Čtvrtá část (možná) pokračujícího příběhu o dívce ztracené v tomto velkém světě i ve svém vlastním životě.
přidáno 13.10.2020
hodnoceno 7
čteno 369(10)
posláno 0
Uklouzla jsem hned na první řádku své další kapitoly.
Přála jsem si upravit děj, změnit žánr, ale zdá se, že můj příběh už má ve svých rukách někdo jiný až moc dlouho.

Skla v pokoji se mlží slzami z předešlých let. Alkohol pulzuje v mých žilách a já neustále ujíždím tomuto okamžiku na kolotoči svých nekonečných myšlenek.
Přála bych si rozplynout se v zapomnění. Zmizet.
Proměnit se ve vzpomínku na někoho z dávné doby. Odejít a už se neohlédnou zpět.
Je to vůbec možné?
Jak změnit stav, ve kterém žijete už tak dlouho, že si ani nevzpomínáte, jaké to bylo před ním?

Z okna v místnosti, ve které sedím, sleduji malá světélka rozmazaná na pozadí deštivé noci. Pouliční lampy, domy naplněné životem, spěchající auta. Všechna se zdají tak malá. Tak nepodstatná.
Já tu sedím sama a za mými okny se nad tím nikdo ani nepozastaví. Nikdo, z těch lidí tam venku, o mě neví.
Lidé od sebe mohou být na dotek a přesto se neustále míjí realitou. Na této planetě si každý sám žije svůj vlastní svět.
Nelíbí se mi, jak to tu chodí, ale myslím, že jsem si na to prostě už zvykla.
Po všech mých přešlapech jsem vlastně ráda, že jsem se stala neviditelnou. Že o mě lidé ztratili zájem.
Nejsem připravená na jejich otázky. Ani na pohledy, které by následovali po odpovědích.
Když se vás totiž někdo zeptá, jak se máte, nechce to opravdu vědět a vaše upřímné odpovědi ho mohou zaskočit.


Svíčka na stole už dohořela. S pohledem rozostřeným v nočním šeru přemýšlím, zda je to znamení. Jestli mi sám vesmír nechce naznačit, že už bych měla jít.
přidáno 13.10.2020 - 15:01
Daisy Moore: O.K.! Taky si někdy trochu vymýšlím a život občas plyne jinak, než bych si přál. Tvůj příběh je velmi sugestivní, byť z těch tvých reakcí na komentíky si domýšlím jiný...Možná to tak i je, možná je něco jinak. Kdo ví?
Tak ať se daří už jen dobře! Děti jsou velká inspirace a učí nás pravdě o životě...
P.S. Taky moc nemusím alkohol a to jsme na montáži slavívali dost často. Teď jsem občas vypil tak tři pivka (10) ve sportbaru, když jsem tam šel na fotbal.
A teď v týdnu jsme trochu slavili, rok vnučky a dvoje jmeniny. Připil jsem šampaňským, my chlapi jsme měli pár vodek a cucal jsem bílé vínko.
Ale jinak jsem čajovej! :-)
přidáno 13.10.2020 - 13:37
shane: Možná ano, možná ne. Uvidíme, kam příběh povede. Každopádně je děj vymyšlený. Postava i pocity. (Částečně) Každý se občas cítí ztracený, ale já znám svou cestu a svůj život žiji naplněný láskou, vděčností a pár lidmi, co za to stojí.
Samozřejmě, byl pro mě první rok s dcerou těžký. Měly jsme problémy a komplikace...nebylo to úplně to růžové mateřství, to nejlepší období života... Bylo to náročné, ale spolu jsme to zvládly. Vzájemně se toho naučily a teď (už rok) se máme jenom krásně. Na občasné malé zadrhnutí.
PS: A paradoxně...v reálném životě ani nepiji. Alkohol mi nikdy nic moc neříkal :)
přidáno 13.10.2020 - 09:32
Daisy Moore: Bude happy end? Nu, když jsem četl tvou odpověď človíčkovi, zadoufal jsem, že část toho je autorská licence a ty jako matka se neutápíš ve vině ani ve víně..
()
přidáno 13.10.2020 - 08:29
shane: Souhlasím, každý má svůj život ve svých vlastních rukách. Ať už o tom ví nebo ne. Ať už s tím, umí pracovat, či ne.
Uvidíme, zda se hlavní hrdince příběhu podaří nakonec děj i žánr příběhu změnit. :)
přidáno 13.10.2020 - 08:22
Smutné je, jak v téhle době
lehce zbloudíš sama v sobě.
Na dně sklenky pravda není,
nenajdeš v ní zapomnění...

Když se do ní podíváme,
špatný pocit z toho máme.
Noční můry přijdou k nám,
tam uvnitř je každý sám...

Sugestivně smutný příběh, jaký se v mnoha variacích opakuje i u těch druhých. Sami přicházíme na tento svět, jen my sami vpravdě žijeme každý jen sám za sebe tenhle život, to divadelní představení, jehož jsme sami autoři, režiséři, kulisáci i hlavní osoby!
I když se občas zdá, že jsme jen hříčkou v rukou někoho jiného, svůj scénář si píšeme každý sám a třebaže nám do toho občas mluví i ti druzí, my jsme ti, kteří tomu dají konečnou podobu a svůj život si musí každý odžít sám ve svém mikrosvětě, který je ovšem multidimenzionální a často se protíná s mikrosvěty jiných v dimenzích lásky, lhostejnosti či nenávisti...
(. .)
přidáno 13.10.2020 - 08:19
slavek: Opravdu? Přečtu si. Takové myšlenky má asi spousta lidí. Ale jen málo kdo přijde na to, jak to vlastně udělat.
Ano, bohužel je to tak. Lidé se postupně uzavírají do svých osobních bublin a svět kolem nevidí ani neslyší. Nebo se tak alespoň tváří.
Já děkuji :)
přidáno 13.10.2020 - 06:54
Upravit děj, změnit žánr, ale nejde to. Psal jsem to v anotaci jednoho dílka na začátku října. Snaha napsat něco lehčího, optimistického - ale ne a ne. Mám přesně stejný pocit, že ty příběhy/básně má v rukou kdosi jiný.
Jinak úžasně popsané dojmy, pocity. A myslím, že nezájem o odpověď na dotaz "jak se máte", se dá zobecnit na všechno. Bez zájmu se míjíme a skutečná snaha někoho vyslechnout a dokonce pochopit je neskutečně vzácná.
Díky.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V pozadí deštivé noci : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Po nebeském pláči
Předchozí dílo autora : Smutný život tvůj

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku