|
trošku starší, ale ne zase moc. Každý máme nějaké své spáleniště.
|
Kouř spálených myšlenek
mě ještě pálí do očí..
Krystaly křišťálu
už cestou se netočí.
Ten popel mě tíží
jako kameny skal.
Místo je prázdné,
kde snad přelud(?) kdy stál.
Těžko se vstává,
vržou mi kosti,
jiné teď andělé
na stráži hostí!
Málokdo slyší rád,
že ptám se k Nebesům,
když ze zítřků se vracím zpět
k podmořským útesům.
mě ještě pálí do očí..
Krystaly křišťálu
už cestou se netočí.
Ten popel mě tíží
jako kameny skal.
Místo je prázdné,
kde snad přelud(?) kdy stál.
Těžko se vstává,
vržou mi kosti,
jiné teď andělé
na stráži hostí!
Málokdo slyší rád,
že ptám se k Nebesům,
když ze zítřků se vracím zpět
k podmořským útesům.
02.02.2008 15:52
Jen pro pořádek dodávám, že tohle Spáleniště není o žádném mém vztahu, ale o mé životní cestě...
Ale každý si do toho může promítnout to své..., koneckonců i tak to bylo míněno.
Ale každý si do toho může promítnout to své..., koneckonců i tak to bylo míněno.
01.02.2008 13:07
... také mám v sobě spáleniště ... alespoň se snažím nedělat ho i kolem sebe ...
30.01.2008 17:29
Máš pravdu...každý máme své spáleniště...já mám spaleniště peří a řas...z jednoho ráda...kdy všechno bolelo...
30.01.2008 12:35
Na mýtině, která vznikla
po požáru myšlenek,
kdy člověk na kraji pekla
hledal na trápení lék,
kouř stoupá nad spáleniště,
popel ještě žhavý je,
co bylo, již není, příště
snad nový sen ožije!
Zase k nebesům se vzpíná
zoufalý hlas duše mé,
věřím :" Přijde doba jiná
a my zas se sejdeme!"
;o)))
po požáru myšlenek,
kdy člověk na kraji pekla
hledal na trápení lék,
kouř stoupá nad spáleniště,
popel ještě žhavý je,
co bylo, již není, příště
snad nový sen ožije!
Zase k nebesům se vzpíná
zoufalý hlas duše mé,
věřím :" Přijde doba jiná
a my zas se sejdeme!"
;o)))
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.