TO UŽ NEJSEM já

Z mé staré matrace vyhřezla střeva na podlahu
už je dost pozdě svádět to na odvahu:
prostě jednou Dospěje...

už dávno jsem nic nenapsala

Mé ruce odvykly už zapisovat poznámky si z nitra
ta touha ve mě ztichla.
Tak pokorně a tiše, že zem se nezachvěla.
Přitom mé srdce dál se nepokojně chvěje...

Kdepak je to, co jsem vždy mít chtěla?
Kde je ta sbírka básní s mým sladkým monogramem?
Kde je to kouzlo osamnělý rán,
kdy teprve ukládáš se na divan
s bolavou touhou starých ošuntělých panen?

Kde je to kouzlo starých příběhů,
které jsem snila jen a žít je neuměla?

Snad přání a touhy mé - ti ptáci přelétaví -
je do ciziny na svých křídlech vzali
a já opuštěná marně křičím KAM?
Ruce mé, co já teď s vámi?
Ruce mé, na co já vás mám?

Když už mi nejste na to potrhlé mé psaní...

A když myšlenky své nehlídám,
utnou se ve chvíli a spálí na popel.
Co s nimi?
Čert je vem!

Sama sebe spálím na popel
větrem se rozfoukám a budu hledat věci příští.
Vydám se do divotvorných krajů,
kde ztrácí se i to, z čeho jsme všichni vyšli.

Kde jaro vesele hvízdá si na fujaru...

Kde ptáci nechávají, co na svých křídlech nesli
mládí i minulost i nesnáze i stěstí.
Kde kouzla mě přemohou a já budu jako dřív,
kde maličký děda mráz i v létě na saních

rozdává Můzy políbení, když o to budu stát....

To je má země zaslíbená?
Křičím o mši půlnoční své tiché monology.
V té zemi, kde plní se i kouzla,
když si to budu přát...

Kde křídla pro mne mají
a jsou mi na dosah...