Netřeba podléhati vzteku,
ač lecos věru naštve snad,
někdy až donutí nás k breku,
marné je se jen užírat.

Po černé noci slunko vyjde,
u srdce zas to bude hřát,
až slunce Lásky opět vyjde
a dopřeje si reparát...
:-)))

Není třeba nikam spěchat, Niky! :-)

Občas se muž musí do své sluje schovat,
odpočívá, zkusí třeba meditovat,
nabrat síly nutno a pak zas se zvedá,
i když je mu smutno, srazit se tím nedá...
:-)

Že sem patříš zcela,
to potvrdit mohu,
kdybys věřit chtěla
taky Kozorohu...

Zrozen v chladném čase
(vánoční jsem dítě)
mohu říci zase:
S klidem veršuj hbitě!
:-)

A42: Ale já netvrdím, že žiješ v nelásce! Jenže člověk se naučí spoustu věcí brát jako samozřejmost a teprve když je třeba ztrácí či poznává něco nového, nachází ta správná slova i správný způsob,jak je vyjádřit....:-)

Ano, jsou věci, kdy něco cítíš, ale neumíš to vyjádřit, to až po letech, kdy už to třeba není komu říci, kdy hovoříš jen k svíci hořící na hrobě svých drahých...:-)

Myslím, že kdybys jí propadla, velebila bys ji i Ty nenapodobitelným způsobem...Některé věci si člověk musí napřed aktuálně prožít a pak najde i vhodné vyjádření! Pravda, někdy i krásné vzpomínky a bujná fantazie dovedou své, viz můj odstrašující příklad...:-P

Nikdy nic nekončí, jen se to mění,
Ty zpíváš překrásně, a to se cení!
:-)

Kouzelná záběr a nádherné verše...A nostalgik to skvěle doplnil, takže co říci, abych se jen po někom neopičil? :-)

A42: Ano, bylo! Mne zase mile překvapilo, že jsi vůbec nesklouzla do žádné ironie, ač jsi mi v komentu k mé básni tvrdila, že to by se Ti stalo, psát na podobné téma, už někdy při třetím verši! (Aspoň si myslím, že tak nějak to bylo!)
Tvá lehounká báseňka mne opravdu inspirovala, sám bych asi takhle jinak nepsal...:-)

Netušil jsem, že jsi tak těžký romantik, Milane! A že se známe už hezky dlouho...:-)

Tvá domněnka na závěr smutné básně /tak smutné, až srdce z ní krvácí!/ je správná! Každý konec lze brát i jako začátek něčeho jiného. Záleží jen na Tobě, na Tvém směru a úhlu pohledu...:-)

Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme, Ivčo! :-)

Láska je vlastně bláznovství, kterému všemu navzdory stále propadáme...:-)

Motýlek nádhernej, úvaha taky, jen se mi nepodařilo nikde jinde nalézt tuhle modrou variantu tohohle krasavce. Papilio machaon je všude bílý...:-)

Jsi zřejmě citově založena,
něžná, leč též i vášnivá žena,
co velkou touhu v srdci hostí,
vše prožívá až do krajnosti...
:-)
Napadla mne i parodie:
Já jsem jin a ty jsi jange,
růže keř a tys jak tank.
Nahoru a zase dolů,
vyžívám se v krásném bolu,
ač jsme párem protikladů,
na oltář tvůj srdce kladu,
trochu proti světa řádu...
:-)
k potěše i pro parádu,

Líbí!
Zdá se, že Tvůj vnitřní vesmír je nádherný a plný překvapení. :-)

Krásně jsi to tu rozbalila...Ta představa ani mně není cizí! :-)

Někdy hlas rozumu zvítězí nad citem,
ač dál jej skrýváme tam někde v srdci svém.
Netušíš, jak těžké je tohle provésti,
ač srdce dál si sní o lásce, o štěstí...
:-)

Krásně jsi to napsala! :-)
Jenže člověk nemůže mít všechno, pro co snad zahoří bláznivou touhou...:-(
Je naším údělem milovat jednoho a v něm hledat obrazy těch dalších, tak jako v těch dalších někdy poznáváme odraz toho, co je i součástí našeho života...
Nelze jen tak vše zahodit a jít za někým, kdo v nás právě teď zapálil plamen touhy, jakkoli se nám to zdá nevýslovně krásné...:-)