Psavec: Díky.

Sasanka: Jeee, děkuju, to mě těší:-)

Sasanka: Dandy: Mlčeti Zlato: Díky, že jste se tu stavili a zanechali pár slov.

Homér: Díky, chtěla bych říct něco víc, ale nenacházím slova.

Ta je krásná.

Vůně mraků: Děkuju.

Psavec: Díky.

človiček: Té reakci moc nerozumím, ale možná ani ty jsi neporozuměl básni?

Dandy: To se stane pozvolna, nenápadně a plíživě...

Mlčeti Zlato: Snažím se o to.

ŽblaBuňka: Děkuji.

Letos to s Vánocema vidím stejně. Hořká a takový mi teď chutnají.

Krásná, zajímavá..

První dvě sloky nádherné, celkově dobrá báseň.

Uff, ta je těžká a aktuální, až mě z ní zamrazilo... ale krásná

človiček: Lenča: Psavec: Trochublázen: Umouněnka: Děkuji.

Sasanka: Gora: Díky moc. Rozumím tomu, že z objektivního pohledu zvenčí by to možná báseň zkvalitnilo, kdyby měla jen první dvě sloky nebo končila jinak. Jenže pro mě slouží poezie primárně jako autoterapie, a pro tento účel je tam přesně to, co má. Třeba ji jednou, až to nebude aktuální, vyladím. Díky.

kekebreke: Komentář?

Pajalord: človiček: Úplně nerozumím... tomu stromu. Ale díky oběma za zastavení. Je tam něco zakódovaného, zajímalo by mě, zda jste to našli?

Lenča: Díky. On je tam ten pravý význam schovaný, není to úplně tak, jak se na první pohled zdá.