Dandy: Děkuji za verše.

Psavec: Děkuji převelice.

Lenča: Děkuji, to jsem moc ráda :)

Haiku mě poslední dobou oslovuje čím dál tím více. Tato dvě haiku na mě nezapůsobila tak, že by se mi vryla do paměti (četla jsem od tebe ještě to s těmi závějemi a kočkami a zaujalo mě více - vyjádřím se k němu přímo), ale nemám jim co vytknout. O něco více se mi líbí to druhé; cítím v tom jakýsi rozpor, který mi připadá zajímavý.

Rozhodně si ráda přečtu nějaká další.

slavek: Děkuji moc. Myšlenka, že věci se odehrávají pod námi, protože nad námi už je obsazeno, je zajímavá a jistě stojí za povšimnutí; stále to ovšem nevysvětluje, proč se věci neodehrávají na té samé rovině, na jaké se nacházíme my :)

Psavec: Děkuji za zastavení.

Dandy: Děkuji.

Báseň je poměrně dlouhá, ale dokáže si udržet pozornost čtenáře (tedy přinejmenším mě), což je skvělé. Tvůj jazyk je krásný, poetický a bez přílišných kudrlinek, a téměř celá báseň je složena z obratů, které bych mohla vypíchnout; za všechny jsem zvolila "to se mám stydět milovat hlasitě svůj mlžně matný vjem?" a "při vůni dřeva lehce spím". Závěr je pak civilnější a konec působivý, ač poněkud krutý.

Tvá báseň je opravdu "jen tak", jak uvádí anotace, ale v tom nejlepším smyslu. Letmá a prostá. Líbí se mi obrat "všude tolik křiku v tichu".

Je to skutečně zvláštní... a krásné. Tvá báseň se mi opravdu líbí. Možná mi připadá trochu nešťastné to opakování koberců a punčoch a domnívám se, že obměna básnického obrazu by básni prospěla, ale vlastně mi to ani nevadí. Kdybych měla vypsat obraty, které mě zaujaly (což mám v oblibě), asi bych mohla s klidem opsat všechny verše. A oceňuji krásný název, který mě přilákal k četbě tohoto díla.

Nevím, jestli jsem pochopila tu pevnou ruku mezi kolenem a kotníkem; nějak mi tam prostě nesedí. Naopak se mi velmi zamlouvá "mezitím všichni mí muži šediví", stejně jako poslední verš. Je to zajímavé, docela hezké, ale vlastně si z toho nic moc neodnáším.

kmotrov: Děkuji moc za zpětnou vazbu. Už mi bylo jedním čtenářem řečeno, že si to musel přečíst dvakrát po sobě, aby si ty verše nějak srovnal v hlavě, a jistou rozsypanost si sama tak trochu uvědomuji... Vezmu si z toho ponaučení pro své příští výtvory :)

Tvé limeriky mi dokážou vykouzlit úsměv na tváři, za což děkuji. Zde mě obzvlášť zaujal ten poslední; připomněl mi některé básnické pokusy, které v dětství vytvářela má sestra, tím přístupem "když se to nerýmuje, prostě si ta slova nějak přiohnu". Samozřejmě vím, že zde je to tak úmyslně, a funguje to výborně :)

Tvé limeriky jsou pěkné, vtipné a takové roztomilé. Zvlášť první dva se mi líbí; připadají mi originální a s dobrou pointou. Zlepšil jsi mi den :)

Je to sice pravdivé, ale zpracování myšlenky mi nepřipadá příliš zajímavé. Ale asi proč ne.

Jinak mi to stylem lehce připomnělo Karla Havlíčka Borovského...

Chápu, je to vážně k vzteku. Ono se to slunce tak snaží... Uvědomuje si ta mlha vůbec, že kvůli tomu světlu, které ona tak bezohledně pohlcuje, slunce hoří? Fakt hoří! Vždyť to musí hrozně bolet!

Vzhledem k tomu, že slunce se řadí mezi hvězdy, pro druhou sloku platí totéž.

Docela jsem se lekla, když to na mě vyskočilo... Ale je to výstižné.

Je to působivé. K hudbě mám velice vřelý vztah, a tudíž mě tvé barvité hudební obrazy potěšily; obzvlášť se mi líbí "když šeptem zpíváš pláč". Zaujalo mě, jak se poslední verš zcela odchyluje od rytmu zbytku básně.

Neshledávám na této básni nic obzvlášť zajímavého, ale je upřímná, což je důležité. Líbí se mi závěr; v celém tom smutku zahřeje u srdce.