Těžký osud

              Toho rána mě jako obvykle probudily sluneční paprsky neodbytně lechtající má víčka. Protáhla jsem si nohy a zívla. Vše se zdálo stejné jako vždycky. Za zamřížovaným oknem se mi vysmíval vnější svět a mé ruce spoutané v okovech pálily odřeninami. Mé spojení s venkem představoval právě jen ten malý prostor na zdi mého vězení. Na azurovém nebi se jako draci proháněly myšlenky, které byly šťastnější než já. Někdo je chtěl. Stále. Zatímco já jsem uvězněná v zaprášeném kamenném vězení a společnost mi dělají jen ostatní nešťastnice se stejným osudem, tak ty, které si označujeme jako „používanky“ si vesele dovádějí venku. // „Klišé“ jim říkáme, jenom když se bachař nedívá. //

              A zrovna dnes se tu zastavila zajímavá návštěva. Přišel se na nás podívat blázen. Kdo jiný by měl také zájem o něco tak extravagantního, jako jsou myšlenky „Originály“ - vyloučené společností? Jedna přes druhou jsme se snažily získat jeho pozornost. Nakonec odešel s jednou z nás v hlavě a snad ji dokonce i rozestřel na papír. Škoda jen že já nebyla ta šťastná. Snad příště. Teď už se můžu jen modlit, aby se svět změnil a začal přijímat i nové myšlenky a já se už konečně vymanila ze svého vězení. Třeba jednoho dne se nebude vše točit jen kolem té zpropadené lásky a nenávisti, ale i my ostatní dostaneme slovo. Do té doby sbohem.