Pohádka co není pohádka

Bylo, nebylo. Za sedmero horami, za sedmero městy, sedmero lesy a šestero řekami byla v malém chudém království ještě jedna řeka. Nebyla to jen tak obyčejná řeka. Byla to velmi široká řeka. Široká řeka plná vody. Ale ne jen tak obyčejné vody. Tahle voda, co jí byla řeka plná, byla totiž úplně mokrá. Kolem řeky vedla cesta. Cesta po které chodili lidé z nedaleké vsi na jarmark do města. Široko daleko nebyl žádný, ale vůbec žádný most a tak museli lidé mířící na jarmark řeku přebrodit. Jenže lidé neradi chodili na jarmark mokří a tak zavolali do sousedního království pro slavného Ivánka převozníka a ten už na druhý den připlul ve své loďce proti proudu ze sousedního království. Ivánek věděl, že tudy chodí spousta lidí a že bude mít dost práce a tak si u řeky postavil chatu a usadil se zde. Každý den Ivánek jezdil od rána tam, sem, tam, sem, tam a zase sem celý den až do večera. Když svou práci skončil, nechal loďku jen tak ležet břehu. Nebál se o ni, protože věděl že ho lidé mají rádi, jsou mu vděční a že by mu ji nikdy nesebrali. Každý večer když si pak Ivánek celý unavený lehal do své měkoučké postýlky, měl dobrý pocit z dobře vykonané práce. Než usnul tak si Ivánek vždycky říkal: „To jsem vás zase všechny pěkně převezl!“ Jednou ráno, když se Ivánek probudil, venku byl krásný den, slunce již svítilo. Lidé se pomalu probouzeli a chystali se na jarmark. Ivánek se dobře nasnídal, umyl a vyrazil ven, aby lidé nemuseli dlouho čekat. Když dorazil ke řece, málem omdlel. Jeho loďka byla pryč a na místě kde stávala ležel jenom lístek, na kterém bylo napsáno: „Ha, Ivánku, to jsem tě ale převezl?“ Ivánek, který už převezl tolik lidí, byl teď sám převezen sprostým zlodějem. Chudák převozník nevěděl co si má počít. Celý život chtěl dělat pro lidi jen to dobré, nikdy nikomu neublížil. Byl tak zklamaný tím, že lidé mohou být tak zlí. Sedl si na břeh, nohy si namočil do řeky a seděl tam tak dlouho dokud neumřel hlady…