snad je to jedna z nočních můr

Zbývaly minuty do rozdělení dne od noci. Pršelo. Vlhkost se zakousávala do peřin a polštářů. Nos jsem měla studený a tikot hodin se mi zdál čím dál pomalejší, jako by se měl co nevidět zastavit čas. Vážně jsem nechtěla na nic myslet, na nikoho. Jenže všechny moje myšlenky byly nyní mým posledním soudem. Vše se tak nějak znovu otevíralo. Staré lásky, nesplněné předsevzetí a nevyřčené touhy.
Čas se opravdu na chvíli zpomalil, když odbila pátá hodina ranní.
Déšť slábnul, zimu nahrazovalo příjemné teplo, které se, společně s prvními paprsky slunce, linulo po pokoji. Jen můj nos zůstal studený, nedokončené procesy zůstaly nedokončené a oči, které se marně snažily celou noc usnout, se konečně zavřely.