človiček: Souhlasím, že se člověk své minulosti nikdy úplně nezbaví. Myslím, že by ani neměl. Utváří nás... A i když si dotyčný třeba myslí, že minulost už nechal za sebou, ona ho dříve nebo později stejně doběhne. Zaskočí ho zcela nepřipraveného a už je pak jen na něm, jak ji přijme a co s ní ve svém životě udělá. :)

Ač mě úplně neoslovilo zpracování (což je každému po chuti jinak), tak myšlenka se mi zalíbila a některé obraty zaujaly.

vanovaso: To mě opravdu těší. Děkuji za krásnou reakci.

shane: Možná ano, možná ne. Uvidíme, kam příběh povede. Každopádně je děj vymyšlený. Postava i pocity. (Částečně) Každý se občas cítí ztracený, ale já znám svou cestu a svůj život žiji naplněný láskou, vděčností a pár lidmi, co za to stojí.
Samozřejmě, byl pro mě první rok s dcerou těžký. Měly jsme problémy a komplikace...nebylo to úplně to růžové mateřství, to nejlepší období života... Bylo to náročné, ale spolu jsme to zvládly. Vzájemně se toho naučily a teď (už rok) se máme jenom krásně. Na občasné malé zadrhnutí.
PS: A paradoxně...v reálném životě ani nepiji. Alkohol mi nikdy nic moc neříkal :)

shane: Souhlasím, každý má svůj život ve svých vlastních rukách. Ať už o tom ví nebo ne. Ať už s tím, umí pracovat, či ne.
Uvidíme, zda se hlavní hrdince příběhu podaří nakonec děj i žánr příběhu změnit. :)

slavek: Opravdu? Přečtu si. Takové myšlenky má asi spousta lidí. Ale jen málo kdo přijde na to, jak to vlastně udělat.
Ano, bohužel je to tak. Lidé se postupně uzavírají do svých osobních bublin a svět kolem nevidí ani neslyší. Nebo se tak alespoň tváří.
Já děkuji :)

Psavec: děkuji moc, vážím si toho

možná... trefné :)

človiček: Ano, také jsem to z dcerou pocítila velmi tvrdě. První rok života málem "zničil" mé já. Dalo by se říct, že jsem se opravdu ztratila někde mezi přebalováním a krmením. Doktory a tím, abych stíhala v domácnosti vše, jako před tím. Což tedy (alespoň první měsíce s naší malou) bylo opravdu náročné až nemožné. Až nyní, po 2 letech, se opět lehce vracím k sobě. A nebo lépe řečeno, nacházím své nové já.
Držím palce tobě a tvé cestě!

slavek: Jsem ráda, že se líbí. Smutné ano...bohužel. Smutná realita.

slavek: V životě to možné není... ale v příbězích vepsaných na papír, by to jít mohlo. Tam je totiž možné vše.
Já děkuji.

Myslím si, že lze být nanejvýš převážně šťastný. Ale také si myslím, že život není o tom být jen šťastný. I když je to smutné, jsou věci, které si prožít musíme... ale nemyslím, že je to špatně. Utváří nás to. Cesta je o hledání jakési vyváženosti. Je pravda, že ne všichni tu cestu s takovou tíhou unesou...

Jako bych četla vlastní myšlenky. Věc, která mě léta neopouští...probdělé noci a přemítání o tom, co je, bylo a mohlo by být. Věci, které člověk stejně nikdy nevyřeší... Děkuji

A tak to v dnešním světě bohužel chodí. A lidé to stále nechápou... silné. Pěkné a smutné. Děkuji

Trefné. Občas mám dost podobné pocity.

Myslím, že zloba tu byla vždy. Dnes je jen vše více na očích... a pokud je pravda co se říká, tak zlost plodí jen další zlost. Kde tedy tento nekonečný kruh utnout a jak?
Myšlenka se mi líbí i ta víra v lepší zítřky...avšak si nejsem jista, zda je to v reálném životě vůbec možné.

človiček: Nesmíš brát všechna má slova tak vážně. Já mám vcelku krásný život... jen se mi lépe píše o smutných věcech. Ráda trochu "přeháním" a upouštím tak páru nastřádanou z předešlých dní. :)

děkuji, to mě opravdu moc těší! :)

človiček: myslím si, že je to právě o tom, že i duše stará mnoho let stále zkoumá... každá má totiž svojí cestu... své události a poznatky. Někomu stačí třeba pár životů, někomu však na stejný úkol nemusí stačit ani tisíc let.. :) respektuji cestu a tempo každého z nás. děkuji za názor

vtipné :)