snad něco co se dá číst, snad něco u čeho neusnete, snad něco co dočtete do konce, snad něco... První díl
přidáno 29.11.2007
hodnoceno 5
čteno 698(32)
posláno 0
Pohled jež se mi naskytne z vršku Petřínské rozhledny mě nadchne. Ohromeně koukám a fascinovaně si prohlížím. Příroda je tak krásná, probouzí se ze zimy do krásného jarního počasí. Větve stromů se začínají obalovat květy, zeleň pastvin dostává tu pravou jarní barvu.
V jedné nestřežené chvíli zaslechnu zvuk fotoaparátu. Nevšímám si toho, jelikož skoro každý z rozhledny fotí. Pak ucítím blesk na své tváři, otočím se abych se podívala, zda náhodou nefotí někdo mě.
„ Veroniko, ty jsi ale naivní!“ nadávám si potichu, ale bedlivě sleduji okolí. Nic.
Otočím se, a v tu chvíli uslyším cvaknutí znova. Nasupeně se otočím a koukám do tváře krásnému klukovi, jen o pár let staršímu než jsem já.
„ Promiň!“ omluví se a vytasí krásné bílé zuby v ještě krásnějším úsměvu.
„ To ty? Proč?“ ptám se, ještě trochu vytočená.
„ Máš úžasný profil. Nemohl jsem si pomoct.“ vysvětluje a já na něj nechápavě hledím.
„ Cože?? Ten můj nos? Ne ty fotky smažeš!!“ řeknu a snažím se mu vzít foťák, leč je silnější větší, takže šanci vážně nemám.
„ No, právě ten je na tobě nejzajímavější! Prosím, nech mě nafotit ještě pár fotek.“ prosí ten tmavovlasý, hnědooký kluk.
„ Ne, blázníš nejsem modelka!“ opáčím zděšeně, při pomyšlení, že budu někde viset, nebo při nejmenší posloužím k jiným účelům tohohle cizího kluka, ani náhodou.
„ No, to je právě to, nejsi. Denně jich nafotím stovky a jsou tak nudné a tak stejné, žádná z nich se ničím neliší. Kdežto ty jsi zajímavá.“ spustí lavinu slov, které jdou tak nějak mimo mě, jelikož se zahledím do jeho černých očí.
„ Jejda, mimochodem jsem Martin!“ představí se a podá mi ruku.
„ Veronika!“ fascinovaně na něj koukám, ani pomalu nevím, jak jsem se představila.
„ Tak co, postojíš mi modelem! Moc prosím!“ zeptá se mě přímo a bez okolků. V tu chvíli, kdy jsem utopená v jeho očích mu prostě nedokážu říct ne. Jen němě kývnu. Bez rozmyslu, bez přemýšlení, bez zbytečných oplétaček.
„ Tak to jsi mě vážně potěšila.“ řekne a až teď pustí mou ruku.

Sejdeme spolu schody na pevnou zem a neustále o něčem mluvíme. Martin převážně o svém ateliéru, kde fotí mimo modelek taky různé kompozice.
„ Tak kdy by jsi měla teda čas?“ ptá se mě Martin, jakmile sestoupáme s výšin Petřínské rozhledny.
„ No, moc času nemám, ale co třeba o víkendu? Když bude hezky!“ nabídnu termín, se kterým Martin souhlasí. Ještě mě poprosí o telefonní číslo a rozloučí se, se mnou. Vyjeveně stojím, a uvědomuji si, co jsem vlastně teď provedla. Souhlasila jsem s focením. Přitom, když se vidím na fotce, chce se mi brečet.
Sednu si na lavičku, chvíli přemýšlím, pak vytáhnu svůj všudepřítomný notes a zapíšu si slova, která bych chtěla použít v jedné ze svých básní. Nevím jak dlouho relaxuji na té lavičce, v přírodě zalité sluncem, nevím jak dlouho se mořím s první slokou, každopádně jsem spokojena, když výtvor zhodnotím kritickým okem.

Doma mě čeká hora nádobí a lísteček od drahé spolubydlící, že se zdrží v knihovně. Shodím ze sebe kabát a vrhnu se na to nádobí, aby to tady nestálo a nerušilo to příjemnou atmosféru domova. V půli té kopy nádobí se mi rozezvoní mobil naplno. Chvíli si toho nevšímám, určitě je to Eva. Mobil ztichne, ale po chvíli se ozve znova. Ruce utřu do ručníku a hodlám se pěkně vyřádit.
„ Co mě rušíš, když myji nádobí?“ ozvu se výhružným hlasem.
„ Já nevěděl, že myješ nádobí!“ ozve se vystrašeně ze sluchátka cizí hlas. V tom spěchu mě nenapadlo se podívat na displej. Nikdo kromě Evy mi moc nevolá.
„ Pardon, já myslela, že jste někdo jiný. Jak Vám mohu pomoci?“ zajímá mě.
„ Tady Martin, nemusíš mi vykat. Pamatuješ si na mě?“ řekne a já si vzpomenu na ten příjemný hlas, toho hezkého fotografa, se kterým jsem před pár chvílemi mluvila.
„ No, těžko bych mohla za tak malou chvíli zapomenout!“ usměji se při představě, že bych si nepamatovala tak hezkého kluka.
„ Co říkáš tomu, že bychom se dneska sešli a projednali podmínky focení!“ ptá se Martin.
„ Jaké podmínky? Snad to nechceš někam dávat, nebo mi za to platit?“ děsím se už dopředu.
„ No tak, kdyby byly povedené, tak by se snad někam mohly dát. Nějaký časopis, nebo tak.“ vysvětluje.
„ Na to nepřistoupím! Nechci fotit do časopisů, nehodím se na to a prostě ne. Zrušíme to focení.“ řeknu prudce. Martin se asi lekne, chvíli neví co říct.
„ Tak nafotíme jen něco do ateliéru jako ukázku.“ sleví nakonec Martin, ale nezní příliš nadšeně.
„ Dobře!“ souhlasím nakonec a dohodneme si místo a termín dnešní schůzky.

přidáno 04.12.2007 - 16:14
Souhlasím s poslední komentující. Je to spíše úvod, teď si půjdu přečíst pokračování.
přidáno 01.12.2007 - 16:58
cekam nejaky velky rozjezd, prekvapeni...
ztm to vnimam jako uvod:)
přidáno 30.11.2007 - 16:35
už se těším na další díl. Akorát mám pocit, že je to trochu uspěchané.
přidáno 29.11.2007 - 19:13
promiň... nevšimla jsem si, že je to na pokračování... ;)
přidáno 29.11.2007 - 19:13
Nesedí mě tam ten konec... nevím proč...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Fotograf : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Fotograf
Předchozí dílo autora : Ptáci

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku