Téma Lásky je mi blízké,
to tu písemně dám všem,
nepěstuji city nízké
a Janko, sjetý nejsem!
Nenávidím totiž drogy,
piji vždycky s Mírou jen,
přehnaná něha mne zdobí,
k jiným rád upřímný jsem!
Ale i změna je nutná,
občas jinak zkusím psát,
i jiné ovoce chutná,
když je Lásky akorát!
Nejsem čertík do škatulky,
šuplíčky též nemám rád,
dej si, Ali, alaburky,
když nebudu po Tvém psát...
Já píšu, co právě cítím,
divné se to může zdát,
nezkoumám, koho tím chytím,
nemá každý stejné rád!
Tak mne berte tak, jak přijdu,
jaký se vám můžu zdát,
třeb zas si někam vyjdu,
zcela jinak budu psát!
;o)))

Čtouc verše Tvé, já nenacházím slov,
jimiž bych popsal, co hlavou se mi honí,
ač mnoha snům já navršil již rov,
tohle mi něžně jako růže voní!
Tak s citem psát já dovedu jen zřídka,
do očí stoupá mi dojetí pláč,
podané srdce, vavřínová snítka...
On číst to, vzlétne štěstím do oblak!
A možná by teď již svolný byl i zralý
provázat s Tebou navždy osud svůj,
věřím, že něžně jste se milovali,
rád bych Ti řekl: srdce následuj!

Paletu ano, ale to malování teď nějak vázne...;o(

Mercy beacoupe, ma fille de bleu!

Kdyby to nebylo dobré pro nic jiného, alespoň to uvolnilo Tvé tvůrčí síly! Myslím, že i Ty máš potřebu se nějak realizovat, dokázat si, že k něčemu jsi a že něco moc dobře umíš, k potěše své i těch druhých! Tvé něžné veršované komentáře opravdu potěší!;o)))

Nejvíc hladím tu svoji vlastní, ali!

;oq)

Zrcadlo nebes se roztříštilo,
ať je mi to či není milo,
a jeden malý kousek snad
také do Tvé duše spad'!
Ať tam zpívá, ať tam hraje,
píseň krásnou, o štěstí,
jenom neměj srdce Káje,
to by bylo neštěstí...

Jinak to snad ani neumím, ali!

47. Žil jsem, jak se dalo,
míň snad, než jsem chtěl,
snad to bylo málo,
víc jsem neuměl...

Tak to si vychutnávej jen ty první vteřiny!;o)

Nádhera! Čím to, že mi dokážeš tak krásně inspirovat?
Jukni jen níže! To jsem zvědav, co to s Tebou udělá!

Zpívej mi píseň krásných rán
po nocích plných milování,
ač refrén zdá se obehrán,
já slýchat jej chci do skonání!

Zpívej mi píseň šťastných zítřků,
jež jsou nám dvěma souzené
i něžný nápěv pro kytičku,
cos dal mi! (Je host vázy mé!)

Zpívej mi o lásce své něžné,
song plný sladkých nesmyslů,
o tom, co nebývá tak běžné,
zpívej jak rád jsi, že jsem tu!

Zpívej mi i o milování,
o tom, jak vzíti si mne chceš,
prozraď mi všechno! Co ti brání?
Já miluji, ty miluješ...

Zpívej o snech svých utajených,
co trápí, drahý, srdce tvé!
Možná z těch velkých , nesplněných,
pár v skutečnost proměníme!

Zpívej mi o všem, co je krásné,
Tvůj hlas mi mile bude znít,
a připomínat chvilky šťastné
co žili jsme a budem žít!

To se mi stává taky, že mám pocit, jakoby nějaká slova, co vnímám, vycházela ze mne samého! Pak se mi stává, že je absorbuji a prožívám ten pocit, aniž bych věděl, že to vlastně čtu vyjádření pocitů někoho jiného a samotná slova vlastně přímo nevnímám, jen jejich poselství či toho ducha, jak pravíš Ty! ;o)

Tak už žádné bla bla bla?

Stačí prosté: líbí se mi, nelíbí se mi. Nač to komplikovat, modřinko?

Ano, víra dělá zázraky! Když si věříš, můžeš žít! ;o)

Proč se bojíš toho proudu,
po němž k moři dopluješ?
Netruchli pro rodnou hroudu,
se mnou v divů svět pluj! Chceš?
;o)))

Na mýtině, která vznikla
po požáru myšlenek,
kdy člověk na kraji pekla
hledal na trápení lék,
kouř stoupá nad spáleniště,
popel ještě žhavý je,
co bylo, již není, příště
snad nový sen ožije!
Zase k nebesům se vzpíná
zoufalý hlas duše mé,
věřím :" Přijde doba jiná
a my zas se sejdeme!"
;o)))

Kdybych, Jardo, vyhladily,
jen pro pláč by oči zbyly,
nikdy nečetl bych tu
tu spoustu něžných komentů!

Je mi ctí vás těšit, dámy,
pohladit vás po duši
veršíky, které vás zmámí,
ač to autor netuší!
Zkouším dát do nich kus srdce,
každý veršík jsem já sám,
a někdy lituji trpce,
že vás nikdy nepoznám!