Mně se zdají e-sny furt. Se všema, všude.

Klídek, už sám útěk za svobodou osvobozuje. Když prchám s batohem já, vrchol svobody nastává během cesty, kdy tíha nákladu na zádech stanovuje míru zátěže přemožené chlapským odhodláním pokračovat dál. Návrat utahaného medvěda ke své roztoužené medvědici to už je takový ten pseudokonec pohádek, které ve skutečnosti pokračují in casual way dál, ale za báseň už to nestojí.

Napsal jsi to hezky. Pořád je v tom ta homérovská naštvanost, ale aj cosyk nove - takový nějaký smutek či co. Hm, kdoví, to je jen můj dojem.
Lituju lidi, kterým se nezdají erotické sny.

Morfeus: Tos napsal hezky. Nechám tvoje slova bez odpovědi, aby působily na ostatní, co se tu (po)zastaví.

Je to milé. Příjemně se to četlo.

Mno... ty poslední dva řádky jsem dal pryč.

A nic se nestalo! Pořád to jde přečíst.

Morfeus: Ahoj Morfe, no přiměls mě spočítat si stíny a zamyslet se. Ale tak nakonec je to stínohra, trocha chaosu té hře svědčí. Dík za zastávku s komentářem.

NoWiš: Děkuji za pochvalu, ale naplnění záměru skončilo kdesi na půl cesty. Jednak mi to všechno mělo končit rýmem s í a nakonec tam mám á... a taky se to snažím zpětně metricky identifikovat a nevím, co z toho nakonec vzniklo (ten daktyl tam na začátku je, ale poslední slabika je tam nějak navíc), no zkrátka - autor není zcela spokojen, ale třeba je to melodické a dalo by se to zhudebnit? (Což u mých básniček nehrozí, protože já hudbu tvořit neumím)

Neu: Pravda to druhé vzít... éééé to musím nějak vymyslet. Mi to taky vadí. Ale říkankovitost byla záměr. Prostě po delší době něco v rytmu, něco jak píše noWiš tradičního. Dík za zastávku.

V té básničce je všechno na začátku velkým písmenem (to je v cajku) a jsou tam dvě tečky. Ty tečky mi nabourávají koncept. Nechápu je. Buď je to nedůslednost, nebo obzvlášť těžko srozumitelný prvek, který mě znervózňuje.

a já v tu dobu v jiném světe budu jen stín co obejme tě. To je krásný obrat. To je jak od Nezvala. Velmi vydařená báseň.

...jojo a pak oba odloží brýle a v temné místnosti se už nenajdou.

Netvrď mi, že básníci vstávají tak brzy! Za tmy! I Osm je brzo.. někdy, mno, přiznám se, že jsem zaujatý. Výjimečně nedovedu souhlasit s ničím v téhle básni, ani s cigaretami (jakožto zapřísáhlý nekuřák..cigaret). Ale Hitchcock by měl radost. Vidím rozespalého Gregoryho Pecka jak s cígem v koutku dočítá uáá Máj, ale Audry Hepburne v jeho náručí ještě dřímá. Noc přivedená k varu je s navazujícím odkazem na kávu v konvici vskutku příhodný básnický obrat.

S básnickou cháskou by ses ráda sešla? Dej pokoj. Ale,... bylo příjemné zas po dlouhé době slyšet tvůj hlas.

Natáhneš-li ke mně prst, dotknu se ho.


Mimochodem, necítím v závěru básně politično?

Hehe. Nedávno se mě kdosi zeptal, proč teda neučím na gymplu dějepis? Nemůžu. Jsem ženatý.

Vida - diskuze pod dílem po 12ti letech.

Možná to máš podobně jako já, původně jsem psal o hvězdách a o platonických láskách. Dneska vidím všude smrt a temnotu. On i ten volný verš k tomu dost svádí, psát si volně svobodně a o to upřímněji, ale dneska jako čtenář prahnu spíš po jakési pohádkové metafyzické poezii a po lyrice. Déšť v horách rozeznívá listy kapradí - a jelikož je to poezie v praxi - člověk si rozmyslí popisovat ve verši podobné banality, ale možná je to škoda. Možná je dobré čas od času vyvážit filozofii ve verších něčím banálním, veselým.

Nebo milostné verše: obvykle první mislostné verše bývají světalehké, popisné, banální, lehké věci a časem se do nich vkrádá citová nevyrovnanost, upřímnost, opravdovost a počáteční lehkost je tatam. Láska sice vypadá opravdová, ale už ne tak milá.

Psát milé věci je s časem těžší a těžší. U milých věcí se těžko experimentuje, těžko se u nich zvedá umělecká úroveň. Nevíš proč?

No právě, ta upřímnost - je to výsledek jakéhosi citového zakalení (jakože ztvrdnutí, jako u oceli). Ta počáteční naivita potichu vyšumí a zjeví se ryzí jádro. Já neumím říct, jestli mám radši tvoje staré věci, nebo ty nové. Možná je ještě brzo hodnotit, protože hravost a humor jsi ještě neztratil. Novější tvoje věci jsou už odraz protřelého pohledu na svět. No psal bys dneska ještě o serafech? Básníci tíhnou k realizmu, ale to je možná chyba. Ale je to vývoj.

Tuhle už jsem jednou četl. Líbila se mi. Teď, když ji čtu podruhé, potřeboval jsem si vypočítat, že ti v roce 2012 bylo 14 roků - no a souvztažně k dnešku a k tomu co píšeš, pak porovnávám, jak je tvoje poezie konzistentní. No... vivinula se. Je to dobře? Je to špatně? Já nevím. Co myslíš?

Z myšlenek ti zmizí všechna plev - ó, kdes objevil takový obrat? Včera se moje Gabi otočila ke švagrové a povídá, že muži jsou půlku života infantilní a druhou senilní a doufala, že to neuslyším. Nevím, doufám, že pořád ještě jsem ten první případ. Ale hádám, že ten přerod přichází s tím, co píšeš na konci básničky.

Jojo, závan nové obraznosti.