další pokračování, doufám, že vás to trochu zmate.... díl druhý! Kdo nezná pana Fukse, tak nepochopi...ale to nevadi...
přidáno 04.12.2007
hodnoceno 6
čteno 1014(22)
posláno 0
Celá nervózní stojím, kde jinde, než pod ocasem. Lehké jarní kalhoty širokého střihu mi lehce lechtají nohy ve vánku jarního večera. Sáčko stejné barvy mi poskytuje příjemný pocit tepla i chladu zároveň. Prostě příjemný jarní večer, rozklepaná já a obrovský bronzový kůň. Zase jsem na místě první, proč si nikdy nepočkám a všude musím být první? Nadávám si v duchu.
„ Ahoj Veroniko!“ usměje se na mě Martin ve chvíli, kdy nevnímám vůbec nic, co se světa týče.
„ Ahoj Martine! Jsem ráda, že si přišel.“ přivítám ho roztřeseným hlasem.
„ Ne, já jsem rád, že jsi přišla. Děsně ti to sluší!“ vysekne mi poklonu. Zčervenám. Všimne si toho a obrátí to v můj prospěch. Hned mě blejskne.
„ Tohle nešlo nezvěčnit.“ lišácky se usměje a donutí mě k pohybu. Projdeme celý Václavák, Staromák až dojdeme k Týnskému chrámu a tam najdeme malou kavárničku.
Usadí mě do ratanového křesílka, objednáme si pití a najednou nastane ta trapná chvíle ticha. Zmateně na sebe koukáme. Kdo ví, co se Martinovi odehrává v hlavě. Já osobně vypadám jako rajče a mé duševní pochody lze popsat pár nevhodnými slovy.
„ Em, tak to, no, jak to chceš udělat s tím focením?“ ptám se Martina, abych aspoň nějak rozjela komunikaci.
„ No, přemýšlel jsem o tom, a nechápu proč ti tak vadí, že bys měla být v nějakém časopise?“ ptá se, a tváří se trochu nechápavě.
„ Nejsem modelka a nikdy jí být nechci!“ odpovím rázně.
„ A co bys chtěla být?“ zajímá Martina.
„ Co? Hm, těžká otázka, spíše bych chtěla být dobrá v práci, mít pořád o čem psát, nepřemýšlela jsem nad tím, že bych něčím chtěla být. Spíš jsem se zamýšlela nad tím co v životě dokázat a jít si za tím.“ vysvětluji zaníceně a snažím se uhýbat Martinovým hnědým očím. Připadá mi, jako by do mě viděl, znal mé pochody a tušil co bude následovat po každém dalším slově.
Samozřejmě mi do hlavy vidět nemůže ale přesto.

Nevím jak dlouho sedíme v té příjemné kavárničce, nevím o čem se pořádně bavím, leč vím zcela jistě, že se u toho dobře bavíme.
Po několika vypitých skleničkách vína se přesuneme na Karlův most. S dobrou náladou se mezi davy lidí běhá dobře. Vůbec mě nezajímá, že narážím do turistů, prohlížejících si sochy a výhled na Vltavu. Martin mě u toho fotí a v tom opojení z pár sklenic bílého vína je mi to v podstatě fuk.
„ Počkej, takhle stůj!“ řekne a hledáčkem hledá tu správnou polohu.

Hlava na hlavě, jen já ztracená. Ztracená uvnitř sebe samé. Davy lidí, proudící kolem vnímám jako šmouhu mé pomatené mysli.
„ Pojď!“ křičím na sebe v duchu a hážu rameny, abych se obrnila proti té nejistotě, která mě v davu čeká.
„ Haha, ty to chceš dokázat? Hlupačko!“ slyším ten tenký, avšak zlý hlas uvnitř mé hlavy.
Jdu, razím si cestu, nehledíc na ty tváře, které se mi křiví v odporné grimasy lidí myslících jen na sebe. Pokrytectví, sobectví a nenávist, to přesně cítím v té obrovské mase lidí.
„ Běžte všichni pryč!“ vzlykám uvnitř mě samé.
Zmatená, ztracená, zlomená. Stojím a davy proudících lidí vnímám jako šmouhu mé pomatené mysli.
„ Pojď!“ křičím znova a sunu jednu nohu za druhou. Pomalu a rozvážně. V hlavě zní hlas, škodolibý a zlý, křičí a říká jak neschopná jsem.
„ Nejsem! Ne, to teda nejsem!“ oporuji chabě, skoro neslyšitelně. Seberu všechny dostupné síly, a jdu vstříc davu lidí, proudících kolem, které vnímám jako šmouhu mé pomatené mysli.
„ Proč to děláš?“ ptám se zoufale a sesunu se po zdi, která se z ničeho nic objeví.

Zmateně se posadím na posteli a snažím se rozdýchat tu příšernou noční můru. Kouknu na vedlejší lůžko, kde leží Martin.
„ Martin?“ ptám se potichu užasle. Marně si snažím vzpomenout, jak jsem se dostala do cizího bytu, k skoro cizímu klukovi. Podívám se pod peřinu, abych zjistila, zda jsem oblečená, naštěstí ano. Moje vrtění Martina vzbudí.
„ Jsi vzhůru, je ti lépe?“ ptá se a mě nedocházejí souvislosti. Hned to na mně pozná.
„ Udělalo se ti na Karlově mostě špatně, omdlela jsi, tak jsem zavolal taxi a odvezl tě k sobě.“ vysvětluje. Když si celou tu situaci představím, je mi trapně. Občas se mi stává, že mi klesne tlak a omdlím, jen nechápu, že se to stalo zrovna před ním, jako naschvál.
„ No, tak za to se velice omlouvám, teď jen nevím kde jsem a jak se dostat domů!“ přiznám se.
„ Prosím tě, teď si lehni, a spi, ráno se domů dopravíš celkem dobře.“ řekne a v tu chvíli mi to přijde jako dobré řešení.
Lehnu si, a jsem vděčná, za tmu, která halí mé rozpaky.

přidáno 05.01.2014 - 19:03
Super :-D teším se na další díl....
přidáno 05.12.2007 - 16:15
těším se na další díl :o)
přidáno 04.12.2007 - 16:30
jak jsem rikala, nekdo nepozna Fuchsuv styl, nevadi
přidáno 04.12.2007 - 16:23
Až na tu "šmouhu mé pomatené mysli", která se tam opakuje krátce za sebou dvakrát, je to dobře zpracované a vypadá to spíše na román, protože závěr napovídá, že bude další pokračování, nebo se pletu? Hodně inspirace do dalších nápadů!
přidáno 04.12.2007 - 13:15
Je to skvělý...moc se mi to líbí
přidáno 04.12.2007 - 12:08
Jo, byla jsem zmatená... ale pak se to moc zajímavě rozmotalo... takže fajn ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Fotograf : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Kouř z cigarety
Předchozí dílo autora : Fotograf

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku