není to haiku! (promiň, ale já si prostě nemůžu pomoct)
nicméně miniatura pěkná.

taková bouřková. miniatura, ne haiku.

Rytmicky to neplyne a špatně se to čte, nicméně některé obraty jsou hezké.

Je-li poezie emocionální onanismus, je tahle stránka ekvivalentem prostěradla adolescentního chlapce?

Proč ne? Líbí se mi ta vizuální stránka, přepsáním načisto to trochu ztrácí kouzlo.

Vypustila bych rýmy úplně, ale jinak fajn, plyne to. (V posledním řádku bez čárky, prosím.) Už je to o dost lepší, ačkoli sdělení je pořád trochu rozmazané za mnohoslabičnými slovy s latinskými a řeckými kořeny, už je aspoň viditelné, jako někdo v zamlženém sprchovém koutě.

škoda, ten konec mohl být údernější - když už tam máš nahodilé rýmy, tak je využij! 'co má v tuto dobu hlad' a 'svět finišuje ke konci' jsou vyloženě pěsti na oko a ve třetí sloce se ti opakuje 'při'
tolik k formě. obrazy jsou tam hezké, hlavně ty vrány a komíny, ačkoli spálené sny už jsou možná lehce ohrané.

Bez čárky v nadpisu. Forma je příšerná, to ale s věkem nemá nic společného, to záleží na tom kterém autorovi. Obsah standartní, zklamaný, bolavý a velice neartikulovaný.

Taková kanibalistická... nakrájenou na plátky a lehce orestovanou?

Připomíná mi knížku Poslední tanga v Paříži (ne tematicky ani stylově, spíš typem vypravěče). Zajímavý experiment, takový deliriózní. Nečte se dobře, ale zjevně vzbuzuje reakce :D

a kolem kotníků se mu plazily zmije

Forma libová, sdělení nic moc - docela změna, teď to zkombinovat..

Rýmy jsou neobratné (tichu/spěchu, času/hnusu atd.) a jazyk možná zbytečně komplikovaný, při čtení se mi to zadrhává a jsou tam gramatické chyby. (v posledním řádku má být jenž, poslední řádek druhé sloky nedává smysl, třetí řádek třetí sloky *měly, ty stehy, r. m. neživotný) - celkově forma strašná. (Nejsem proti avantgardě a experimentům s jazykem, ale tohle se prostě jenom špatně čte.)
Možná by ti více seděl volný verš a méně křečovitosti.

Sdělení mi není příliš jasné, nicméně působí zajímavě. Potenciál tam asi je. Teď ho vykopat.

Homér: upřímně, teď si nejsem jistá, ale myslím, že před klíčem určitě protože je to ten klíč, jaký, od deště, ale před deštěm vážně nevím. nechala bych ho tam.

Homér: jo, podrías stačí, ono to v češtině je divné s tím bys a abys, mezi kterými je rozdíl... možná kdybys to chtěl zdůraznit, napsala bych para poder a neštvala se s kondicionálem.

Homér: Whoa, pequeňo je vážně úžasné slovo - ještě se mi hrozně líbí cierto a veškeré časování slovesa haber... užij si Kolumbii (a piš tam!)

whoa. zní krásně sugestivně a se zvukomalbou, hlavně ten název. chce se mi z něho jet do jižní ameriky. (ale gramaticky se v tom ztrácím, neb jsem si to chtěla přeložit sama - nemá poslední verš být abych? protože ve druhé osobě to musí být podrías hincharte de nuevo? a arrojado, když je pohozen, neb arrojó je činný způsob (házel) a la llave de luvia, chybí tam člen a v posledním verši první strofy slovosled? (casco cada vez más pequeňo))

Je to úvaha? Je to báseň? Je to výsledek opilé silvestrovské aféry těch dvou? Kdo ví... rozhodně je to zajímavé, takové velice behaviorální. A není v tom láska/páska, to se cení.

četla jsem ji už dřív, ale neokomentovala, protože jsem nějak neměla co říct. moc se mi líbí, připadá mi taková zenová, ale ne úplně (možná je to jen tou formou, která s tím opakováním zní jako rituální formule) a teď jsem si na ni vzpomněla znova.

smutně aktuální