Sebastián Wortys: Mám podobné zkušenosti; nejzábavnější je, když má počítač hodně pomalý pevný disk, to pak může aktualizace Windows trvat i dvě hodiny. Ta konspirační teorie je zajímavá, ale pokud je na tom něco pravdy, Microsoft to nepřehání. Kdyby si chtěl z počítačů udělat pracovní sílu, snažil by se víc využívat ty výkonnější; podle mých zkušeností ale na výkonnějších počítačích proběhnou ty aktualizace podstatně rychleji. Netvrdím, že během aktualizace nedělá Microsoft na počítači nic skrytého či podloudného, ale nemyslím, že by jeho primárním cílem bylo využít výpočetní výkon uživatelova počítače, když má výpočetní cloudy, které jeho uživatelé využívají. Spíš shromažďuje a odesílá infomace o tom, co uživatel se svým počítačem dělal, když se Microsoft zrovna „nedíval“.

Děkuji za přečtení a komentář.

Znám doktorku, které se Windows začal aktualizovat v pracovní době, trvalo to zhruba půl hodiny a během té doby musela nechat objednané lidi dřepět v čekárně, jelikož neměla přístup k potřebným informacím. A ještě větší „srandou“ prý je, když se začne aktualizovat počítač napojený na nějaký přístroj, který je potřeba nechat zapnutý. Jakoby si někdo myslel, že aktualizace operačního systému jsou důležitější než lidský život. Kdo ví, třeba si Windows z počítačů po celém světě, skrze proprietární software, dělá bezplatnou „pracovní sílu“ pro tajné distribuované výpočty (zaměřené na posilování vlastní moci), které přijímá a hotové odesílá v čase aktualizace...

Meluzina: Tvoje myšlenky nejsou vůbec zcestné. Mohlo by se třeba stát, že nějaká firma by chtěla lidem cosi jako nirvánu nabídnout, ale mělo by to nechtěné vedlejší účinky a skončilo by to tak, že by pak ti lidé byli ještě mnohem závislejší a ovladatelnější než jsou teď.

Líbí se mi, že ta povídka podněcuje takové úvahy... :-)

Amelie M.: Ta životní fáze je dobrý postřeh. Věřím, že v některých životních fázích se lidé mohou plnohodnotně zamilovat i platonicky a pak by to mohlo jít.

Singularis: čas, který jsem povídce věnovala nepovažuji za ztrátu, docela mě bavilo o tom zapřemýšlet, proč, jak a tak

jinak co se týká tvé reakce, asi úplně nesouhlasím s myšlenkou, že se nelze zamilovat do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka.. umím si představit, že dost lidí podlehne i jen iluzi o citech a souznění, a fyzično jde stranou.. asi záleží, v jaké životní fázi se kdo nachází a na jeho vlastní osobnosti.. jen si vezmi, kolik lidí uspokojuje jen komunikace po internetu, milá písmenka klidně od neznámých nebo pro ně nepřitažlivých lidí.. a tak by to mohlo fungovat i s roboty..

Hmmm, love story mi nesedí, o tom už byla řeč. Nicméně jsem na základě povídky přemýšlela, jestli je možné, že se lidé dobrovolně vzdali emocí a postoupili tak do nějaké vyšší dimenze bytí a hned jsem si vzpomněla na pana Spocka. :-)
Emoce nás činí zranitelnými, snadno ovladatelnými atd. Navíc oproštění od touhy je i cílem některých filosofií a náboženství. Nebyli bychom pak ve stavu jakési nirvány?
Jenže to tu nesedí, protože tady jsou lidé programovatelní. Tak nic. :-)

Severak: To s těmi pohledy se mi nechtělo popisovat. :-D

Amelie M.: :-)

Amelie M.: Souhlasím. Myslím, že se na té povídce dost negativně projevilo to, že jsem ji psal/a na workshopu tvůrčího psaní a ta jejich metoda mi neprospěla. Fungovalo to tak, že jsme nejprve napsali krátký text na několik slov, pak jsme ten text měli vylepšit s použitím odpovědí na otázky o smyslu našeho života, úspěších a neúspěších, a nakonec jsme měli strukturu děje přenést do prostředí, které je nám blízké.

V mém případě ten původní text byl o básníkovi, který při procházce po poli uviděl kombajn a ve své fantazii se propadl do světa, kde se v konvicích vaří moč a do záchodu lije čaj; byl z toho nešťastný, protože mu moč nechutná, tak psal básně, ve kterých vyjadřoval svoji touhu po návratu, a tu touhu vyslyšela dívka Alenka, která ho vzala za ruku a králičí norou ho vytáhla do normálního světa a žila s ním šťastně až do smrti. Takže ta myšlenka o citech robotů je tam jen proto, že v původním textu byl svět, ve kterém jsou věci tak nějak obráceně. Jiný smysl tam nemá.

Zamilovat se do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka, je docela problém, protože to odporuje sexuální orientaci. Lidé jsou sexuálně orientovaní jen na lidi. Inteligentní tvory, kteří se lidem nepodobají (vzhledem, hlasem, ...), je pro ně hodně nepříjemné i jen vidět, natož milovat. Člověk se sice může zamilovat i do člověka, který ho sexuálně nevzrušuje, ale pokud vím, obvykle z toho nebývá dostačující a plně uspokojující vztah.

Absence možnosti procítění zřejmě vychází z toho, že jsem se do psaní dost nutil/a, měli jsme na psaní hodinu a moc se mi do toho nechtělo.

Takže se omluvám za čas, který jsi té povídce musela věnovat...

Amelie M.: Úplně s tebou souhlasím a moc děkuji za komentář a za vyzdvihnutí některých myšlenek. Ano, je to smutné...

Meluzina: Určitě je pro něj přijatelnější věřit, že kvalitnější sociální kontakty nepotřebuje. A hlavně si myslí, že nestojí za to. Důležitým aspektem bude i lenost − ke kontaktům se skutečným člověkem by se s ním musel domlouvat a domluvy plnit, věnovat mu zbytky svého volného času atd. To, co dělá s tím videochatem, dělá v pracovní době, na místě, kde by stejně musel sedět, a je to jednodušší než nic nedělat. A určitě se vidí mnohem lepší, než ve skutečnosti je. Vždyť už jen to, že vinu za svoji situaci přičítá výhradně okolnostem a nepřipouští, že by sám udělal něco špatně − to přátelé ho opustili a doba je zlá, on je v tom zcela nevinně...

Sledování a vystavování se na sociálních sítích bych nesrovnával/a. Profil na sociální síti je podle mě něco jako šaty − není to člověk a není to ani jeho život. Je to něco, co si člověk kdesi pořídil, složil k sobě a „dal na sebe“. Je to něco, co chce na člověku vidět společnost (a motivuje ho k tomu dáváním „likeů“, v případě šatů příjemnými pohledy, lichotkami, pochvalami či pozorností).

Sledování je něco docela jiného. Tím se úplně cizí firmy dozvídají o člověku ty nejintimnější věci (viz třeba tu historku o mladé ženě, o níž Google věděl, že je těhotná, dřív než její otec). Žádný rozpor v tom není. Spíš vidím problém v tom, jak snadno sociální sítě přinutily uživatele říkat/psát o sobě něco veřejně. Veřejně znamená, že si to může přečíst kdokoliv. Dokonce i váš největší nepřítel, který všechno, co se o vás dozví, zneužije proti vám.

souhlas s Amélií. Povídka je moc rychlá.

Kupříkladu "jejich pohledy se setkaly, což oběma vyrazilo dech" je trestuhodná zkratka, ale uznávám, že já sám občas dělám podobné zkratky.

To, že roboti ve snu měli city a lidé ne, sice smysl nedává, ale na druhou stranu je to sen a ten může být bez smyslu.

.. mně tohle dílko přijde geniální

líbí se mi zde pár myšlenek, které jsi skvěle uchopil/a, a které stojí za pozornost, i když je to vlastně dost smutné..

"Každý se stará jen o sebe a svoje potřeby a nemá čas málem ani na zaměstnání. Moderní člověk je nezávislý. Nepotřebuje souhlas druhých lidí, takže je bere jen jako objekty k uspokojení svých potřeb. Lidé nehledají kompromisy a nevyvažují svoje zájmy, každý si může vybudovat vlastní „mikrokosmos“ a v něm si prosadit svou."

"Rozhlédnu se kolem a všimnu si bezpečnostní kamery na okraji parku. Počítač, který ji řídí, určitě ví, kdo jsem a co dělám. Ale jsem moc rád, že neví, na co myslím. Některé myšlenky bych chtěl sdílet, ale nemám s kým, ale jiné bych sdílet nechtěl. Až budou kamery vidět lidem do duše, budou muset skončit tisíce let pokrytectví. Bude muset dopadnout úplně stejně jako náboženství."

"Pod její koženou tváří se skrývalo nenápadné potěšení z toho, že už pozítří bude Jan Novák bez práce. Nesnášela lidi, kteří brali druhé jen jako objekty pro uspokojení vlastních potřeb, a byla přesvědčená, že Jan Novák je jedním z nich, přestože ho znala jen podle jména a záznamů obrazovek jeho služebního počítače. Nezajímaly ji příčiny ani následky. Nezajímalo ji, co ho dohnalo k tomu, co dělá. Nezajímalo ji, jak se Jan Novák cítí a proč si zvolil zrovna tuto práci. Nezajímalo ji, že Jan Novák vyhazov nesnese, spáchá sebevraždu a jeho rozkládající se tělo bude objeveno až o tři týdny později, protože žije opravdu osaměle. Ani mu nesměla pomoci vyřešit jeho patologické psychosociální problémy. Jejím úkolem bylo sledovat, kontrolovat a vyřazovat."

novák si myslím není v této době již ojedinělý, takových osamělých běžců, kteří si nahrazují kontakt s lidmi, různými a možná i vyšinutými způsoby je čím dál víc.. jo, máme kolem sebe spoustu lidí, ale neumíme s nimi komunikovat, jsme si blízcí a přesto tak vzdálení..

.. dnes budu asi spíše kritická, povídka na mě působí poměrně rozporuplně, četla jsem ji několikrát a vždy v ní najdu něco, co mi nesedí s celkem, tak třeba..

lidé nemají emoce, city, touhy, ale roboti se umí milovat - proč tahle myšlenka? proč vkládat to, co patří lidem, neživým tvorům, kteří se tedy chovají pak jako lidé? snad jen kvůli jejich delší životnosti, ale jaký by z toho byl opravdový prospěch? .. nakonec, proč z toho byl marie nešťastná, i do robota se dá zamilovat, pokud má lidské vlastnosti

jinak mi trošku vadí ta úsečnost s jakou je povídka napsaná, posouvá se velmi rychle kupředu, člověk ji nezvládne za tu chvilku ani procítit, takže na mě nepůsobí vůbec lidsky, necítím z ní skoro žádnou lásku a dobrý konec je možná dobrý, ale také tak rychlý, že ve mně opět nestačil nic probudit..

Singularis: V tom případě by mě zajímalo, jak je možné, že neumí vytvořit jiné kvalitnější sociální kontakty?
Pokud to správně chápu, pak tkví problém v tom, že je pro něj přijatelnější věřit, že je vlastně ani nepotřebuje. To je poměrně běžný postoj, který znám i z osobní zkušenosti. Pomáhá nám vidět se lepšími, než jsme.

Ještě bych dodala, že mě fascinuje naše touha ochránit se před sledováním a zároveň přání vystavit náš život na odiv všem, pozorovatelná na sociálních sítích. Cítím v tom určitý rozpor vysvětlitelný prostým faktem, že ten život který vystavujeme na odiv ve skutečnosti nežijeme. Jedná se spíš o život, který chceme žít. Reakce okolí (předvídatelná) nám pak poskytuje uspokojení z marketingově upravené verze sebe sama.

Homér: Asi jsem měl moc pesimistickou náladu...

Meluzina: Nemyslím, že ho to uspokojuje úplně. Spíš je to právě ta zoufalost. Máš sice pravdu, že společenské kontakty mezi lidmi se ani dnes nevytrácí, ale člověk si vybírá, s kým je bude udržovat a s kým ne, a to tím víc, čím víc má jiných lákavých volnočasových aktivit. Takže se třeba mohlo stát, že přátelé Jana Nováka začali víc času trávit s jinými lidmi a pročítáním blogů nebo feedů na sociálních sítích a na něj už pak neměli tolik času, tak ho opustili a vzkázali mu něco jako „starej se o sebe sám“. A on to mohl z nezkušenosti přijmout jako novou společenskou realitu, ve které musí žít − přijal přesvědčení, že všechny svoje potřeby včetně sociálních si musí uspokojit sám, ledaže mu je dobrovolně uspokojí někdo jiný. (Pro srovnání viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Objektivismus − „Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací nebo dobrovolnou směnou. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka.“)

To, co dělá, je pak podle mě zoufalou snahou si tu reciprocitu a sdílení „nasimulovat“ sám, protože dobrovolně s ním nikdo být nechce a on věří, že s tím nesmí nic dělat. Je vyšinutý sociálně, ne psychicky (psychické problémy jsou až důsledkem), a vzhledem k jeho situaci není nikdo, kdo by mu to přesvědčení rozmluvil. (A také je otázka, zda by si ho rozmluvit nechal.) Na videích sice vidí lidi, kteří jsou spolu v dobrovolných vztazích, ale nevidí, jak ty vztahy vznikly. Nemyslím, že by v tom byl jakýkoliv voayerismus, takovou motivaci tam nevidím.

Ale tak to jen vidím já.

V každém případě moc děkuji za návštěvu a komentář. :-)

Ten název je velmi atraktivní.

Marně jsem si lámala hlavu, jak je možné, že Jana Nováka uspokojuje právě tento druh sociálního kontaktu. Chybí v něm reciprocita a sdílení čehokoli. Hraje tam spíše roli, že může své "oběti" sledovat potají, skrytě a jedná se tedy o jistý druh voyaerismu? Nebo je to jen zoufalá snaha o alespoň nějaký sociální kontakt, když jiného není z nějakého důvodu schopen? Podle textu se přikláním k druhé variantě. Pak mě tedy napadá, jak se mu to stalo? I přes extrémní individualismus, ke kterému tato doba dospěla se společenské kontakty úplně nevytrácí. Jistě, změnila se forma komunikace, už se tolik nevídáme, ale potřebu komunikovat a sdílet jsme neztratili.

Dobré počtení na sobotní ráno. Jen bych ho nechal žít (trápit se) dál.