snad něco co se dá číst, snad něco u čeho neusnete, snad něco co dočtete do konce, snad něco... První díl
přidáno 29.11.2007
hodnoceno 5
čteno 582(32)
posláno 0
Pohled jež se mi naskytne z vršku Petřínské rozhledny mě nadchne. Ohromeně koukám a fascinovaně si prohlížím. Příroda je tak krásná, probouzí se ze zimy do krásného jarního počasí. Větve stromů se začínají obalovat květy, zeleň pastvin dostává tu pravou jarní barvu.
V jedné nestřežené chvíli zaslechnu zvuk fotoaparátu. Nevšímám si toho, jelikož skoro každý z rozhledny fotí. Pak ucítím blesk na své tváři, otočím se abych se podívala, zda náhodou nefotí někdo mě.
„ Veroniko, ty jsi ale naivní!“ nadávám si potichu, ale bedlivě sleduji okolí. Nic.
Otočím se, a v tu chvíli uslyším cvaknutí znova. Nasupeně se otočím a koukám do tváře krásnému klukovi, jen o pár let staršímu než jsem já.
„ Promiň!“ omluví se a vytasí krásné bílé zuby v ještě krásnějším úsměvu.
„ To ty? Proč?“ ptám se, ještě trochu vytočená.
„ Máš úžasný profil. Nemohl jsem si pomoct.“ vysvětluje a já na něj nechápavě hledím.
„ Cože?? Ten můj nos? Ne ty fotky smažeš!!“ řeknu a snažím se mu vzít foťák, leč je silnější větší, takže šanci vážně nemám.
„ No, právě ten je na tobě nejzajímavější! Prosím, nech mě nafotit ještě pár fotek.“ prosí ten tmavovlasý, hnědooký kluk.
„ Ne, blázníš nejsem modelka!“ opáčím zděšeně, při pomyšlení, že budu někde viset, nebo při nejmenší posloužím k jiným účelům tohohle cizího kluka, ani náhodou.
„ No, to je právě to, nejsi. Denně jich nafotím stovky a jsou tak nudné a tak stejné, žádná z nich se ničím neliší. Kdežto ty jsi zajímavá.“ spustí lavinu slov, které jdou tak nějak mimo mě, jelikož se zahledím do jeho černých očí.
„ Jejda, mimochodem jsem Martin!“ představí se a podá mi ruku.
„ Veronika!“ fascinovaně na něj koukám, ani pomalu nevím, jak jsem se představila.
„ Tak co, postojíš mi modelem! Moc prosím!“ zeptá se mě přímo a bez okolků. V tu chvíli, kdy jsem utopená v jeho očích mu prostě nedokážu říct ne. Jen němě kývnu. Bez rozmyslu, bez přemýšlení, bez zbytečných oplétaček.
„ Tak to jsi mě vážně potěšila.“ řekne a až teď pustí mou ruku.

Sejdeme spolu schody na pevnou zem a neustále o něčem mluvíme. Martin převážně o svém ateliéru, kde fotí mimo modelek taky různé kompozice.
„ Tak kdy by jsi měla teda čas?“ ptá se mě Martin, jakmile sestoupáme s výšin Petřínské rozhledny.
„ No, moc času nemám, ale co třeba o víkendu? Když bude hezky!“ nabídnu termín, se kterým Martin souhlasí. Ještě mě poprosí o telefonní číslo a rozloučí se, se mnou. Vyjeveně stojím, a uvědomuji si, co jsem vlastně teď provedla. Souhlasila jsem s focením. Přitom, když se vidím na fotce, chce se mi brečet.
Sednu si na lavičku, chvíli přemýšlím, pak vytáhnu svůj všudepřítomný notes a zapíšu si slova, která bych chtěla použít v jedné ze svých básní. Nevím jak dlouho relaxuji na té lavičce, v přírodě zalité sluncem, nevím jak dlouho se mořím s první slokou, každopádně jsem spokojena, když výtvor zhodnotím kritickým okem.

Doma mě čeká hora nádobí a lísteček od drahé spolubydlící, že se zdrží v knihovně. Shodím ze sebe kabát a vrhnu se na to nádobí, aby to tady nestálo a nerušilo to příjemnou atmosféru domova. V půli té kopy nádobí se mi rozezvoní mobil naplno. Chvíli si toho nevšímám, určitě je to Eva. Mobil ztichne, ale po chvíli se ozve znova. Ruce utřu do ručníku a hodlám se pěkně vyřádit.
„ Co mě rušíš, když myji nádobí?“ ozvu se výhružným hlasem.
„ Já nevěděl, že myješ nádobí!“ ozve se vystrašeně ze sluchátka cizí hlas. V tom spěchu mě nenapadlo se podívat na displej. Nikdo kromě Evy mi moc nevolá.
„ Pardon, já myslela, že jste někdo jiný. Jak Vám mohu pomoci?“ zajímá mě.
„ Tady Martin, nemusíš mi vykat. Pamatuješ si na mě?“ řekne a já si vzpomenu na ten příjemný hlas, toho hezkého fotografa, se kterým jsem před pár chvílemi mluvila.
„ No, těžko bych mohla za tak malou chvíli zapomenout!“ usměji se při představě, že bych si nepamatovala tak hezkého kluka.
„ Co říkáš tomu, že bychom se dneska sešli a projednali podmínky focení!“ ptá se Martin.
„ Jaké podmínky? Snad to nechceš někam dávat, nebo mi za to platit?“ děsím se už dopředu.
„ No tak, kdyby byly povedené, tak by se snad někam mohly dát. Nějaký časopis, nebo tak.“ vysvětluje.
„ Na to nepřistoupím! Nechci fotit do časopisů, nehodím se na to a prostě ne. Zrušíme to focení.“ řeknu prudce. Martin se asi lekne, chvíli neví co říct.
„ Tak nafotíme jen něco do ateliéru jako ukázku.“ sleví nakonec Martin, ale nezní příliš nadšeně.
„ Dobře!“ souhlasím nakonec a dohodneme si místo a termín dnešní schůzky.

přidáno 04.12.2007 - 16:14
Souhlasím s poslední komentující. Je to spíše úvod, teď si půjdu přečíst pokračování.
přidáno 01.12.2007 - 16:58
cekam nejaky velky rozjezd, prekvapeni...
ztm to vnimam jako uvod:)
přidáno 30.11.2007 - 16:35
už se těším na další díl. Akorát mám pocit, že je to trochu uspěchané.
přidáno 29.11.2007 - 19:13
promiň... nevšimla jsem si, že je to na pokračování... ;)
přidáno 29.11.2007 - 19:13
Nesedí mě tam ten konec... nevím proč...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Fotograf : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Fotograf
Předchozí dílo autora : Ptáci

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku