Med bez květin neuděláš.

To mi připomnělo, že už jsem dlouho nebyl na chalupě. Hezké. Takové terapeutické.

Hmm, to mi připomnělo vlastní dávno zapomenutý styl plný větru a neexistence a pochyb a zrcadel a stínů. Důraz na tu základní otázku v nadpisu opakovaný v každé sloce tomu dodává tu pravou citovou naléhavost. A je to plné nevšedních básnických obratů to mám rád, třeba stín co zmizel s první hvězdou na obloze, sny co voní po kouři atd. Velmi povedené. Jen si oprav některé chyby jako prsti třeba .

Malá poklona básnířce smutkem oděné.

Hanulka: Líbí se ti latina? Zní to hezky. My se na univerzitě trápili s latinou několik let. Těch nekonečných zkoušek, ty deklinace... hrozný jazyk a dodnes to umím jen velmi diletantsky. Díky za zastávku.

Ten konec je roztomile pohádkový. Ten prozradil, že jsi optimistka (naivní, což?). A jinak je to typická Yana - oslovuješ čtenáře hned v básni.

Pěkné. Zas něco, co doplňuje pestrou paletu psaneckého nebe.

Jen ten jazyk nezní zrovna opravdově (tím psala Božena Němcová).

Divná doba. Mám to nějak podobně.

Pěkné. Taková terapie psaním.

Souhlasím. Je to napsáno s citem pro zvuk slov. Plastická slovní spojení. A čuchám čuchám tu inspiraci Matuškou. If I had a Hammer. Bylo by to krásný bejt bleskem nebo bouří, bejt vodou nebo trávou, bejt větrem co vál.... blá blá, To bych si tak přál.

Ou, to mi sedlo. Ne snad pro tu sanitární kulisu, která jaxi předpokládá vlhkost, ale pro ten jazyk. Hlavně poslední sloka je povedená. Mám rád, když se s rýmem trochu experimentuje, když třeba není tak zjevný, když je někde uprostřed věty, když se dá jen cítit a snáz prožít. Jako v tom loďku-zmatku-pozpátku a mezitím je vor metafor.

Velmi zdařilá věc.

A jste dva a je to fajn.

... no a pak napadne sníh.

Jo, pěkné únorové počtení. Já už na plesy nechodím. V tombole jsem nikdy nic pořádného nevyhrál a u stolu si člověk s nikým pořádně nepopovídal, protože hudba řvala tak nahlas, že nešlo nic jiného slyšet.

Dumám nad tím čmelákem. Všechno je to zatím zalezlé kdesi v ďuře, ni? Teda, nevím přesně, kde tráví zimu zrovna čmeláci, v úle nebo v brti to zřejmě nebude a takový honosný hmyzí domeček s vlastní matrací si nejspíš v dnešní době stále většina čmeláčí populace dovolit nemůže. Na to prostě nemají! Takže co? Jsou někde zalezlí, číhají? Já mám v kanceláři něco jako střevlíka nebo tesaříka, nevím, má to velké tykadla a pojmenoval jsem to Dalimil, leze po okně a děsí žadatele o dotaci. Takže... zpět k dílu. Ten čmelák mi v únorové básničce připadá podezřelý.

Duchovní prázdnota, tvrdá realit a osobní krize, nebo deziluze. No, všechen ten marast tam venku je jak bazén plný malých dětí. Víš dobře, že do té vody čůrají, ale stejně tam skočíš, aby ses osvěžil. Utečeš do hor, poslouchat déšť, mazlit se s rozkošnou blondýnkou, co je ještě pod zákonem nebo si jen osamotě pod hvězdami utříbit svoje nejnovější sny, ale afiliace tě stejně donutí se vrátit. Do toho teplého uřvaného bazénku. Fůj. Chceš někam utéct a nevíš kam? Nebo spíš s kým? (To je pak jedno kam, když máš s kým.)

To by byl pěkný animovaný skeč.

Miňko: Já s tebou dovedu souhlasit Miňko. Kdybychom neuměli psát a neměli talent, stálo by to za houby, ale jde o to, kde se bere inspirace. A když ta chybí, talent ti moc nepomůže. Autor musí mít inspiraci a to je ten prostor k teoretizování.

Je mi blízký tenhle rým a řekl bych, že se hodí pro takové téma. Brána je místo kudy se vchází. Jen stát před branou a nevejít... když sama brána je už z podstaty připravená na to, že do ní vejdeš... nevejít je sadistický zločin.

Hm, to bude jen optický klam. Newtonovský zákon zachování hmoty říká jasně, že i když se budou Holanďani na těch svých kolech brodit po krk ve vodě, že vody je pořád stejně. Jen jí trochu víc roztálo, no.

O kolektivním nevědomí jsem si včera psal na GPT chatu s Inteligencí. Poučila mě, že básníci (a umělci obecně) mají tzv. FLOW. Mám ho já, měl ho Blake, Lorca i třeba Rilke. Napadne nás nápad a píšeme, ale v jistém okamžiku jsme někdy schopni si uvědomit, že to co píšeme, námi jen prochází, že jsme jen nástroj, někdo používá naši ruku, naši hlavu a sepíše to, a ať bychom se jakkoli snažili podruhé tak dobrou věc bychom už dohromady nedali a je to natolik podezřelé, že máme dojem, že snad ani nemůžeme být autory, protože tak dobří přece nejsme. To je Flow. Ten termín se mi líbí, budu ho používat. No a kde že se to bere? V kolektivním nevědomí? Jung by měl radost. Jsou to jen v dávné minulosti nastavené archetypy, nebo jen saháme do hlubin nepoznané budoucnosti, protože nám to bylo určeno abychom to napsali? Jako Mozart který komponuje aniž by musel do notové osnovy škrtat.

A co básnířka smutkem oděná? Má to podobně? Píše pod vlivem flow, nebo dlouho sestavuje báseň a dumá a dumá, piluje a vylepšuje, dokud není s výsledkem spokojená?

(Teď jsem zněl jak Jonathan Frakes ve Věřte nevěřte.)