korálek: Děkuju Ti.

Patří k tvým povedeným a já jsem v tom zase našel trošku jinou básničku:

Vím, úsměv mi sluší
ale mám smutnou duši
a jen oči mluví

když ústa se smějí
tím úsměvem plachým
tak svůdným
polibkem ten smutek chytí
rytíř s erbem na své paži
o kterém sním

Ach, kde jsi ?

Vím, úsměv mi sluší
ale mám smutnou duši
a jen oči
... to ví

puero: V čem?
Dík

Amadeo´´: Díky moc.

Orionka: Ještě jednou dík.

A42: Poradím Ti bezva fintu, napiš si do básně naschvál překlep a budeš mít spoustu komentářů :-)
Dík.

Amelie M.: V první sloce jsem napsal došky místo došli.
Dík

Nikytu: Díky za upozornění, tentokrát jsem byl hodně mimo.

Orionka: Žádný došky, to je tím, že to mám v hlavě a nečtu to. Omlouvám se a dík.

mechanická okurka: Dík. S tou kurzívou a tučným písmem si to nechám projít hlavou.

Nejde o jednoduchost nebo složitost formy a už vůbec ne o ozdůbky, ty bývají spíš na škodu. Jde o to zachytit něco, na co slova v běžném významu nestačí. Emoci, tak aby v tom byla, ne tak aby se o ni psalo. Proto jsem Ti tam dal tu citaci.

......až vyjde slunce mezi vinicemi
zeptáš se lásko motýla
proč jsme až dosud byli k sobě němí
a proč už nejsi opilá...

Já z toho vnímám chvíli, kdy dva lidé, kteří se nejspíš dlouho znali (proč jsme až dosud byli k sobě němí) po noci strávené ve sklípku (a proč už nejsi opilá) jsou proměněni, jeden druhému se otevřeli. Můžeš tu situaci popsat sebe detailněji a nedosáhneš toho, že z toho ucítíš ten pocit. To dokáže jen poezie.

Jinak pokud by to bylo v kategorii básně/srandovní, tak mám na to jiný měřítka, než na kategorii básně/život.

Myslím, že pracuješ moc hezky s textem, ale působí to na mne neurovnaně. Jak ve formě, tak v obsahu.

Máš tu poptávku po maximální kritice.

...až vyjde slunce mezi vinicemi
zeptáš se lásko motýla
proč jsme až dosud byli k sobě němí
a proč už nejsi opilá...
Pro mne krásný verš ze zapomenuté písně "Mezi vinicemi" od skvělého moravského folkového a rockového textaře Myšáka Illy (dík, žes mi ho připomněla), ve kterém nacházím poezii.
Ve tvém díle ne. Promiň, jako říkanka dobrý, víc nic.

Líbí se mi ta beatnická atmosféra, nestrojená, upřímná. Je to takové zabrnkání na strunu duše a vůbec nezní falešně. Každý den se dá napsat báseň na svůj aktuální pocit, každej den se to nepovede. A HLAVNĚ. Každej to neumí, Ty jo.

Co na to muž?
http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=18433-tve-slzy

Já bych nechal jenom podstatu, některé části rozmělňují pozornost a popravdě řečeno nejsou ani příliš nápadité. Takhle to má pro mne daleko větší tah:

Když poprvé viděl jsi
smutek v mé duši

řekl jsi

Už nikdy má lásko
nechci tě bolet
nikdy, věř mi

věř

a pak ...

bolel jsi tisíckrát

Ale je to tvá báseň i v tvé verzi pro mne tady nadprůměrná a udělala mi radost, prostě v ní je emoce, ta slovy těžko vyjádřitelná esence poezie.

Líbí se mi moc. Hned při prvním čtení jsem si všiml, jak hned první strofa koresponduje s názvem. Při druhém čtení jsem se zastavil u otázky v závěru.
Jestliže po naději nezbylo zhola nic a jestliže umírá poslední, je jediné řešení. Nejsem a dost možná jsem nikdy jsem nebyl. Je jenom dýchání. To nebytí je nadějí na nesmrtelnost, ta naděje ale není. Je to nádherně neřešitelné. Nevyjádřené (tím nádech výdech) a to je dobře, všechno nelze vyjádřit.
Super.

Myslím, že mnozí (včetně mě) nevědí jak na to zareagovat. Je to fikce, nebo skutečnost? Je to tak autenticky napsané. Tak autenticky, že nás to dojímá, je nám to líto a někde hluboko, skrytě závidíme.

samiVdavu: Je v tom něco víc. Je v tom blues, to neumí napsat každý, musí to bejt v tobě.

Dnes jsem si otevřel pár psaneckých děl, nic mne nezaujalo, až tohle. Tématem a zpracováním bych řekl, že jsi starší. Tímhle kusem u mne hraješ na Psancích první housle.