Ginnare:
Proč pro zlost vrabečků
být z pouhých drobečků?
Se srdcem na dlani
buď čísi svítání,
stvořena pro lásku
nevinných bělásků...

Drobečky pocitů do veršů vkládáš,
z kávové sedliny budoucnost hádáš.
Drobečky touhy své nabízíš světu,
srdce máš na dlani jak růži v květu.
Komu svou budoucnost do rukou vložíš,
s kým drobky pocitů na lásku složíš?

Neobírej se svými stíny,
nesčítej minulosti viny,
uvěř, že každý den je jiný,
vstříc světlu budoucnosti jdi!

Co bylo kdys, to není již,
minulost svou, tu nezměníš,
nač táhneš sebou její kříž?
Nestav víc z dávných smutků zdi...

vanovaso: Šmankote, ty už jsi byla i v Kambodži?

PrimaDen: Na Caro! :-)

Homér: z mobilu a to i na diskuzi na sport.cz.

Homér: Vida! Tak tady se ten čas na opravu komentu nezastaví ani při aktivní opravě! Výsledkem je, že mi tam mobil hodil "v" a spojil dvě slova...:-(

Homér:
V tom čtvrtém verši uvažoval o prohození slov bíloiu a, jen, ale vyznělo by to obyčejně. A dát jen na konec, tak se to nerýmuje-musel bych to změnit celé a dostalo by to jiný význam.
Tíknout znamená vydat vysoký tenký zvuk, pípnout, jak to právě probuzené ptáče udělalo. Podobně jako se říká pípl i pípnul, i tady by asi šlo i tíknul. Ale s mým tvarem jsem se už setkal taky v básni. A navíc mně to znělo líp. Ovšem já rád používám archaismy i neobvyklý slovosled a chci, aby i intonačně to neznělo přílišvobyčejně...:-)
Nevím, proč by měl pták téci, i když ten spisovatel Němec, co vede redakci PLŽe, v něm taky obhajoval, že v jeho básni kočka tekla...

Krásného Valentýna! :-)))

Ulpívání ve smutku ze ztráty minulosti...

Ostatní růže smutkem zvadly
kromě té jedné, jediné!
Jim okvětní již plátky spadly,
ona to nevzdá! Ne a ne!

Chraň tu svou růži, Malý princi,
že máš ji rád, jí poznat dej,
ať v dnešním citů chudobinci
ví, že i láska má svůj děj...

Člověka napadá, proč v té dnešnì tak šťastné a svobodné dobê
(aspoň nám politici tvrdí, že taková i je!) je tolik těch, co se vyžívají ve spíše smutných a morbidních tématech! I když už Baudelaire ve snaze o odlišení psal své květy zla! ;-(

;-)

ferina lišák:
Přiběhla kmotra lištička,
hezky se usmála,
pár milých slov mi, šelmička,
pod dílkem nechala...

Dík za návštěvu, lištičko,
a když už cestu znáš,
porozhlédni se, maličko,
radost mi uděláš!
:-)

PrimaDen: šťasten... Opět mobilní překlep. Mea maxima culpa!

taron:
Vzpomínka někdy bolí víc
než trn, co v kůži se ti noří,
sníváš o kráse létavic
a sny tvé náhle na prach shoří,

když ohýnek z pár hloupých slov
zas někdo ve zlém rozfoukal,
rozkopal minulosti rov
a srdce tvé v něm opékal...

Nenech si vzdušné zámky vzít
a netrap se víc pro cokoli,
dál kupředu je třeba jít,
i když každý krok ještě bolí...

Držim palce, Jani! :-)

taron: Moc krásné a inspirativní verše, plavá sestřenko! Něco jsem ti tu podle nich spíchl, jen tak pro radost, mobil to rozdělil a odeslal jen část, tak tohle je pokračování:

úsvitů nových věští vizi,
co lásky přináší vždy dost...

Již Punťa Slunce z růží vstává,
kam před soumrakem ukryl se,
s ním Naděje, ta dívka hravá,
jde nám vstříc v něžné košilce...

Snad předjitřní ten slaný déšť
perličky smutku z tváří smyl,
vstříc novému dni pohlédneš,
jen rozmarýny vzdech tu zbyl...

taron:
Hebký vlas s vůní rozmarÿny
a v srdci touha kráčet dál,
záplavou světla zalít stíny,
za ten sen bych i duši dal!

Sluncem ožehlá kůra břízy,
ač je jak vybělená kost

PrimaDen:
Až z mořské pěny oblečeš si šaty,
slunce dá vlasům nádech zlatavý,
vánek si s nimi bude hrát, no a Ty
v úsměvu roztáhneš zas ústa svý,

snad odpluji a nevrátím se zpátky,
v přístavu dálném s jinou zakotvím,
po letech projdu vzpomínek svých vrátky,
šťastrn zas naším lásky bláznovstvím...

Myslel jsem, že jsem přečetl vše od Tebe, ale tyhle krásné verše, doplněné půvabným obrázkem ve mně probouzí romantickou představu bláznivého dobrodružství s malou mořskou vílou, jen my sami dva na krásném ostrově kdesi v tichomoří, nâvrat do Râje!

Lenča: Díky, Lenčo! Dlouho jsem tě tu neviděl, i když mne to sem ani moc nelákalo, vlastně i jinde to zmírá...