíl je v tom, že já se snažím nasměrovat to pozitivním směrem, vložit do toho naději na lepší konec. Pokud tě to potěšilo, vlilo trochu víry do žil, co víc si přát? Přitom i já jsem občas tak nějak vyhořelý, ale vždycky lze nalézt něco hezkého, byť malého, pro co stojí za to jít dál...

jo_: Ale druhá šance není almužnou, kterou nám kdosi poskytne, ale výsledkem naší duševní práce, to myšlenka má onu tvůrčí sílu, že změní nás i okolní podmínky, aby došlo ke změně i v našem směřování...

shane: ach shane, baví mě tvoje verše a moc!

človiček: upřímné díky za tvá slova :-) jsou to přesně ty okamžiky, o kterých píšeš... když se zastavíš v čase a vnímáš všemi smysly...

shane: nejsmutnější je, že opravdu platí, že člověk pozná hodnotu toho, co měl, až když to opravdu ztratí... a život dál běží jak splašený kůň a nedává druhé šance...

Zoufalý výkřik do ticha,
to starý den již odchází,
nový se vstoupit ostýchá
i když jej půlnoc provází...

Noc hoří černým plamenem,
jejž rosa v trávě nezhasî,
hýčkáme touhu v srdci svém,
vášnivě se nám ohlásí...

Opojný zrodil se v nás cit,
věk žádnou roli nehraje,
jen spolu spojit se a být
na cestě rovnou do ráje!

A jenom déšť teď šepotá
stakatem kapek studených:
Láska je smysl života!
Nepusťte štěstí z rukou svých...

Je cíl, ale nikoli cesta. To, co nazýváme cestou, je váhání! (Franz Kavka)

jo_: A když už jsi v tom, nakoukni i ke mně!

shane: :-) kouknu a ráda :-)

jo_: Ba ne, na počátku Inspirace byla vždy žena! Cherche la fame...
Koikni jen, co jsem v krátké čase spáchal u Tebe v komentech...

Myslím,že tohle již je zenové umění mnoha vrstev sjednocených v přímku protínající vesmír meziprostorem.Ty slova rezonují,nedají se pochopit jen hlavou,jsou jak chvějící se bubínek po úderu.Jako kostelní zvony nesoucí se mlhou nad rybníkem.A v koutcích úst doznívá chvění.

človiček: libujeme si ve skomírání, poněvadž z něj pak povstaneme silnější... právě díky němu si můžeme svoji sílu uvědomit...

shane: človiček: chlapi, vy jste neuvěřitlně inspirativní :-* vaše slova hřejí...

človiček: a to je pravda...