Tak jsem u svojí dopolední jazzové kávy zabrouzdal na psance za poezií (výhoda, když jste ředitel organizace a nikdo nekontroluje, co vám svítí na monitoru)... a hned takový zákusek! Hezké. Ten začátek by se udržel i jako samostatná básnička. Má bezva rýmování a je z ní cítit F.G. Lorca. Taky má podobný verš něco jako... nejsem ve svém domě pánem (ve smyslu, neovládám svoje touhy a myšlenky).

Vzpomněl jsem si na to. Taky jsem to kdysi kdesi použil.

Úplně mi naskočila představa: DDD jako zenový mnich u své poustevny pod pavloní nohu v gibsu, berle opřené o zeď, papriky zasazené.... a čas teče jak řeka a tráva roste.

mám rád básně o včelách

Velmi zdařilé. Je tu hodně velmi plastických obrazů a velmi sugestivně podaných. Nevyměnil bych jediné slovo.

V poezii je zásadní jazyk. Aktuální jazyk. Jazyk jímž se běžně mluví. U starších generací je často vidět jistá slovosledová kostrbatost (v poezii je možné cokoli). A tady je to už v názvu. Neříká se přece Kdo má tě rád, ale Kdo tě má rád. Z toho slovosledu dýchá germanismus doslovný překlad Wer hast du gern. To si mohl dovolit Mácha a dnes google překladač a AI. Ale český básník je českému uchu přizpůsobivější. Však teď jsem tvůj.... tak se dneska nemluví.I jako text písně, kde je třeba dbát na soulad rytmu slabik a hudby, jde s češtinou krásně pracovat a tvořit moderní jazykozvučné verze textů. Proč se nám líbí texty třeba Jarka Nohavici? Protože našel soulad mezi požadavky moderního českého jazyka, poetikou veršů a hudbou, která jej doprovází. Není to kostrbatost jazyka, která vnáší do poezie patos a umělost. Toto je například překlad. Němčina. Ale z českého překladu je ta němčina cítit úplně u každého slova. Má německý slovosled. Myslím, že překladům do češtiny, jedno z jakého jazyka, sluší spíše volný překlad než mechanické přepisování co nejpříbuznějších slov.

Zahrádce říkáš. Dnešní hřbitovy připomínají spíš paneláková sídliště. A kolumbária králíkárnu. Dnes zpustlé zapomenuté židovské hřbitovy mají větší šmrnc než kdekterý příměstský cintorín.

Vaska49: Myšlenka?

Jinak teda sociální básnička hezká. Ostrava je město v pohybu. Ulice plné dělníků, bo je věčně něco rozkopané, a jak se zpraví chodník na jedné straně, tak se jde kopat na druhou stranu a tak pořád dokola. Romové s bílými zuby a zlatými řetízky v nóbl botaskách, plno aut a bezdomovci. Na každé ulici nějaký somrák nebo opilec. Ale mám pro ně pochopení - nejezdí autem, nezamořují svět výfukovými plyny a nezabírají místa na parkovištích se svými kraksnami, jezdí tramvají a metrem a MHD. To je sympatické ne? Uhlíková stopa veškerá žádná. Jen ta pachová. Ale popravdě občas si přisedne i blondýna s růžovou gumičkou a je tam cítit i deset minut po svém odchodu, takže je to vlastně totéž jen z jiné strany sociálního spektra.

Tuž Ostrava no.

Neu: Taky mám rád, když je básnička krátká. Jako bonbón. Ale člověk čas od času narazí na dílo, které nemůže být krátké a čtenáři dělá dobře převalovat dobrou poezii po jazyku co nejdéle. Naučil jsem se to u Jeffersových básní - dlouhé ale tak příjemně surové, že kdyby byly krátké, neprocítil bych to tak, jak si autor představoval.

Zajímavá. Důvěryhodná. Není ta lehkost a svoboda asi taková, jaká měla být. A jen jakoby vznikl další nový prostor pro stejnou chybu. Chybovat a opakovat stejné vzorce pořád dokola a pořád se zklamávat a zkoušet to (zbytečně) je zřejmě v lidské povaze. A třeba v tomhle projektu jen chybělo něco malého. Zajímavě pojatá básnička.

Zajímavé. A popálí se?

Je vlastně dobře, že bolí. To znamená, že to bylo opravdové. Dobrý básník bolest potřebuje.

Čtu a čtu a je to čím dál zřejmější, že je v názvu nekonečno. Ale jsem alergický na komentáře typu: nedočetl jsem to, máš to moc dlouhé. No a co! Jsou i dobré básničky co mají víc než jednu sloku, ne? Zvlášť, když to tak pěkně plyne a rým nezadrhává. Pěkná introspekce obrázků z dětství. Líbí se mi to.

Dýchlo na mě cosi povědomého.

Homér: To je přesně to, co je čímdál větší kumšt najít. A jedině pěšky, jak píšeš. Z auta to brzy nepůjde vůbec. Já se vrátil teďka z plavby - ukázali jsme malému velký svět s nekonečnou linií moře na kterém široko daleko nic není, svět kde se mluví jinak, jí jinak, myslí jinak - ale proč musí být všude tolik lidí? Mraky lidí. Hejna lidí. Je čas navštívit svou poustevnu v Kysucách. Tam lidi nehrozí. A musí se tam pěšky, bo teď když je sníh, se tam autem člověk nedostane. Někdy se zastav.

Měj se.

Ještě budeš potřebovat komín, nezapomeň.

Cestuj Michale, cestuj. A na cesty si vem lékárničku, všechny léky, tlakoměr, defibrilátor, dializační přístroj, kapesní CT a RTG, do mobilu si nahrej svou zdravotní dokumentaci, jodové injekce, adrenalinové injekce, svůj bažant a tradá!!

Život je barevný rváč.

Mno,..... to je výstižné.
To podepíšu.

Podobný pocit mívám taky. A lepší to nebude. Na každé zastávce se ale vystoupit nedá, vlak kterým jedem, jede jen dopředu a nás by mělo uklidnit, že jsme aspoň projeli kolem. A snad je v tom i ten hlavní omyl a zrada a příčina sladkobolu, že se z okna díváme dozadu a ne na zastávky, které jsou před námi. Že méně plánujeme a malujeme si budoucnost, než propočítáváme, co jsme nestihli. A to přitom jen stačí kolikrát otočit hlavu správným směrem. Hmm, zřejmě s tím člověk nic nenadělá, je-li už jednou melancholikem. Taky to dítě v nás, které svého času den za dnem nacházelo nové a nové horizonty, kde je? Je tu pořád. Někde. Nebo zůstalo tam vzadu, osamocené a ztracené a my se snažíme na něj zapomenout, protože dětství je jedna z nejbolestivějších výčitek dospělého člověka?