Krásně vyjádřeno, první dvě sloky mě nadchly, ale souhlasím i s ostatními - ten závěr není úplně ono, trochu kazí dojem... a přimlouvám se za zrušení mezery :).

Tělo jako každé jiné a přece jediné, tak to je. V jedinečnosti je krása, ne v mládí nebo v dokonalosti, ale jen pro toho, kdo ji chce vidět, kdo si ji zaslouží :). Souhlasím s Yanou.

jo jo, mnohé znám :) a pak ještě plno věcí, co by tě ani nenapadly :))

Velmi mě oslovila myšlenkou, hlavně úvod je opravdu krásný. Konci pro mě schází pádnost, závěrečná tečka podtržená zvučným rýmem - vím, že tam rým je, ale tak nenápadný, jako by ani nebyl, i když jsem četla několikrát. Ale možná jenom neumím číst.

koiška: Děkuji, potěšila jsi mě, tak to bylo myšleno...

koiška: Děkuji, to jsem ráda :).

koiška: Napsala jsi to moc hezky a pravdivě, tak to je, díky.

Kalimero: Děkuji za milou návštěvu :).

kmotrov: Moc děkuji za zajímavý komentář! Představy jsou krásná věc a tyhle mě opravdu baví. Je zvláštní, jak se člověk vybarvuje druhým skrze to, co píše. Ale pozor, já se tady záměrně snažím mást a opravdu píšu většinou fikci. I když přiznávám, že co jsi o mně napsal, se mi moc líbí... :)
S tím rytmem máš nejspíš pravdu, kdybych se v tom víc vrtala, asi by mi tolik slabik nepřečuhovalo.

Nicol: Děkuji, to jsem moc ráda.

Stin: A já moc děkuji :).

ŽblaBuňka: ... nebo úplně nejhůř :). Máš pravdu, tohle je ve hvězdách, dík za zastavení.

Olivka: Děkuji za komentář. Je to o mamince, ale ne o mé, jak vyplývá už z textu, já píšu většinou fikci. Víš, kdybych napsala, jak maminka umírá a hrozně to bolí, bylo by to tak trochu o ničem - takových básniček je, přečetla bys to a nic. Právě tyhle reakce mi ukazují, že dílko funguje, jak má: budí emoce, možná pobuřuje, ale taky nutí k zamyšlení.

Zamila: Děkuji, to mě těší.

Zamila: Chce se mi říct, že je to těžké téma, tak se i těžko čte :). Ale souhlasím, určitě by to po formální stránce šlo někde uhladit. I když myslím, že tady není lehké plynutí veršů to nejdůležitější. Každopádně dík za zastavení.

taron: Děkuji. Víš, opravdu je to fantazie, tak jistotu nemám. Ale představuji si, že to vždycky nemusí být trápení pro umírajícího - ten už je třeba kdesi na druhé straně, jenom tělo tady ještě zůstává zdánlivě živé. A nevěřím, že když něco trvá dlouho, tak člověk ustrne jen v té jedné emoci a nic jiného se mu do hlavy nevejde.

Amadeo´´: Máš pravdu, je tam spousta věcí k domyšlení. Když je součástí umírání bolest a utrpení, touha po zkrácení bude pochopitelná. Já myslela spíš na situaci, kdy se konec protahuje a narušuje životy těm, co chtějí být při tom. Ano, život by se měl zastavit, ale když stojí už tři dny?
Inspirovala mě jedna povídka Škvoreckého - nebo to možná byl úryvek z něčeho delšího, nevím. Četla jsem to už dávno a utkvělo mi, jak upřímně popisoval pocity syna - jedináčka v nemocničním pokoji umírající matky. Tehdy jsem byla přesvědčená, že to psal autobiograficky.

Amelie M.: Ještě jednou díky.

Amadeo´´: Tvůj komentář mi udělal velkou radost. Jestli jsem bodla do citlivého místa a přinutila k zamyšlení, přesně to splnilo účel. Když píšeš o strachu, myslíš tím strach, že se do této situace dostaneš, nebo strach, že ji budeš vnímat podobně?

Amelie M.: Moc děkuji za zasvěcený komentář. Já s tím naštěstí osobní zkušenost nemám, je to směs vyčtené inspirace a fantazie, tak jsem ráda, že jsem to trefila. Opravdu myslím, že se po určité době člověk těmto otázkám "kdy už?" neubrání, je to lidská přirozenost, prostě drsná realita, život válcuje smrt. Ale zároveň asi cítí, že jsou to nepatřičné myšlenky, že by si měl vážit každé chvíle s tím, kdo odchází - je v tom rozpor, který mě zajímá.