Přizdisráč

V očích zatlačím pláč,
hezky zvesela, zpříma
sednu za počítač,
pečlivě navolím fonty;
píšu - pro tebe snad -
už tě to nezajímá...
Mám to do koše dát?
Stoupnout si do jiný fronty ?

Jenže já jsem
zavilej hráč,
žádná maketa z krámu,
žádnej přizdisráč
a v hlavě nenosím slámu.
A že jsem sám sobě kat,
když hlavu pro tebe ztrácím...?
Snad si jen na život zkoušíme hrát...


Jak s náma bude to dál ?
Co bude s životem páru,
kterej za něco stál ?
Těžko vracet se zpátky.
Proč se za něčím hnát
a tlačit společnou káru?
Proč ti pořád mám psát,
učit se číst mezi řádky…?

Klidně si, dítě,
na pilu tlač.
Nejsem šašek a blázen,
žádnej přizdisráč.
Vědomě spěju k svý zkáze
tím, že tě mám ještě rád,
tím, že se vznáším jak ptáci
a děsím se, kdy přijde pád.