Po nebeském pláči

Nešla jsem spát.
Víčka ztěžklá únavou stále prosím o trochu času navíc.
Za obzorem se do černé postupně vpíjí tmavě modrá. A i ta se rychle mění.
Do východu slunce zbývá ještě pár hodin, avšak úplněk, vzhlížející zpoza baldachýnu mraků, dokáže nebe dokonale přesvědčit k vlídnějším odstínům.
Jako tlustý pán, tam spokojeně sedí a osvětluje nekonečné chodby městského labyrintu.

Déšť se vytratil za hranicí mého zorného pole už před delší dobou. Nebýt vzduchu vonícího po nedávné smršti, nikdo už by si ani nevzpomněl. Za těchto horkých letních nocí nemá velké šance.
Mnoho lidí se probudí bez nejmenšího tušení o krásném letním přívalu, který v noci kreslil tmavé obrazce na suchých ulicích.
Nezaznamenán přišel a stejně tak i odešel. Jen pár ztracených duší mu bylo věrným společníkem.


Otevřeným oknem mne hladí lehký vánek. S nádechem smutku, po nebeském pláči, se jemně a opatrně opírá o mou tvář.
Vdechuji, co přichází a s výdechem pak nechávám vše odplynout. Tak, jako po každém dešti. Tak, jako to dělám vždy pod proudem horké sprchy.
Voda smývá mé bolesti a na nepatrnou chvilku je odnáší vstříc zapomnění.
Ale ani jim se v propasti nekonečné temnoty nelíbí a tak se vždy nepozvány rychle vracejí zpět.

Dnes je ale něco jinak.

Měsíční světlo zahání špatné vzpomínky do kouta. Přetváří smutek na smíření a podtrhává důležitost okamžiku.

Z neznáma ke mě přichází pocit, že bych měla odejít.
Srdce, hledající záchytný bod, se na volání upnulo a udělalo z té myšlenky středobod vesmíru.

Odejít.

Zní mi nekonečně v uších.
To slovo se znovu a znovu odráží od neviditelných stěn v mojí hlavě.

Sebrat se a odejít.
Nemít cíl a žádný plán.
Jen se nechat unášet přítomným okamžikem a náhodnými setkáními. Jenom si tak být.
Putovat světem, jako to semínko pampelišky. S větrem se rozlétnout do neznáma a s neutichajícím vzrušením z cesty trpělivě čekat na správné místo k zakotvení.