Ano, tuhle bolest dobře znám. Krásná báseň...

shane: Stalo se Ti to někdy? Potkáš člověka, vidíš ho poprvé v životě. Víš bezpečně, že se neznáte, a přesto... je Ti TAK blízký... Přemýšlíš, odkud ho znáš. Podíváš se mu do očí. Očima se propojí vaše duše - a Ty najednou víš, že ho znáš - ale ne z tohoto života. Neznáš jeho (současnou) podobu, ale znáš jeho oči. Neznáš jeho (momentální) osobnost, ale znáš jeho duši. Vaše podstaty se tak důvěrně znají - ale vaše "povrchy" ne. A o tomhle je tahle báseň... ale klidně v ní můžeš vidět i cokoliv jiného, s čím máš zkušenosti Ty :) .

Nádherná... souzním, velmi... Ať jsme jedno.

vanovaso: Včera... včera už bylo ve vzduchu (aspoň tady u nás...). A sněženky už lezou ze země - dnes, pravda, opět zaváté sněhem. Kočička byla naše... teď už je v kočičím nebíčku.

ta"jemna": Díky :)

Amelie M.: Díky za blízkost, Amelie... :-)

shane: Nene, lásku přes internet jsem tím opravdu nemyslela: právě oči a duše se poznají většinou až při pohledu z očí do očí v osobním kontaktu (i když uznávám, že výjimečně se to dá nacítit i z fotografie). Fotku jsi mohl "zahlédnout" leda tak tady na Psancích - všechny fotky, co tu mám, jsou moje (a na téhle jsem dokonce i "já" :-D ).

korálek: Díky - jsem ráda, že Tě oslovila :)

Lenča: To velmi dobře znám... je to nesnesitelná bolest. A jediná spása je právě ve vědomí toho, že je to jen na chvíli a jen naoko.

koiška: Ne tak docela... ale krásné je už to, že jsme se potkali :)

vanovaso: Je to vzpomínka na jednu dávnou chvíli - ale krásné je, že tento pocit se opakuje čím dál tím častěji... :)

vanovaso: Tu odvahu musí mít obě strany... jednostranně to nefunguje :-(

Velmi zajímavé... a trochu tísnivé. (Aspoň na mě to tak působí...)

Pěkná... podobné pocity dobře znám.

Nádherná... Taky mám takováto útočiště. Jen nejsou ze slov ani z myšlenek, ale z něčeho ještě neuchopitelnějšího... z pocitů, esencí a vůní - a taky ze slz: ze slz smutku i ze slz radosti. Ze vzpomínek a z touhy. Z lásky ke všem, které miluji.

Důvěra - to je buď dar, který dostaneme do vínku - anebo veliké umění. Někdy může být nedůvěra taky něco jako znovuotevřená rána... minulost, která volá po zhojení. Znám to.

Taky chápu. Ano - na některé věci je člověk vždycky sám: sám v sobě. Ale pak - pak zase vyjdu ven, mezi ostatní, a jsem tak ráda, že tu jsou - se mnou... :)

Líbí se mi... A ta otázka na konci je hodně hluboká - a patří tam. Protože o tom ta báseň je... o téhle otázce, adresované lidem. "Lidem".

Hezký Den Slunce... a za poslední slokou by zase mohla začít ta první a tak pořád dokola :)

Mitch Rowbrindger: Líbí se mi to... a rozumím tomu :)