Jsi se mnou šťastná?

Víš, když se zastavím a zamyslím se nad tím, co mám, tak jsem šťastný. Mám skvělou ženu, práci, dělám v životě to, co mne baví, sice jsou věci, které mi nevyšly, ale i přesto dokážu říct, že jsem šťastný. Jsi šťastná?

Jsem. V tuto danou chvíli. V tuto sekundu, kdy se můžu čelem přitisknout na tvé rameno, jsem šťastná. Není ve mně nic, než pouhá ryzí radost ze života. Ale šťastná obecně? Může být člověk vůbec obecně šťastný? Vždyť je v životě tolik chvil, kdy na štěstí nejde pomyslet, chvilek, kdy na tebe vše padá, kdy se drápeš po stěně z kuzského bahna a pokoušíš se dostat na světlo. Jsou chvilky, kdy se konečně vyhoupneš na nějaký pevný výstupek, nebo kdy se jen ve své cestě zastavíš a ohlédneš se. Naskytne se ti výhled na krajinu tvých zážitků a vzpomínek, krajinu zalitou bezstarostným sluncem dní, které nejde vrátit. V tu chvíli se možná usměješ a vzpomeneš si, že bylo v tvém životě krásně a třeba se budeš cítit šťastný. Ale lze se šťastně utápět v bahně života?

Musíš si najít něco, co tě bude bavit, něco, co tě udělá šťastnou.

Ale to je těžké. Není nic, co by mne naplňovalo natolik, že bych byla schopná nad tím strávit celý život. Ani hudba, ani tanec, ani matematika, ani příroda, která mne tak fascinovala nedokázala upoutat mne natolik, že bych u ní zůstala dodnes. Je snad pouze jediná věc, která mne opravdu naplňuje. Dělat lidí šťastnými. Nebo, abych se vyjádřila přesněji, vidět je šťastnými. Není nic krásnějšího, než spokojená tvář, než živoucí jiskra v očích, než ten nezapomenutelný plný štěstí pohled.

Ale vždyť právě z lidí jsi pokaždé tak nešťastná a rozladěná. Vždyť tě to vysává.

Ano, je to skoro sebedestrukční činnost. Ale pro ten sladký pocit, ten pocit potěšení z cizího štěstí, jsem ochotná udělat skoro cokoliv. Zapomenout na sebe, zapomenout na to, co mne trápí. Já to přeci nějak přežiju…

Nerozumím tomu, proč bys dělala něco, co tě samotnou tak ničí. Měla bys najít něco, co tě bude dělat šťastnou, ale nebude tě tolik vysávat.

Asi máš pravdu… Ale, co když taková činnost není? Co když budu celý život žít z těchto malých šťatných záblesků? Pak je třeba mít někoho, kdo by mne vedl, kdo by trpělivě snášel mé šťastné záblesky a pomohl mi najít cestu. Někdo, kdo by mne podržel, kdo by respektoval mé názory a moje postoje. Protože najít v životě globální štěstí je těžké a nejsem schopná zvládnout to sama. Chci hledat to štěstí spolu.

Jsem šťastný a asi nic víc ke štěstí nepotřebuju. Jsem rád s tím, co mám. Chci, abys také byla šťastná, ale nemůžu za tebe najít Tvoji cestu ke štěstí.

Dobře…
Pak se mne ale neptej, jestli jsem šťastná s tebou.