Kde zapadá slunce

Někdy si vzpomeň, až uvidíš západ slunce zeshora...

Boleslava

13.03.2009

básně/láska - vyznání

2146(33)

Slyším tichý hlas,
co něžně šeptá.
Tak něžně, že láme vaz,
aniž by se zeptal;
a neví, co je bolest
a tiše nezávidí,
nemá cit a nemá zrak
a nikdy neuvidí
kvítek pomeranče
co oranžově uvadá;
a nezná jeho odraz v nebi,
co každý večer zapadá.
Já vím, je tak jiný,
to ti neprominu;
a jemu také ne.
Já čekám na hrdinu
...asi na tebe.

Ze sbírky: Stříbrná křídla

Komentáře (10)

27.04.2009 - 23:44

Boleslava

To jsi docela vystihl...ale přitom z letadla je to krásnej pohled, protože to můžeš sledovat všechno tak nějak z výšky a tu minulost tam moc neřešíš (narozdíl od některých lidí na zemi):-)

23.04.2009 - 10:38

puero

Je to krásné a obrázek taky. Je zvláštní, že zapadající sluneční kotouč máme tendenci popisovat jako smutnou událost. A z letadla to musí být ještě podivnější. Víš v zádech za sebou máš noc a minulost proběhlého dne před tebou zapadá do hlubin barev.

17.03.2009 - 12:16

Boleslava

Jasně...o čem jiným taky, že jo... Mezi náma teď už asi o ničem jiným psát nebudu, snad mi to aspoň pomůže pochopit počínání jistého člověka.-)

16.03.2009 - 09:15

Sokolička

Aj, zase z nebe?:o)
Je pěkná, nejvíc se mi líbí poslední část, ta je taková... Jiná. Povedlo se ti to.:o)

15.03.2009 - 17:18

Nikytu

Pojďme čekat spolu... I já potřebuji hrdinu:-)

14.03.2009 - 21:17

Boleslava

Děkuju moc za komentáře, jsem ráda, že se líbila zrovna tahle. Momentálně mě totiž krásně vystihuje:)