Dědečku,

Vidím Tě umírat
na bílém lůžku
v prázdném bílém pokoji.
…Na stole chladne čaj…

Chci Ti vdechnout život
horkým dechem,
tiskneš rty pevně k sobě,
aby ses neprořekl.

Nepláčeš,
žil jsi důstojně,
a také tak umíráš.
… Jsi krásný člověk…

Pláču,
opustila jsem Tě,
miloval jsi mě,
krutě jsem Ti ubližovala.

Tisíce minut,
stovky hodin,
desítky měsíců,
čas mě napíná na mučidlech.

Byla jsem dítě,
které jsi učil,
vím to,
kdo jiný by mě naučil žít?

Zatopil jsi v kamnech,
aby mi bylo teplo
a vyprávěl jsi
o tom, jak uchovat krásné obrazy.

Umíráš,
svírám v ruce obrazy,
nedám Ti lék,
zabil by Tě.