Věštba

Kdyby snad přede mne se vědma postavila
a oči do duše by upřít chtěla mi,
pak jistě řekla by: "Ach, není neznámý
mně případ jako tvůj - tvář nešťastná a bílá

zní strachem zkroušeným, neb děsí tě ty stavy,
ty plesy vesmíru a extatických vin
a týdny zdlouhavé - ten těžký, kalný splín.
Když všechny pukliny pak plní duet lkavý,

stále se domníváš, že žádné noci není,
ač ta již dala ti svých trumfů okusit?
Zhlížíš se v zrcadle - zříš v očích chorý svit."

A zle se usmívá. "Snad čekáš rozuzlení...
Však který hlupák by ti pálil vzácných svic,
když léta předstíráš a činit nechceš nic?"