Gora: Díky. Metafory s pravdou a lží a dnem a nocí?

kmotrov: To nemohu posoudit, jestli nevytěsňuješ nepříjemné vzpomínky a nepoutáš se k příjemným. V otázce pravdy vždy záleží na tom, co si pod tím pojmem v konkrétní situaci představuješ. Pokud pouze shodu tvrzení se skutečností, pak ne pravdě většinou nic relativního není. Když například pozoruješ déšť a řekneš - prší, je to pravda, která v dané situaci není relativní.

Velmi se mi líbí, jak jsi barvitě a působivě popsala situace na hrazdě a pod vodou. Jinak zapomínání zlých a nepříjemných událostí je u lidí přirozený proces. Proto se například chlapům později jevila vojna jako velká legrace, i když v době, kdy sloužili, to tak nevnímali.

Báseň vyvolává hezké obrazy, jen mi v ní trochu drhne rytmus.

Jir-kalous-ká, strej-datel-evizi, |Han-kaně-kdy (akorát tam chybí čárka nad á)

Zajímavé hrátky se slovy.
Hlavně, že ten vlas nespadl do polévky. :-)
A ještě jsem se chtěl zeptat - co je to třepoucích?

dvakredencedekadence: Já děkuji moc tobě.

Gora: Už jsem je přehodnotil.

Neu: Děkuji ti za vlídná slova.

Psavec: Dandy: Moc děkuji.

borovice: Děkuji. I když slova laská a kráska nemají funkci rýmů, máš pravdu, nehodí se tam a popřemýšlím, čím je nahradit.

kmotrov: To mě nenapadlo - katalyzátor básně, ale je to pravda. Jen jsem cítil, že to tam musí být.

Pohádka se mi líbila, spíš mi to ale připadá jako dojemný, pravdivý příběh. Mám ale několik poznámek. Biotopem irbise jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1500–4000 m n. m. nad hranicí lesa. Do lesa občas sestupuje v zimě, ale les pro něj není typické prostředí. Osamostatňuje se v 1 až 2 letech věku a sněžný levhart nedokáže řvát. To jen tak na okraj.

Pěkné obrazy, zejména ti za zuby visící vnoučci, ale i měkoučká střídka, která přináší klid. (Technická: měkký, ale měkoučký.)

Připomnělo mi to pětiverší "Stáří" od Kakinomota no Hitomara:
Zrcadlo jasné! -
Ostrý v něm obraz
studeným světlem rýsován:
Ten, jehož vidím stát proti sobě,
kdo je ten starý, neznámý pán?
Tvoje báseň je stejně něžná, jen možná víc nostalgická. Co změnit třetí a čtvrtý verš? "Co všechno je ukryto / v rýhách té tváře".

Velmi pěkná báseň, až na výraz "boso". Proč ne bosá?

"Vezmi z mé dlaně štěstí" a "vezmi z mého srdce lásku" na mě působí příliš vzletně. Vadí mi "v tuhle danou chvíli", což by šlo nahradit třeba "pouze v danou chvíli". A proč "ve svém já"? Stačí přece "v sobě".

Báseň si nevychutnám, protože nevím, jestli jsem vůbec správně porozuměl veršům. Na to, abych četl poezii v angličtině, nemám.

Opět - to bylo, ten strach, v těch hebkých. Bez ukazovacích zájmen by se verše docela dobře obešly. Textura mraků? - je poměrně dobře známá. Na mracích je zajímavější proměnlivost jejich tvarů. Jinak mám pocit, že jsi nosnou myšlenku rozdrobil.

Souhlasím s Gorou, že první sloka je dobrá a úplně stačí, protože je otázka: nakolik to, co sděluješ ve druhé sloce, platí jen pro starce? Myslím si, že je to jev obecný. Existuje velmi propracovaná představa, že si člověk dnes může pouze vybrat, které lži bude věřit. A třetí sloka - je dost těžké hledat odpověď po smyslu bytí, když člověk hledí spíš do věčnosti.