Zloděj jménem smrt

Ušli jsme spolu cestu dlouho,
teď zdá se mi to chvilkou pouhou.
Myslím pořád na tu chvíli,
kdy se mraky rozstoupily…

Byls tu pro mě a už nejsi.
Ptám se andělů, tak kde jsi?
Vidím to pořád před očima,
tu hrůzu, která moje srdce skryla.

Padáš, ležíš a umíráš…
Přece mě tu samotnou nenecháš.
Vzpomeň si, co znamená já a ty,
slíbils, že to bude navěky.

A já jsem tomu věřila,
nejradši bych se sama zabila.
Proč ty, proč – ptám se znova,
proč dokola říkám jedny a ty samý slova.

Chci, abys žil,
chci, abys mi všechno odpustil.
Tak ty mě neslyšíš?
Znamená to, že opravdu odcházíš?

Nejspíš ano…
Dnes totiž přišlo to ráno.
Stojím u tvého hrobu,
házím růži dolu.

Teď už vím, že je všechno pryč,
s tou poslední růží jsem zahodila i klíč.
Byl to klíč od mého srdce, lásko,
neměj strach, už mi nikdo nebude říkat sedmikrásko…