Analní styk s Hanouskem bylo neznámé setkání třetího druhu, něco úplně nového, holt ženský tajemství, bez jakýkoliv zvlhučujících lubrigantu se do ni ponořuji pro mě s neznámou lehkostí. Žádné dobývání a boj o centrymetry jejího vnitřku. Vždy perfektně čistá a připravená.
přidáno 28.10.2009
hodnoceno 1
čteno 1673(31)
posláno 0
Hanousek II:
ani nevím proč a nepátrám potom, ale Hanousek chce se mnou strávit svoj dovolenou na ostrově někde u mělníka uprostřed Labe, místo jsem vybral já, a v době povodní absolutně odříznuté od civilizace, a doufejme i od jejích závislostí. Pořád laboruje s tím, že je to moje cesta k jejímu klínu, a opíchání, toho jsem se vzdal už dávno, a bude mi stačit když to oba přežijeme, zpočátku to tak nevypadá, příjzd na místo asi o 4 hod déle něž bylo plánováno, chce kafe, jedna z podnímek proč vůbec přistoupila na dovolenou na ostrově, ptá se mě kde mám plynový vařič, říkám není a rozdělávám „vařit na pepo“ nahodi na mě nasraný výraz, znám ho, a nevyvede mě to z míry,vařím vodu na pevných palivech tolik ohrožující naši matičku zemi.
A hádáme se o tom, že nejsem schpný rozdělat stan do 7 min, vrhám se na to, stan stojí za 5 min, ale bez opěrných kolíků a dalších zbytečností, ukazajuju ji svúj chrám na přespání, hej stojí, a odbyde mě, stejně ještě není kompletní,
ok, má pravdu, ale to nepřiznám, nemůžu tenhle pobyt prohrávat od samého začátku, je nasraná, já ne, směju se a zdrhám k vodě, na svoji večeři, asi ji pobavilo, že jsem nic nechytil. A zvejkám ugrilovanou zeleninu, není špatná ale na tomhle přežít týden bude záhul i pro mě. První ráno mimo civilizaci, zakládám ohen s vodou pro její kafe, jde se umýt, vrací se po hodině pořád s nasraným výrazem ve ksichtě. Ptám se jaký mám plány, chce omrknout okolí, pak ji mám naučit řídit auto, první půl den brázdíme okolí a krademe na polích zeleninu od brambor po cibuli,mrkev, zelí, květák. Večer z nakradených zásob děláme polévku, je klidnější, už se asi smířila s osudem, přežít tady se mnou pár dalších dní. Jsme po jídle dokonce ochutnala můj výtvor, něco mezi polévkou a gulášem, uleháme do stanu, každý na své straně a své karimatce a spacáku, kecáme kraviny, co jako ted a mám už nechat svoje narážky na večer strávený sexem, navrhuje, že bych ji mohl něco přečíst, sebou jsem si vzal knížku Basket Flora, ideální kniha na opuštěná místa, ale chut k přečítání nějak chybí, rozlamuji fosforovou tyčku, taková ta umělotmotná věc, cca 20cm dlouhá o průměru 4 cm,
a když se rozlomí smíchají se v ní dvě chemické látky a budiš světlo,dělám s ní kraviny, co by se dalo taky ode mne čekat, ani nevím jak na to přišla řeč, ale ji zajímá jestli to prosvítí kůži, vím kam se taková věc dá strčit aby se to zjistilo, to bohužel provádí bez moji asistence,tak prý neprosvítí, jsem vyšoupnutí z vlastní hry a naštvaný usínám. Vstává daleko dříve než já, a šla na dřevo, ja se vypotácím, až za zvuku sekery, při tom se nedá spát, kouká na mě tmavýma očima, říkají seš neschopný ani dřevo na ohen neumíš připravit. Jdu k vode pokusit se obstarat si oběd, sekání pokračuje další
hodiny, vracím se, sekání ustalo, na ohni se ohřivá zbytek guláše, zálévám to vodou z guláše se stavá polevka, po obědě ji beru do auta, vysvětluju ji k čemu jsou jsou ty pedály na podlaze, a že existuje něco jako řadicí páka, rozjíždíme se, k mému překvapení ji to ani neschcíplo. Několikrát zastavujeme a znova se rozjíždíme,
bud je šikovná a nebo jsem moc dobrý učitel, ženeme to po vedlejších silnicích, odbočejeme, a ptám se jí jestli ji něco říká přednost v jízdě, prý ne, fajn, tak by bylo dobrý se krmout jestli tam něco nefčí,
za pár dalších minut se už naučila řadit i trojku, po okreskách líta 70km/h a já se potím a bojím na svém místě spolujezdce a přibrzduji.
Zajedeme k lesu a jdeme na houby, flákáme se po lese, se mnou jít na houby, je zbytečný jsem slepý jak patrona, koukám po lese kde co líta čí škáče chodí, vracíme se, nemůžeme najít auto, trapas.
Do dvouhodinouvém hledání jsem i rád, že v dálce zahlédnu prorezallivého favorita, vracíme se do tábora se třema obr bedlama, tak dnešní večeře nebude jen nakradená zelenina, ale i něco poctivě najitého. Pouští se do sekání dřeva, když chce nechávám ji v tom, pozoruju ji, pak ji loupne v zadech a prý se nemůže narovnat,
vážně, vtipkuju, tak to mi večer neutečeš co? Už se těším dnes to budu mít hodně snadný. Usmívá se bolestnvým výrazem, navrhuji jestli chceš najdu nejbližší pohotovost a jedeme tam, hodka rozmýšlení a hurá na pohotovost do Roudnice nad Labem, klepeme na dveře pohotovosti, nevrlá sestra otevírá, co chceme, hanousek že se nemůže hnout, berou si kartičku pojištence a dveře se zabouchnout, čekání, ani po 50 mintách žádná změna, připlazí se další pacient,
ženská okolo 40, a nevrlé sestře říká, že má problém se spodkem, ta nechápe co tím myslí, podsupuji dále, aby měli více sokokromí.
Konečně si ji berou dovnitř, čumím po zdech,
vracejí mi ji po další hodině s kapačkou v ruce,
koukám, že si tě tady rovnou nechají co,
a kdo mě bude ráno strašit ve stanu?
Vždit se tam sám budu bát.
Berou nás do další místnosti, pouštějí tv, a máme hodinu, než ji obsah kapačky zmizí v žilách. Dělám další zvrhlé narážky, že jsem to ještě s mrzákem nedělal a po více jak půl roce sleduju tv. Padáme odtamtud, ptám se nějaké zlepšení, nic moc, prý stejné a pořád chodí jako přeražená lat, jsme ve stanu, venku se dalo do deště,
dávám pod ni druhý svůj spacák na radu prý hodného,milého, přijmeného a mladšího doktora než je ona sama, př upravách lúžka ji záléhám, a mám tě, líbám ji na krk, zvedám se a dívám se ji do oči, minuta ticha, jednou rukou zajedu do jejího spacáku
hladím ji na bříšku klesám níž, usmívám se a neustále pozoru ji výaz v jeji tváři, nezměnil se, jen hesne, kyž už to musí být, dělej si co chceš, ale at to mám co nejrychleji za sebou. Přemýšlím nad tím kolika procentum můžum by tahle věta stačila k akci. Stahuju se zpátky, neznám lepší protišukací hlášku, to už i jen samotné ne, zní lépe. Chce mě uchlácholit řečma, že bych ji přece nechtěl dostat tak lehce,
když celou dobu toužím po boji, něco pravdy na tom bude, ale bude stačit když zopakuje svoji hlášku, a do konce života si ho budu radši honit. A prej by z toho stejně nic neměla, s žádným chlapem a vlastně nikdy ještě nazažila orgazmus, tohle slyšet, je neodolatelná výzva, to samé jsem slyšel už od sněhurky, že je frigidní,a stačlo pár hodin pokusů, opak se stal pravdou.
Argumentuji tím, že nejsem žádný chlap, že to chce zkoušet a hledat, a výraz frigidní je ve větší míře nesmysl, chce to jen vědět kam a jak šáhnout či nešáhnout, trpělivost a mít vůbec chut to zkoušet, tyhle věci je kravina lámat přez koleno, když si jsem tak jistý tak to mám zkusit, vteřina váhání, jestli jsem dobře slyšel.
Zaklání hlavu a zavírá oči, rozepínam její spacák, vyhrunuju ji tričko, libám ji na pupík, pusou sklouzávám níž, odtahuju kalhotky a hraju si s pidi proužkem chloupků, vracím se zpátky k půpíku, saju ho a zas o kousek posunu kalhotky níž jazykem zajedu k vrcholku klitorisu, rukou si sama začne sundávat kalhotky, jsem překvapen, to i vypadá, že mi chce pomoci, zabořuji celou hlavu do jejího klína, a zjistuji kde a na co je citlivá, pokouším se dekodovat pohyby jejího těla, po půlhodince bedlivého zkoumání jazykem prostředí jsem našel místo na které reaguje zachvěty tělem, Tomu to místu věnuji zvětšenou pozornost a dlouhé minuty s ním hraju, jazyk střídám prsty, záchvěvy jejího těla nepatrně roztou, hlavou se mi honí nakolik to na mě hraje, když od ní slyšim jak je frigidní, a tady ani ne po hodce hledání jsem na zprávné cestě, ještě zjistit jak a jestli jedna „erotogení“ zona bude stačit na ogazmus, další hodka hraní, tři neuspěšné pokusy za sebou a mě upadá jazyk, ruka je na monotonní pohyby zvyklá ode mne, v některých momentech jsem si fandil až moc.
Už nemůžu a mám dost, říkám ale i tak jsem spokojený, říká mi, že jsem byl asi blízko, a ji tenhle pokus vystačí na dalších 5 let, abych s ničím podobným už nepočítal. Stojí mi péro, pokládám na něj její ruku, odměna za 2 hod strávených v jejím klínu pár minut honění.Usínám vedle ni a v noci ji přikrývám svým spacákem.
Druhý den si neodpustím pár narážek na předešlou noc, spaří mě, at jdu někam, trochu ji povolily záda tak tu zkusí ještě jeden den se mnou přežít,ale od odpoledne je vše špatně cokoliv udělám nebo řeknu je blbý,trapný, těším se na klid od ní, ale zároven bych s ní zustal, ona se mnou nikoliv, v den návratu už spolu nemluvíme,
a když jo, vytkne mi nějakou píčovinu a nebo blbost co jsem udělal a nebo měl neudělal pro ni z nepochopitelných důvodů neudělal. Ponorka jak hovado. Návrat do Prahy, v metru se už na sebe ani nedíváme, pak vystupuje řekne ahoj, zmůžu se na to samé, mizí v průchodu, poslední den s ní byl moc náročný i na moje nervy. Vidíme se za další týden, jdem ke mně čumět na nějaký film,
závěr večera je úplně stejný jako ve stanu, hodiny zabořený v jejím klínu, pak mi vyhoní péro, usínám vedle ni. Další večer dle známého schématu, jsem ale drzejší a při společném muchlování do ni pronikám, bez jejího správného navedení rukou by mi to trvalo, o mnoho déle. Ležím na ni a pumpuji, není to vůbec špatný čekal jsem to horší, pumpovat ho do anorektického těla, jsem hodně vzrušený a plním útroby jejího těla spermatem, při výstřiku se ji zakusuju do krku, ptá se mě a to je všechno, ne tohle bylo první kolo, vlnivými
pohyby přecházim do druhého kola, po hodince dovádění padne otázka jestli mi to bude ještě dlouho trvat, že by se ráda vyspala a dala si cigáro, koukám, že mě chceš mít hodně rychle z krku, chci ji políbit, ale odvrací hlavu, jako při předešlých pokusech ji políbit, hazim ji na sebe, agresivním přirážením mě vyprovokuje a podruhé plním její útroby. Ptá se mě, jak se mi to líbilo a chce srovnání mezi jí a Iv,
říkám, že se mi to líbilo, nečekaný, přijemný, zajímavý, ale srovnání je chození po moc tenkým ledu, s Iv jsem cítil, že uspokojím ji i sebe, tady se uspokoju ji pouze sám, a sakra proč mě vůbec taková kravina jako uspokojení ženský zajímá, když jsem chlap. Další společné večery prosycenné milováním, dříve byly dvoukolové, později už jedno kolové, začaly ji bolet kyčle, vymýšlel jsem polohy při kterých by je nemusela tolik namáhat, Svoje útroby jsem plnil jejím příjemným teplem.
Skutečně jsem citíl, že moje vyvrcholení prožívá se mnou,
a neleží jak leklá ryba, či po vystřiku nepokračuje zběsilou jízdou dál,
kdy je to bolestivé. Při výstřiku se do mě opřela a zatla svaly, kterých bylo na jejím těle požehnaně, ve mně to vzbuzovalo spoluprocítění, pocit o kterém jsem neměl tušení že exstuje.
Analní styk s Hanouskem bylo neznámé setkání třetího druhu,
něco úplně nového, holt ženský tajemství, bez jakýkoliv zvlhučujících lubrigantu se do ni ponořuji pro mě s neznámou lehkostí. Žádné dobývání a boj o centrymetry jejího vnitřku. Vždy perfektně čistá a připravená. dalši den ji posílám sms, trochu jsem obšlenul hlášky ze Sin city :

„Vyjímečná jsi, máš tělo, které májí jen bohyně, svalnaté, neuvěřítelně pružné, chutná jako ambrozie, tvůj dotek pálí jako dotek slunce, propadám pomíjivému pocitu štestí. Bych mohl dělat spisovatele co? :-D
Nešáhla na mě smrt, ale hodilo by se to, něž mě pošleš někam.“

Prodloužený víkend mimo civlizaci, první dva dny nejsou špatné,
předposlední a poslední jsem zas ten největší debil co si neumí ani zavázat kaničku. Držím hubu, abych ji kecama nedal záminku ke sporu.
Vše se vyhrocuje když jsem si nedal dohromady její svátek, Hanousek = Hana, na kompu čumím na 15.8 svátek Hana, přemýšlím jestli nějakou neznám, kterou bych potěšil svoji sms, sněhurka je mimo, má dávno svůj život, štastnější než se mou a nikdo jiný mě s tímto jménem nenapadá. Hanousek se ozve po týdnu, že ji ignoruju
přitom jsme byly pár večerů spolu, že jsem si nevzpomněl ani na její svátek, při tom mi spočítá vše ostatní a jaký koliv zavahání, ptám se ji jestli mě chce poslat do prdele at to udělá rovnou, prej ji těma kecama o rozchodu seru a jsou mimo mísu, týden nekomunikace, a odalování bůh ví čeho, ani mi nepřijde, že by moje keci byly mimo místu, za dalších 14 dní mi milostivě sdělí, že to nekape a že chce být jen s někým, s kým ji je dobře a já to nejsem.
Osobní peklo, zatím to je ta největší mrcha co jsem poznal, ty dřívější měly pádný důvod k tomu mě poslat do prdele, nevěra, lepší chlap, rezignoval jsem na svoje citový výlevy a vše v sobě dusím. Stejně by to nemělo cenu, vždycky to nemělo cenu.
Křičím mlčením.
Je egocentrická, a zbytek světa ji je u prdele ale to jsem věděl dávno, sám, svoji blbostí jsem si naběhnul na kůl. Jsem nenapravitelný čurák.

(Nejsem genius tak proč bych měl trpět? Houmer Simpson)
Super, tak mi utekla s mým fotografem, prý při focení přeskočila jiskra,
a to bylo keců jak jejich vztah je jen profesionální.Byl jsem pro ni jen prázdninový zpestření. Můj život se sesypal jak hrad ze zápalek,
asi ani sám jsem netušil jak moc ji mám rád,
první večer po ty užásný zprávě koho ted píchá přežívám díky půl láhvi alpského rumu, prý vražednější než absint, vyhovuje mi to, a zbytek večera znám jen z výprávění, pár přeběhnutých aut, pod karlákem dvakrát přeplavaná vltava, v plánu bylo se utopit, rvačka s nějakjema babama, a ráno se motám do práce, svým pláčem děsím zákazníky, večer další najezdy úzkosti, do žaludku krom vody nic jiného nedostávám, zkoušim jedno pivko, je odporný,
chce se mi zvracet, ale není co,
první pivo cumlám půl hodiny, a v baru hledám nejkradší cestu na wc, kdyby to žaludek nerozchodil, uplyne hodina mám v sobě tři piva, jako antidepresivum funguje spolehlivě, dávám ještě dvě a z nova si jdu přeplavat vltavu, tentokráte to zvládnu jenon jednou. Pak zpátky do baru, platím panaka a jídlou dvoum děvkám, a říkám že si to vyberu, až vůbec budu tušit že ještě nějaký péro mám. Smějou se mi, no to asi každej.
Padám k sobě, po pivech i usínám, ale brzo přestanou fungovat, čumím po zdech, politej potem, krev mi bublá v žilách,
a jen myslím na to jak ji někde můj fotograf o tři patra nade mnou klátí.
Doufám, že budu v pekle, protože to bude oproti tomuhle ráj.
Ráno zpátky do práce, uvědomuji si druhý den bez jídla.
Děsim se večera, a každýho dalšího dne.
Proč jsem já zrovna takový čurák?
Pomalu třicet let se flákáš po zemi a hovno z toho, pokaždý to skončí stejně, každý nádech mě tíží, klepu se jak socka, má tohle vůbec smyl? Ty chvilky radosti a spokojenosti, jsou vykoupený takovou bolestí a utrpením, nestojí to za to. Jen najít vhodný způsob a neobtěžovat s tím okolí. Nejsměšnější jsou ty zoufalci co si podřežou zápěstí a nakonec si zavolají i sanitku. Další večer v baru, pozoruji stupidní okolí, lemtám pivo a čekám až začne zabírat,
třetí den bez žrádla, zkoušel jsem i něco sníst, jeden rohlík, ale ze žrádla je mi na blití. Po třetím pivu by měla přijít aspoň chvilková úleva, dávám si ještě čtvrté, pořád nic, je mi zle a břiše mi žbrundá jen pivo, kurva co se stalo, už ani pivo jako antidresivum nezabírá, další do sebe nedostanu, jdu dom, na chodbě se klepu jak osika, co kdybych je ted náhodně potkal, třeba by se mi podařilo vyskočit z kůže, či si klíčema roztrhat tepny na krku. Efektnější by byla pistole, ale kde ji zvít. Už jen pro ten pocit, že se může člověk rychle a „bezbolestně“ rozhodnout. Sakra proč tak jedinec touží po životě? Na zemi denně umírá tísíce lidí válkou, hladomorem, aids, mor, a mě dělá problém najít ten zprávný způsob.

Moc si přeju zemřít,
Jen tak
Z nerozvážnosti,
Aby se neřeklo,
že žil Moc dlouho.
Závan smrti se mi vyhýbá,
Bojí se,
Dalšího boha k sobě vzít.

Jsem doma pocit úzkosti stoupá, v koupelně čumím na svůj ubrečený ksicht v zrcadle, zdravím se : Tos to dopracoval čuráku. jaká koliv vzpomínka na společné chvíle mě sráží na kolena a ještě níž. Kdybych věděl jak dopadnu tak se už zabiju v patnácti. Ulehám a bulím jak malá holka, ještě že mě v práci utahali, usínám kolem druhý, a oči v slzách otevírám v pět hodin, zdi se ztenčujou, myšlenky v mozku lítaj jako šílený, úzkost je na vrcholu blha, k tomu se přidává třes, dýchání bolí jako nikdy před tím, oblékám se a padám z baráku zhrůzy, v parku si lehám na lavičku, navaly uzkosti moc nepustily, procházím se kolem vltavy, co krok, za mnou se ozve nepříjemné dunění, zdi z baráku si vzaly asi dovolenou a táhnou se krok za mnou. Na proti mě jde štastně vypadající pár, zastavuji se, třes si dělá s mým tělem co chce, a napadáme mě a proč ne, Proč ty dva nesejmout taky, aby si taky ochutnaly něco málo z moji bolesti. Zacházim do metra, zdi jako by se bály jít se mnou dál, dolů, táhnu se jako smrad, pospíchající lidé do mě vrážejí, jako bych od nich přijímal anomymní lidskost, sedám sim na volné sedadlo, hlavu si schovávám do dlaní a jen tiše vzlikám, je to čistý smutek, metro dojede na konečnou, zvedám se a zpátky na opačný směr, jen občas zvednu hlavu a zkotroluju přítomnost anonymního davu, po třech hodinách ježdění musím do práce, rukávy mám zlitý od slz, vylézám z metra a úzkost se zdmi jsou mi v patách. V práci když se najde volná chvilka, a já bych měl čas na přemýšlení, mám tendence propadat smutku, a bulet na hajzl odcházím až moc často, mozek zaměstnávám čtením nesmylů. Je večer konec práce, všichni se těší konečně domů, zdrhají co nejříve, pro mě jen další peklo, dorazim dom, zaparkuju firemní auto, jdu přez ulici na pivo, je hnusnější než obvykle, dávám jedno a pytlíkovou instatní polivku k tomu, po čtyřech dnech první jídlo, v žaludku žačal boj o to, jestli tam vydží, nedokážu rozhodnout kdo vede, občas se mnou trhne křeč, vracím se do auta, chci spát místo toho se mi zálevají oči vodou, po třech neuspěšných hodinách pokusu o usnutí v autě odcházim do svého pokoje, do zdi zahlasim tak se do mě puste, a noc prožiju v slzách, spalujicí bolest se mi prochází v útrobách. Usínám na pár hodin, ráno ještě je tma odcházim do práce 5 hodin před začátkem svoji prac. doby, a sedám si do známeho metra, vůbec to nepomáhá, vracím se do auta, kde dvě hodiny bulim, když je čas odjedu pracovat, nevím kolik dní jsem už bez pořádnýho jídla dopoledne zvládám do sebe dostat jednu housku se šunkou, a navečer to samý,
čtu knížku o historii trestu smrti, a přeji si, aby nikdy neskončila.
Konec práce mám padla, blížím se k andělu, obklopuje mě úzkost
myšlenka toho, že bych je někde potkal mi zježuje kůži,
tramvají přejíždim barák o dvě stanice abych eliminoval naše možná setkání.
Jsem u sebe, klepu se, pořád to nezvládám.
Spolubydlící mě tahá do hospy na jídlo,
proč ne, lepší než řvát doma, dávám si pivko, žádná změna v náladě, po pinglovi chci panáka absintu, polikám tu nazelenalou tekutinu, v krku až nepříjemně pálí, a exploduje mi v žaludku, trhá mi to vnitřnosti, otupím smysly ještě jedním panákem, k jídlu si dávám guláš a dokonce spořádám 3 kousky masa, zbytek jde do placu,
prý mám s nima chodit častěji na jídlo, když se ho skoro nedotknu.
Ani netuším jak jsem se dostal domů, padlo ještě pár absintů, ráno se probudím je mi zle, mám volno, nic mě nenutí vstát, úzkost se mi zakousává do kuže, proniká do svalů, kostí, putuje mým krevním oběhem, vracejí se mi vzpomínky, před očima
se mi zobrazuje její úsměv a přemýšlím nad tím jak se ji ted dotýká někdo jiný,
úzkost se násobí, pohlcuje mě, na stole stojí litrovka vodky, trvá mi
dvě hodiny než se k ní dostanu, samotná je odporná, po druhém panáku je mi lépe,
jsem schopný vstát a dát si sprchu bez slz, jdu za spolubydlícím jestli nechce taky panáka, kouká na mě jak na vraha, cože tak brzo ráno. Dopoledne jsem schopný fungovat, přece nemůžu bejt do konce života zlitej, no ikdyž, alkohol mám rád, nebránim se mu, ale všeho moc škodí. Odpoledne mě bolí hlava a z vodky je mi na zvacení, večer zvracím směsici vody, druzu a vodky, noc je strašná, mám kocovinu, nemůžu spát, válim se ve vlastním potu jak prase. Tupím nožem si do ruky vyřezávám obracený kříž, úzkost nepovoluje, kapičky krve se vsakují do prostěradla,
Přichází spánek, konečně.
Na rána v slzách si už pomalu zvykám.
Naštěstí musím do práce, večer Píšu sms jedny z těch šlapek, jestli nestrávíme noc, nechci usínat sám a prodit se ve vlastním peklu,
prý čeká zákazníka, ale potom není problém. Čekám na ni v baru. Za dvě hodiny dorazí, sluší jí to, vysoká hubená blondýna, ale jsem zkažený Hanouskem, příjde že toho má na sobě moc, odcházíme, doma se vystřídáme ve sprše, na postel hodím nové povlečení, ted ještě odbýt trapné otázky ohledně času a peněz, svléká si podprsenku a z kabelky vytahuje kondom, hraju s jejími bradavkami, hladí mě, příjemná chvilka, než si vzpomenu kde skončila ta s kterou jsem chtěl být já. Říkám ji, to dnes asi nepůjde, jsem ještě pořád mimo, a můj penis i po jejích dotykách nejevý známky života, spolu půl hodiny kecáme kraviny, teda spíše já, o rozchodu,
jak si ted jejího těla užívá někdo, komu bych nejradší uříznul koule,
o chlastu, není nejvýřečnější.
Vracíme se do baru, zatím nejdražší půlhodina s ženskou v životě.


Zas přibylo pár dalších šrámů
na mém těle,
nenávidím ho za to,
že ještě dýchá,
nenávidím ho za to,
že ještě žije,
nenávidím ho za to,
že ještě věří,
že to někdy bude zas lepší.

Nechci mu to nějak ulehčit,
snažím se utopit v hektolitrech slz
co dokáží vyprodukovat moje oči.

Jak to, že ještě žiju, dejchám?
Když se o to nikdo neprosí,
jak to,
že mě moje tělo neposlouchá jako dřív?

Denně zalévám svůj mozek,
svoje vědomí,
tlumicím prostředkem na myšlení,
tak učiným, že by zabil bejka,
jak to, že ještě žiju, dejchám?


Každou noc usínám
s vygumovanou hlavou po absintu,
každou noc věřím tomu,
že už nebude další ráno,
kdy budu muset otevřít oči,
vstát a jít se vychcat.


Ženský jsou jen nevděčný děvky, tím nehájím může, ty by třeba při hodnocení dopadly ještě hůř. Abych dobře spal, a nebudil se v noci zlytý potem, piji třetinu flašky vodky každý večer, tělo ztahávám obdením přeplávání vltavy či sjíždění strahovského kopce na bruslích a mám zaručených 5 hodin spánku. Najdu si nějakou hnusnou, tlustou babu po který mi nikdo nevyjede.

Úvaha:

Málo žen je ochotných dát na veřejnosti najevo, že někomu patří. Za mě se většinou styděli, musel jsem kráčet krok, dva za nima. Při dovádění v posteli jsem si musel dávat moc velký pozor, aby jim neudělal na viditelných místech žádný poškození,v jejich pefektním vzhedu, jinak to byl důvod k rozchodu. Záviděl jsem těm můžům vedle kterých se vlnily ženy a dávaly všem patřičně najevo komu patří.
A nejlepši na týhle komedii je, když vás žena opouští, snaží se vás přesvědčit o tom, že to je vlastně pro váš to nejepší, co vás mohlo potkat, a že ten pitomec ke kterýmu se ted stěhuje a bude s ním píchat, stojí za prd a že ty jsi pořád ten nejlepší.
Stejný fráze od ruzných bab, jako by s tou to vlastností už narodily. Kolovala jim v žilách, jako mě nenávist. Sami nás tlačej k tomu, abychom je dostávaly do postelí a šoustaly je a když už v tý posteli jsou, tak nám ji s radostí předhazujou, že jsme s nima jen kvůli jejich díře. A kurva proč ne, když za víc nestojej.
Když jste špatný, nemusíte si hrát na to, že jste špatný, je to ve vás, vyzařuje z vás to jako radioaktivita.

přidáno 11.12.2009 - 11:07
Vyprávění dobrý jako obvykle. Jen mi nepřišlo, že by se na konec hodila ta úvaha. Myslím, že čtenář pochopil smysl textu (a když ne, tak to je jeho problém) Jinak "poetický"pasáže mi tam taky příliš neseděly.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Hanousek II. (anorektička, bulimička) Nevhodné do 18-ti let : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Vdaná
Předchozí dílo autora : Čekání na smrt

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
M.V.Jung. [13], Kelis [9], FooDini [6], Mlčeti Zlato [4]
» řekli o sobě
Sucháč řekl o Umouněnka :
Prostě Vivi, ta od sazí, duší Blázen, člověk, který má takovou představivost, jakou jí v tak ranném věku, ve kterém je, může závidět prakticky kdokoli...fantastické hrátky se slovy v jakékoli formě jí už dávno katapultovaly mezi elitu...jsem rád, že Tě znám... :-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku