Shoppenhauer (otřesné jméno) kdysi napsal, že ženy jsou příliš infantilní a neunesou tíhu zodpovědnosti v politickém životě, protože si své dětství tahají všude s sebou a mají tendenci nahlížet na svět z pozic nedospělého člověka. Napsal to dávno před tím, než ženy odložily korzety a začaly se angažovat v politických spolcích, emancipovat se, bojovat za svá práva a dokonce sto let před tím, než vstoupily první ženy do bezpečnostních složek a do armády. Jak hluboce se tenhle slavný filozof mýlil co? V téhle básni je tvůj ,,stary otiec" i přes všechnu tu dobu co uplynula od časů, kdy jsi byla dítě, stále tím člověkem v roli ,,dědy" a tahle jeho role z tebe dělá vnučku, dítě. Po derniéře o které píšeš o tuhle roli přijdeš. Dospíváš s každou těžkostí, které tě zbavují starých rolí, které sis uvykla hrát. Jak jsi je hrála? Je publikum spokojeno? Neseš si vavříny z minulosti? Jaké role hraješ teď? A jak? Je to těžší a těžší, všechno se tolik komplikuje. Člověk se špatně orientuje v nových představeních života, co? Ale projde jimi až ke své vlastní derniéře a lidi mu ještě zatleskají. Tvůj děda si taky zaslouží potlesk a jsi to ty, kdo mu jej musí poskytnout.

Že by ten zrcadlový svět měl takovou sílu odhalovat to skryté? A kdo se neodrazí a vejde, nebude odhalen také? Je docela hrozivá představa pohlížet do věci o které vím, že je zrcadlem, ale nevidět svůj odraz, vejít a vnímat skleněné podoby skutečného světa. Takový sen si rád odpustím, ale přiznám se, že je to zajímavá myšlenka.

Ten styl......mno, chtělo se mi přestat číst hned po prvním řádku, když jsem narazil na to JEST. Ale příběh byl silnější než styl. Tak jsem to zvládnul. Díky.

Zamilovaná a netrpělivá a slovo nezábudka slyším poprvé v životě.

Tentokrát jsem si nepředstavil tebe za touhle básní. Snad mi to promineš. Tentokrát jsem měl v hlavě obrázek jiné hezké Slovenky. Básničky nejspíš nepíše, ale hezky se s ní povídá. Pověděla by něco, jako ty v té básni? Snad. A třeba jsou koleje po kterých jedou naše vlaky rovnoběžné a bez výhybek. Co myslíš?

Hezké. Herci přítomnosti - na tom jsem se zastavil. Jakobychom teda svůj pohyb v čase hráli podle předem daných rolí a ty chvíle bezčasí byly pro nás přirozenými svobodnými okamžiky kdy nehrajeme.

Ou, to je tvrďárna. Trochu mi to připomnělo, jednu teorii, která vznikla jednou večer v knajpě, že totiž ženy se v déle trvajícím období, které pro ně nebylo šťastné, upomínají na to horší, kdežto muži naopak vzpomínají na to hezké. Že špatné zkušennosti umějí potlačovat automatičtěji, zatímco ženy si libují v sebetrýzni.

Osobně se mi nelíbí to přes koleno lámané NÁS - takový rým, který je tam dost divně instalovaný.

Za takové dílko zasloužíš poklonu až k zemi. Je to hezky napsáno. A ani ten obrázek to nepotřebuje.

Tuhle filipiku si někam zapíšu.

Taková téměř modlitba, nebo zaříkací formule.

palec hore

Mně se to moc líbí. Ten styl je možná dost klasický, ale ty popsané obrazy jsou originální a už ten začátek, kde popisuješ strom v člověku je úžasná myšlenka. člověk otočí list a vidí v něm vlastní zápěstí. A kde tam uvnitř toho všeho je duše? Tahle báseň tedy řeší otázku čím jsi?

Jako od Hraběte.

Tak jsem si toho od tebe přečetl víc. No, dospěl jsem k závěru, že se stylem od sebe zas tolik nelišíme. Pohledem na svět, postojem k různým věcem, tématicky to všechno jo. Ale stylem moc ne. Z kraje týdne jsem zase smazal asi 20 děl - spíš ze vzteku než z nějaké kritické selekce - ale nezbavím se dojmu, že píšu podobně jako ty. Tou délkou, tím počtem slov na řádku, tím tokem myšlenky a pointovostí, dokonce rýmovým řešením (spíš neřešením) se shodujem. Tak jestli jsem napsal, že se mi od tebe něco nelíbí, neplatí to. V lecčems (v tématech ani jazyce moc ne) je tvoje tvorba sympatická.

....jééé to zvíře v hlavě zase zvítězilo nad rozumem. Sex.

OK Pročtu tě.

Já to znám z Beskyd. Krajina dětství. A na podzim jsou nejhezčí. Ale smutné.

No, asi může, ale když to bude krásné, už to asi nebude smutné.

Může být smutek krásný? Je melancholie nebo nostalgie krásná? Já ti nevím. Vůbec nevím, co na to říci. Jsem zmaten. Ty to tak vidíš?

To se nerýmuje! Co se stalo? Žádná tradice, žádná regulace, dokonce poslední sloka má o řádek navíc. Snad se z tebe nestává inovátor?

Tvoříc........jéžíš. No ale jinák je to suprovní. Akorát se těžko vymaňuješ z depresivního předpokladu a kolektivního omylu, který ve svých verších stimulují miliony obyčejných i neobyčejných básníků (Poem počínaje), že mlha je symbolem smutku. Není! Je krásná, přelévá se, melancholii do ní vkládají jen lidské bytosti a ona v ní náhodou dobře drží. Ale mlha je jen bílý zákal všedního dne. Činí svět snovějším, je krásná. Miluju mlhu (pokud nejeddu zrovna autem).