Vysáváme ostatní, abychom sami žili. Tak trochu o životě na vysoké škole, o promiskuitě, o životě bez lásky, o lásce. Hledejte sami ;)
přidáno 02.02.2009
hodnoceno 7
čteno 1273(17)
posláno 0
Když se probudil, ostré světlo ho bodlo do očí a zarazilo jeho hlavu zpátky do polštáře. Poslepu nahmatal mobil, který ležel nahoře na skříni. Spal totiž nahoře na palandě a tak skříň, ve které měli jeho spolubydlící naskládané oblečení, používal jako noční stolek. Chvíli mu trvalo, než mezi všemi prázdnými petlahvemi našel svůj malinkatý telefon. Jedna z nich spadla dolu. Ozvalo se slabé zamručení, ale spolubydlící spal dál a druhý už něco klapal do počítače.
Konečně otevřel oči a zjistil, že v posteli není sám. Na druhé straně peřiny vykukovala hlava nějaké blondýnky a její nahá záda. Podíval se na mobil a zjistil, že zaspal. Pořád mu ale ještě zbývalo asi deset minut do začátku hodiny. Nechal tedy dívčinu spát a seskočil z postele. Spolubydlící, který seděl u počítače, měl sluchátka v uších a vůbec si ho nevšímal.
On vyběhl z pokoje do předsíně, nasypal do misky medové cereálie, vyndal z ledničky mléko a zalil je. Zamířil ke koupelně, chtěl se osprchovat, ale pak si to rozmyslel, tolik času zase neměl. Vrátil se do pokoje a naházel na sebe oblečení. Ze stolu sebral velké černé desky a hodil je do batohu. Pak znovu vyběhl do předsíně. Vlezl do bot, popadl bundu a spěchal na hodinu. Dveře za ním bouchly a na svou snídani přitom úplně zapomněl.
V ulicích města byla rozprostřena bílá mlha, pozůstatek toho, že včera pršelo. Zastavil se před kolejí, kde bydlel, od pusy se mu kouřilo. Viděl jenom pár lidí, přece jen už bylo dost pozdě a všichni byli už dávno ve škole. Natáhl si přes hlavu kapuci a dal se do běhu. Jak se blížil ke škole, potkával čím dál tím víc lidí.
Konečně dohnal své zpoždění a mohl zvolnit tempo. Studoval na filozofické fakultě a v její blízkosti se to i teď hemžilo hezkými slečnami. Spoustu z nich poznával. Všechny ty tváře dívek, se kterými spal, se mu vryly do paměti. Většina z nich ho nepoznala, nebo to možná jenom předstíraly, některé jako by se snad chtěly na něho aspoň usmát a říct: Ahoj, ale jeho nevšímavý pohled je odradil. Všechny je poznával, ale nevypravil ze sebe ani hlásku, nepokusil se o sebemenší náznak úsměvu.
Dorazil na univerzitu, chodby byly už téměř prázdné, potkal jenom skupinku tří dívek, co seděly na sedačkách podél zdi a prohlížely si časopis. Původně si myslel, že určitě nějaké ty dívčí, ale to je šeredně podcenil, protože listovaly v jakémsi studentském magazínu. Když však zaslechly jeho kroky, zvedly oči a podívaly se. Dělal, že si jich nevšímá. Jedna z nich zašuškala něco zbylým dvěma, všechny se usmály a ještě víc si mladíka přeměřovaly pohledem. Ucítil to. Usmál se a pak jim zmizel za dveřmi místnosti s označením VU1.
Ve velké učebně byla spousta lidí. Pokývnutím hlavy pozdravil postaršího pana profesora, nebo doktora. Nebo to spíš byl docent, čert by se vyznal v těch titulech, ale nerad bych mu křivdil. Porozhlédl se, většina spolužáku byla ženského pohlaví. Zhruba uprostřed té změti tváří se jeho pohled zastavil. Jako by mu jeho svědomí nedovolilo pokračovat po řadě dál až k posledním lavicím. Dvě slečny přestaly na okamžik psát a sledovaly ho. Znal je, ale nedal to ani náznakem znát.
Přesto by mu nejspíš svědomí nedovolilo odlepit od nich svůj zrak, kdyby na něj ze zadní řady nezamávala spolužačka. Bylo tam víc holek od něj ze třídy z angličtiny. Zamířil tedy rozhodně k nim. Ony mu zatím uvolnily židli, která byla ověšena kabáty, šálami a podobnými módními vymoženostmi.
Přisedl si, otevřel sešit, zalovil v batohu a vytáhl propisku. Soustředil se plně na slova toho postaršího pána přednášejícího, kterému bylo tam vzadu už sotva rozumět.
„Půjdeš večer s náma do Parny?“ naklonila se k němu spolužačka, která seděla přímo vedle něj.
Odevzdaně pokrčil rameny.
„Pojde,“ mávla rukou další, ostatní se soustředili na výklad. „O deviatej na námku.“
Dál už se nebavili, ani po hodině, protože všichni spěchali na vyučování a mírně nestíhali. Přednáška se totiž o pár minut protáhla, čehož si však všimli, když už bylo pozdě.
Jenom on nikam nespěchal, a tak jen tak postával u popelníku v rohu na nádvoří a pokuřoval. Občas kolem něho prošel nějaký spolužák či spolužačka, ale on si jich nevšímal, byli mu absolutně lhostejní. Nuceně pozdravil jen, když oni pozdravili první jeho. A přitom přemýšlel, jestli večer s nimi má jít ven.

Měl trochu zpoždění. Pořád se mu zdálo, že má čas, a teď najednou cítil na zádech pot, jak se snažil jít rychle. Holky už tam samozřejmě postávaly v kroužku. Hned z kraje náměstí slyšel, jak se něčemu hlasitě smějí.
„To víš, zase byla sranda na japonštině,“ zasvětila ho do debaty jedna z dívek. Byla to ta samá, která ho ráno při přednášce na tuhle akci pozvala. Ve škole byla vzorná studentka, ale večer se z ní stávala dračice, která by dokázala držet krok v pití piva s většinou chlapů. Ona ale skoro vždycky pila víno, nebo nějaké koktejly.
„Tak jsme kompletny, tak možme isť,“ zavelela jedna ze tří Slovenek a ujala se vedení. Ostatní dívky se držely kolem ní, zatímco kluci zůstávali pozadu a s holkami se moc nebavili. Až na jednoho.
„Dufám, že zas nebude gay párty jako posledně, když jsme tu boli,“ pravil právě on, když po pár minutách stanuli před Parnou. Všude po skupinkách spousta mladých lidí. Ta naše partička se taky na chvíli zastavila, asi čekali, až někdo zavelí a vleze dovnitř jako první.
„Nebo my jsme prišli, vlezeme dovnitř a hrajou tam Céčka od Michala Davida a podobné kokotiny, to sa nedalo a na parketě plno. Krásné baby a teplouši. No pojďme to zkouknout, čo tu budem stát,“ dokončil Slovák svůj proslov a odebral se ke vchodu.
Hned u vchodu je dva plešatí pánové „požádali“ o padesát korun. Mirovi, jak se jmenoval ten slovenský sympaťák, se to sice moc nelíbilo, ale už cestou po schodech dolů na diskotéku změnil názor a na tváři se mu objevil šťastný úsměv. „Tož dobře to dj dává,“ otočil se ke zbytku, který šel v řadě za ním. Nikdo z nich však z muziky zatím nebyl odvázaný tak jako on.
Dole se zase všichni zastavili a přemýšleli, co dál. Vypadalo to, že je všude plno, ale jeden z kluků se nabídl, že zajde omrknout, jaká je situace doopravdy. Miro jenom nepřítomně kýval hlavou do rytmu a jeho ruce se pomalu začínaly kroutit v podivných spirálách.
„Pohlídajte mi to,“ podal holkám mikinu a dřív než se stihl pátrač vrátit ze svého průzkumu, zmizel na parketě. Podle všeho to vypadá, že v davu, ale o půl desáté ještě moc lidí nepaří. Mirovi to ale vůbec nevadilo a rozplynul se v mlze, která se od světel barvila náhodně do všech barevných odstínů.
„Je tam stůl, ale jen 6 židlí, takže někdo si bude muset někde ukradnout,“ informoval nás průzkumník. „Já si sednu někomu na klín,“ usmála se rádoby nevinně aktivní Slovenka a bylo úplně jasné, komu onen úsměv patřil. Všichni se ale vydali ke stolu, takže jí nikdo nevěnoval pozornost.
Chvíli tam tak seděli a Miro, ten se pořád nevracel. Holkám to asi vrtalo hlavou a tak se po dvou vodkách s džusem rozhodly, že se celá skupina musí přesunout na parket a pokusit se ho najít, což nedalo nakonec vůbec práci, protože pařil na vyvýšeném stupínku společně se dvěma pohlednými slečnami, které se kolem něj ladně omotávaly.
Ostatní na tom tak dobře jako jejich kamarád nebyli, a tak tancovali radši poklidně v kroužku dole na parketě, který se začal zaplňovat. Tyhle kroužkové tance probíhají asi všude podle stejného schématu, stejně jako třeba tokání u ptáků. Holky se smyslně zaplétají do sebe, aby vybudily muže k útoku. Ti se občas mezi sebou pokouší o to samé, což ale nemá patřičný efekt a tak se nakonec kroutí střídavě s jednotlivými slečnami, pokud tedy nejsou až přehnaně stydliví a nešlapou jen tak zelí vyčkávajíc, až nějaká z dam převezme iniciativu a vybere si právě je.
Dnešek probíhal podle stejného schématu. Nejdřív jenom slečny, pak se o něco pokusili i kluci, kteří tentokrát přeskočili homosexuální fázi a vlnili se společně s dívkami, jimž to však šlo podstatně lépe. Jenom jeden zůstával tím vším nepoznamenán. Opakoval pořád dokola jeden a ten samý pohyb ze strany na stranu a nepřítomně hleděl kamsi do strany do davu.
„Co se nebavíš?“ naklonila se k němu jeho kamarádka, jediná, která se stále pokoušela o hovor s ním. On toho ale moc nenamluvil, jenom k ní pozvedl oči. Jeho slova byla zakleta do pohledu, který jako by se snažil ze všech sil něco říct. Nikdo mu ale nedokázal rozumět.
„Musíš se uvolnit,“ špitla mu do ucha a vytáhla ho doprostřed kruhu. Jeho ruce zůstávaly na jejích bocích, dál se neodvažovaly udělat ani krok. Jenže to jí přesně štvalo, chtěla, aby se jí dotýkal víc. Svíjela se kolem něj a její ruce si odvažovaly mnohem víc. Pohlédla mu do očí. Uhranul ji a její tvář se pomalu přibližovala k jeho. Najednou se zablesklo, v tom mikro-okamžiku k ní vyslal pohledem další zprávu. A marně doufal, že ho snad konečně pochopí. Zarazila se ale o neviditelnou stěnu těsně před ní, po které stekla dolů, stejně jako slza po jeho tváři. Nikdo mu nedokázal rozumět, byl tak strašně sám, uvězněn za hradbou svého těla.
Její lačné rty se s těmi jeho nestřetly. Obrátil se a zmizel v davu, ihned však jeho místo ve středu kruhu zastoupil jiný, o něco smělejší mladík. Zábava plynula volně dál, ani stopa kalu. Jen dívka se stále snažila zachytit obraz jeho tváře někde v okolí. Hlodalo jí teď v hlavě tisíce myšlenek, jako malé šedé krysy, které se rozutekly z klece kdesi v temném koutě, a teď dělaly neplechu po celé hlavě. Tu se zakously támhle, pak zas jinde, a podlézavý hlas jí našeptával, že se jich zbaví panákem něčeho ostřejšího.
Opustila svou partu a propletla se až na bar. Chvíli trvalo, než se prodrala frontou žíznivých krků až přímo k němu a mohla si objednat. Poručila si vodku. Číšník se trochu podivil, že jenom jednu, ale poznámky si ušetřil. Než ji stihl nalít, ohlédla se za sebe. Pár okamžiků trvalo, než zaregistrovala tvář svého kamaráda. Mnohem rychleji pak projel jejím tělem zvláštní pocit, který jako by jí najednou dal pocit beztíže. Až se jí z toho zatočila hlava a srdce rozběhlo na sprint, který však neměl končit.
„Tady, ta vodka slečno,“ vyrušil ji barman, když před ní postavil štamprle vodky. „Padesát korunek poprosím.“
„Ještě absintha,“ vyhrkla ze sebe.
„Co, že…“ chtěl se už zeptat, proč tolik pije a navíc sama, ale její oči, které se vlnily jako vodní hladina, když ji pročísne vítr, ho zarazily. „Tak to bude stodvacet.“
Než ho stihl donést, měla už vodku v sobě a podávala mu dvoustovku. Absinth zmizel dřív, než stihl z peněženky vytáhnout drobné. Ty si však nevzala, protože hned po absinthu zmizela.
Ten, který zapříčinil její žal, ji moc dobře viděl. Seděl u stolu s jednou slečnou, která nebyla o nic hezčí než zhrzená dívka. Právě viděl bolest své kamarádky, kterou sám způsobil, přesto se na slečnu naproti sobě mile usmíval a nedal na sobě nic znát. Snad ho ani nenapadlo, že by za ní mohl vyběhnout ven a pokusit se jí vysvětlit, jak to s ním vlastně je. Nebylo pochyb, o co mu jde a své šance se nehodlal vzdát.
Pro tu, která právě brečela, bylo jediné štěstí, že když on s tou druhou opouštěl podnik, byla už dávno pryč a neviděla je. Tu noc jí zakryl příliv slz společně s alkoholem. O nic lehčí ten večer nebyl ani pro mladíka, který ji úplnou náhodou potkal, jak sedí na kašně na náměstí a hlasitě vzlyká. Poslouchat řev jejího zraněného srdce, jehož tajemství se mu rozhodla svěřit, ho zraňovalo. Ale tak už to bývá, že něco cítíme zrovna k těm, kteří na nás ani nepomyslí.
A jestli se ptáte, jak tohle všechno vím, tak vězte, že to já jsem se s ní dlouho do noci procházel po parku a snažil se jí utěšovat. Je těžké v sobě najít tolik síly, abyste utěšili druhého, když vaše srdce chce křičet úplně stejně jako jeho. Láska ale dokáže i tohle.
Naštěstí byla unavená, protože jak mi přiznala, tak tenhle týden pořád jen někde kalila a vůbec se neučila, a tak jsme se v jednu ráno vydali z Tomanových sadů přímo na kolej. Cesta nám zabrala asi tři čtvrtě hodiny, protože se dívka nechávala spíš táhnout, než že by šla sama. Asi nikdy moc nepila a únava také udělá svoje. Vylovil jsem klíče z její kabelky a potichu odemkl její pokoj. Byla tam tma, ale nezkoumal jsem, jestli tam jsou i její spolubydlící. Uložil jsem ji do postele. Už napůl spala, takže jsem u ní dál zůstávat nemusel. „Dobrou,“ zamumlala a já opatrně zavřel dveře.
Svoji nespavost předala všechnu mně, takže, když jsem za pár okamžiků ulehal ve svém pokoji o patro výš, byl jsem utopen v myšlenkách, které mému já nedovolily odebrat se do říše snů. Za celou tu dobu mi neřekla ani své jméno. Možná čekala, že se představím já, nebo pro ni bylo lehčí svěřovat šeptání svého bolavého srdce někomu neznámému. Pro mě ale přesto nezůstala jen anonymní dívkou, říkal jsem jí Tsubaki. Znělo to japonsky a ona japonštinu studovala. Hlavně to však byla postava z jednoho anime seriálu, která měla ráda svého partnera ve zbrani, přestože on jí zcela ignoroval a nebral na ni ohledy.
Nevím, jak dlouho jsem se mohl snažit usnout, protože myšlenka na brzké vstávání do školy mě děsila, ale zdálo se mi to jako věčnost. Pak jsem uslyšel klíče. Dveře se otevřely. Ozvaly se kroky a tlumený smích se rozléhal chodbou. Vešly do pokoje, můj spolubydlící a nějaká dívka.
„Tady někdo spí,“ zašeptal dívčí hlásek. On jí pobídl, aby vylezla nahoru na palandu. Rychle ze sebe sundal věci a spěchal za ní. Slyšel jsem úplně jasně, jak ji políbil a jak se usmála. Hladil jí, rozepnul podprsenku, stáhl tričko, laskal její ňadra, rozepnul knoflík u kalhot, sjel zipem a vysvlékl ji z kalhot…Bože, já slyšel úplně všechno. „Počkej, vždyť je vzbudíme,“ zdráhala se slečna.
„Neboj, ti spěj jak zařezaný,“ uklidňoval jí Silent, tak se mu totiž říkalo. Ne, nebyl skutečně němý, jenom mluvil opravdu jen, když už nebylo zbytí, jako třeba teď. Vlastně vůbec nevím, na co všechny ty holky sbalil. Pochybuju totiž, že by je ukecal.
Tahle jediná věta slečně zřejmě stačila. Její dech se rozléhal temnotou kolem a rezonoval v mé hlavě. Snažil jsem se utéct, ale hlas milostného spojení mi byl pořád blíž. Byl jsem svědkem toho, co by osobě spící o podlaží níž nejspíš definitivně rozseklo srdce vedví. Přes všechen ten odpor, co jsem cítil, bylo mé tělo napjaté vzrušením. Druhý spolubydlící spal tvrdě jako dřevo, byl jsem v tom sám, a tak jsem se aspoň snažil, aby ti dva nahoře náhodou nezaslechli můj zrychlený dech nebo necítili tlukot mého srdce, který mi teď připadal tak ohromně silný.
Ženské vzdychání přerostlo v křik, který se snažila tlumit. Po chvíli se však hráz prolomila a ten zvuk se rozsypal jako rozbitá výloha. Na okamžik nastalo úplné ticho. Dívka už jen lehce oddychovala a vychutnávala poslední záchvěvy konečků nervů. Skoro bych se vsadil, že ta holka usnula a Silent nejspíš taky. A mě nezbývalo nic jiného, než jim závidět. Začínal jsem svého spolubydlícího nenávidět, což ale nebylo jenom kvůli dnešní live show. Vlastně jsme se spolu vůbec nebavili a já měl z něho vždycky pocit, že mnou strašně pohrdá. Možná ze mě mluví závist, ale připadal mi strašně arogantní a namyšlený. Připadal jsem si v jeho blízkosti jako totální trouba. Je pravda, že s holkami jsem neměl ani zdaleka tolik zkušeností jako on, ale pár už jsem jich měl a žádná si neztěžovala. Všechny naopak říkali, že se jim se mnou skvěle povídá. A občas některé dodaly, že by to naše kamarádství nerady zkazily sexem. Co nadělám, s tímhle hochem si zase moc nepopovídaly. Možná jednu noc jo, co já vím, ale dál už o ně neměl zájem. Mohl si vybrat tu nejhezčí z města, ale on každou noc trávil s jinou. A většinou zaplaťpánbůh také někde jinde než u nás na pokoji. Vlastně ani nechápu, proč tady vyhazoval peníze za nájem. Mohl úplně klidně přespávat u kamarádek. Myslím, že jich měl víc než dost. Ale možná měl bohaté rodiče, nebo jen chtěl, aby si mysleli, že je slušný synek a po večerech studuje.

Když jsem se ráno krmil svou tradiční snídaní, cornflejky zalitými mlékem, uslyšel jsem, že se někdo nahoře pohnul. Slečna se posadila, se zívnutím se protáhla, promnula si oči a rozespale koukla vedle sebe. Silent slabě chrápal. Zmateně se rozhlédla kolem, ze skříně sebrala své tričko a navlékla si ho. Odvrátil jsem svůj pohled rychle pryč, dokud si mě nevšimla, vzal jsem ze stolu učebnici angličtiny a dal si jí do batohu a pak jsem předstíral, že přemýšlím, co si ještě zabalit.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj,“ nesměle jsem se usmál.
„Já jsem kdyžtak Martina.“
„Čenda,“ představil jsem se ze zdvořilosti také. „Ale my už se stejně asi neuvidíme.“
„Třeba jo,“ špitla trochu naivně, ale moc mile.
„Možná,“ mrkl jsem na ni. „Měj se,“ dodal jsem a zamířil do školy. Měl jsem přitom ještě kupu času, ale chtěl jsem nás oba zachránit od té trapné situace.

Večer jsme všichni tři spolubydlící seděli na pokoji, pěkně v řadě podél zdi, každý u svého stolečku. Nad každým z nich visela polička a na ní měl každý úplně jiné věci. Já tam měl knížky, DVDéčka, flašku šťávy, misku a mezi tím hrdě stála postavička bárta simpsona, jako symbol revolty proti rodičům, ke které jsem se stále odhodlával. Druhý spolubydlící, Přemek, zvaný doktor, kvůli jeho velkým brýlím s tlustými skly, tam měl spoustu knížek a učebnic. Podle jeho vizáže byste ho hádali na chovance ústavu pro duševně choré. Jednou se tam měl možná skutečně dostat, ale jako psychiatr. Silent seděl mezi námi a jeho polička byla úplně prázdná.
Byl ticho jako obvykle. O ranní příhodě, z jeho pohledu spíše večerní, se nezmínil ani slovem. Na uších měl sluchátka a ťukal si něco do notebooku. Doktor z toho nepravidelného klapání přímo vyšiloval, jasně šlo vidět tik na jeho tváři. Koutek mu cukal a on se začínal podobat na šíleného masového vraha z béčkového hororu. Trochu mě pálila představa, že by za chvíli mohl opravdu vyskočit od stolu, ze zásuvky vytáhnout nůž a nic netušícího Silenta několika ranami ubodat. Pak by si svůj hrůzný čin uvědomil, zoufale by na mě pohlédl a vrhnul se i po mně se slovy: „Promiň, kámo.“
Silent měl jediné štěstí, že svůj notebook včas sklopil, vyndal sluchátka z uší a odešel. Přemkova vražedná touha však chladla jen velmi pomalu. Viník jeho rozrušení si oblékl svůj černý kabát, ochozené kecky téže barvy a chystal se odejít. Posledním pohledem zkontroloval svůj stolek, jestli něco nezapomněl. Rukama projel kapsy a zjistil, že všechno má.
„Vyrážíš na lov, upíre?“ zastavil jsem ho přesto. Na tu otázku jsem vlastně ani nečekal odpověď.
„Něco takovýho,“ řekne po chvilce a na jeho obličeji není ani známka jediné emoce. Nejspíš už v něm všechny zemřely.
Zabouchly se dveře a on odešel vstříc noci. Přemýšlel jsem, co je vlastně zač. Nešel se ven bavit, on tam zkrátka jít musel a odevzdaně tak tedy činil. Byl snad už znuzen i samotným sexem, ale jeho tělo, jako by ho nutně potřebovalo. Vzpomínám si, jak jsem první den přišel na kolej. Bylo dopoledne a pokoj se zdál být prázdný. Dveře však byly otevřené. Rozhlédl jsem se a zjistil, že na válendě spokojeně oddychuje Doktor. Na malém stolečku u postele měl položené velké brýle s tlustými černými obroučkami. Palanda nahoře vypadala obsazená. Na spěšně ustlané peřině ležel pečlivě složený lísteček s nakresleným srdíčkem. Podíval jsem se znovu na spáče, bez brýlí mě nemohl na tu vzdálenost jasně vidět. Rozbalil jsem tedy lístek a potichu četl: „Bylo to krásný, ale nečekej.“ Nemyslím si, že by se těmito pocity někdy trápil, nejspíš tak na dívky jenom působil. On byl doopravdy jako upír, který uprostřed noci vyráží sát lidem krev, ten to taky dělá z čisté nutnosti.

„Je divnej,“ poznamenal Přemek.
„To ty seš taky a možná ještě víc,“ prolétlo mi hlavou hned, rychle jako smeč při volejbale, ale ven z mých úst naštěstí nevyklouzla jediná hláska. Mlčel jsem.
„Od tý doby, co přišel, tak nemůžu spát,“ rozčiloval se.
„Vždyť je každou noc někde pryč,“ hájil jsem nepřítomného kolegu, protože tohle mi nedávalo smysl.
Doktor se pak na chvíli odmlčel, jako by pochopil, že jeho argumenty jsou naprosto scestné.
„Zdají se mi noční můry,“ pravil pak.
Připadal mi jako malé dítě, které se snaží svou vinu aspoň částečně shodit na někoho jiného a pořád vykřikuje: „To on, to on!“ Neměl jsem dost sil, abych zadržel prudký výbuch smíchu.
„Jen se mi směj,“ urazil se. „Ale já vím, že je sem s sebou přinesl On. Někteří lidé v sobě prostě mají přemíru negativní energie a ta uniká do okolí.“
„Ale mě se žádný horory nezdaj,“ opáčil jsem.
„Některý lidi k tomu jsou zkrátka víc náchylní, jako třeba já,“ uzavřel debatu, protože já už neměl zájem tohle téma dál řešit a on nejspíš usoudil, že si ze mě spojence neudělá.

Uplynuly dva týdny. Upír jich měl za tu dobu spoustu, nevím, jestli každý den jinou, ale jsem si jistý, že s jednou by se nespokojil. Přes den jsme se míjeli a večer odcházel. Občas se tu pro něho stavila Tsubaki, ale vždycky jsem jí jen oznámil, že odešel. Byla to velmi hodná holka a já nechápal, proč se za ním tak táhne, když jí přece tehdy v noci zlomil srdce. Občas jsem s ní prohodil pár slov, ale nikdy mě nenabídla, jestli s ní nechci jít ven místo něho. A já si vždycky říkal, že by bylo moc vlezlé navrhnout jí to sám, a že by mou nabídku sice neodmítla, ale to jen ze slušnosti.
Jednou ale Silent přece jen zůstal na koleji přes noc a sám. Soudil jsem o něm, že je to flákač, který začne studovat až o zkouškovém, jenže přesně proti těmhle studijním typům měli učitelé účinné zbraně a to sice eseje, referáty, projekty atd. Seděl tehdy u počítače, v uších klasicky zapíchnutá sluchátka, a pořád něco psal. Snad ani nevečeřel, jenom v jednom kuse usrkával z půllitru pomerančový džus, a když vypil jeden, došel si do lednice pro druhou krabici.
Půlnoc se přehoupla a já začal pomalu tuhnout. Vzdal jsem počítání příkladů, sklapl skripta, ve kterých se to hemžilo dalšími strašně vypadajícími derivacemi, a stejně tak i sešit plný škrtanců a miniaturních obrázků. Musel jsem se přemáhat, abych donutil nohy donést mě do koupelny. Tak moc jsem se těšil, až ulehnu do postele, že se tam strávený čas neuvěřitelně vlekl. Když jsem konečně padl do postele, býval bych spal hned, ale zvědavost mi to potěšení nedala. Otevřel jsem jedno oko, Silent stále seděl u počítače. Přece jen ta škola jednou dostane každého…

Utíkal jsem. Byli mi v patách. Cítil jsem jejich studený dech na zádech. Nohy se mi lepily k zemi, a má vůle s tím nic nesvedla. Každý zbytek sil jsem věnoval svým nohám, ale zkrátka nešlo běžet rychleji. Ba naopak jsem měl pocit, že i přes mou snahu neustále zpomaluji. Jako běžel přes bažinu. Přede mnou byl železniční přejezd, ale závory byly dole a červené světlo mi výhružně dávalo najevo, že tudy to nepůjde. „Podchod, to je smrt,“ blesklo mi hlavou, ale stejně tak rychle se přiřítil vlak a definitivně mi sebral možnost volby.
Rozplynul jsem se v husté mlze, která se v úzkém tunýlku držela. Slabá světla u stropu obalená šedými pavučinami se to tu marně snažila prosvětlit. Z druhé strany se vzedmul křik a udeřil do mých uší. „Dostali mě,“ bodla mě ta krutá myšlenka. I přes to mi však zůstala malá naděje a pud sebezáchovy mě setrvačně tlačil na druhou stranu mostu. Tělo bylo zpomalené, ale mé myšlenky byly stejně rychlé jako vždy. Asi proto mě tak drásal ten pocit, že nemůžu utéct. Slyšel jsem jejich kroky, už tu byli. Páni v černých oblecích, s kuklami přes obličej. V rukách třímali pistole.
Ten křik. Ozval se znovu. Světla pohasla a společně s nimi se do tmy rozplynula i mlha. Ale já poznával ten hlas, který se tříštil všude kolem a dorážel na mě ze všech stran. Silent řval, jako by ho půlili zaživa…
Viděl jsem jen slabé obrysy čtyř stěn, dveře…Byl jsem ve svém pokoji, ležící na posteli. Jen ten úzkostný křik zůstával pořád. Nahmatal jsem vedle polštáře svůj mobil a posadil se. Na podlaze jsem si všiml pohozené peřiny. Posvítil jsem na palandu nad sebou. Silent v trenkách vypadal jako zasažený elektřinou. Jeho tělo se kroutilo v křečích. Oči se mu leskly. Jeho upřený pohled mě děsil, byl úplně prázdný, jako dvě skleněné kuličky a v nich uvězněná beznaděj. Po obličeji se mu táhly sliny a zvuk, který vydávala jeho ústa, chvíli jako by prosil o milost a hned na to ho bolest zase srazila a proměnil se v čistý řev. Svaly na jeho břiše se v nepravidelném rytmu střídavě napínaly a povolovaly.
Potřeboval bych teď Doktorovu pomoc, přece jen byl psycholog a navíc měl i zkušenosti s černými můrami. On však úplně nerušeně spal, ba co víc, nenechal se ani probudit. Jeho uvolněný obličej a pokojné oddychování vůbec neodpovídalo tomu, že by se mu měla zdát nějaká z těch nočních můr, o kterých mi před nedávnem vyprávěl.
Silentovo šílení neustávalo, natáhl jsem k němu ruku a dal mu malou facku. V tom stavu jí nejspíš ani necítil, jenže já se zdráhal mu dát silnější ránu. Rychle jsem vyskočil na žebřík a vylezl nahoru, dvakrát mě přitom stihl kopnout přímo do obličeje. Já se však nehodlal vzdát, dostal jsem jeho nohy pod sebe a jeho ruce jsem ze všech sil tlačil k zemi. Stále jsem však zůstával spíše já v jeho moci, i když jsem potřeboval přesný opak. Bylo to jako jízda na divokém býku.
„Klid,“ šeptal jsem mu přímo do tváře a jeho síla pozvolna uvadala. Z pusy mu vytékala krev a rozpíjela se na zmuchlaném prostěradle. Byl odřený i jinde po těle. Všude okolo, byli malí černí panáčci. Vypadalo to, jako by jich celé zástupy vycházeli přímo ze Silentova těla. Všimnul jsem si toho, až teď, ale pochodovaly po celém pokoji. Někteří z nich dokonce tančili kolem Doktorovy hlavy. Šplhali dokonce i po mém těle. Ohnal jsem se po nich rukou, stejně jako by to byly třeba vosy, a oni se rozplynuli. Byl to jen přelud, hloupá představa. Ještě jsem pořád trochu spal. „Uf,“ oddychl jsem si hlasitě.
Nevím, jak dlouho to mohlo trvat. Ale když Silent konečně usnul, na mobilu mi svítil čas čtyři hodiny padesát minut. Souboj s ním mě unavil, ale moje myšlenky byly dostatečně svěží, aby mě ještě notnou chvilku nenechaly spát.
Když jsem otevřel oči, pokoj už byl prozářen bílým světlem. Nějak se mi to nezdálo, a tak jsem hned hledal svůj telefon. Byl vypnutý, úplně vybitý. Nesmysl, protože včera měl baterky ještě víc jak půlku. Vstal jsem a trochu se mi zamotala hlava, téměř po slepu jsem ze stolu sebral hodinky, bylo už deset. Přednáška od osmi byla v trapu, ale což, tam se absence nekontrolovala. Právě mi však začínala matika a tam už to bylo horší, dvě povolené absence jsem už měl vyčerpané. Na snídani nebyl čas, hodil jsem na sebe věci, popadl batoh a utíkal do školy.

Všiml jsem si toho až, když jsem se po obědě vrátil na kolej. Všude po celém pokoji se táhly černé skvrny. Nejhustší byly právě u Silentovy postele, dostávaly tam tvary podivných obrazců. Vylezl jsem nahoru a natáhl k nim ruku. Zeď byla suchá a barva tak tmavá, že nebyly vidět žádné tahy; vypadala jako vzatá z noční oblohy, z temnoty vesmíru. Celý pokoj, všechny čtyři zdi, jako by najednou mluvily. Byla jich spousta, těch černých hlásků a překřikovaly se jeden přes druhý. Silent už to musel také vidět, protože zkrvavené povlečení vyměnil za čisté.
Seskočil jsem dolů, popadl svůj batoh, nespouštěje stěny z očí vycouval na chodbu, zamkl dveře na dva západy a prchal pryč. Celé odpoledne jsem strávil v knihovně. Mělo to pozitivum, protože jsem se toho spoustu naučil. Když jsem se večer vrátil, v pokoji seděl pouze Doktor a sotva mi odpověděl na pozdrav. Myslím, že neměl potuchy, co se v noci stalo. A ptát se ho na jeho teorii ohledně vzniku maleb na zdech, jsem se neodvážil.
Další tři týdny jsem Upíra vlastně ani neviděl, ale určitě tu byl, protože se na jeho stole čas od času objevily noviny či nějaké papíry ze školy. Vlastně mi to ani nevadilo, protože jsem stejně nevěřil, že by mi dění té noci vysvětlil. Stejně jsem ale pořád přemýšlel, co si on sám o tom může myslet.
„Dlouho už to nevydržím,“ řekl mi jednoho dne z ničeho nic Doktor. Myslím, že on Silenta musel potkávat nebo aspoň pociťovat jeho přítomnost. Na rozdíl ode mě, protože já si připadal, jako bych tu bydlel sám.
Pojil mě teď s ním ale zvláštní soucit, protože jsem začínal věřit v oprávněnost jeho tvrzení o Silentovi. Nemohlo mě napadnout nic lepšího, než s sebou toho chudáka vzít do menzy na večeři. Seděli jsme tam tak u stolu proti sobě a mlčeli. Občas jsem se na něj podíval, jak srká špagety. Omáčka mu odstřikovala kolem pusy až na tváře. On koukal hypnoticky jen do talíře. Měl svůj svět. Napadalo mě, že má možná potíže rozdělovat realitu a svůj niterní svět a proto ho noční můry tolik ovlivňují…
Bez sebemenšího varování vydalo jeho hrdlo podivný zvuk. Žlutavý obsah jeho žaludku se rozstříkl na talíř a všude kolem po stole se válely kousky špaget potažené slizem.
Slyšeli to úplně všichni a taky se hned otáčeli, kde že se to stalo. Dřív než Doktora lokalizovali, stačil jsem se pohotově zvednout a utéct pryč. On tam zůstal nehybně sedět a pár starostlivějších jedinců se k němu seběhlo. To už jsem byl ale pryč, zpátky na koleji.
Vrátil se asi za hodinu. Když jsem ho slyšel, vyšel jsem mu z pokoje na chodbu naproti. Ani se na mě nepodíval. Jako bych tam nebyl a on viděl skrze mě. Zul si boty, vklouzl do sandálů a zamkl se v koupelně.
„Promiň,“ řekl jsem přes dveře a naivně čekal nějakou odpověď. Když se po pěti minutách dveře otevřely, prošel kolem a zamířil ke svému stolku. Rozsvítil si lampičku a vytáhl knížku s šedými deskami. Netuším, co byla zač, ale četl jí vždycky, když mu bylo úzko.
„Omlouvám se,“ pokusil jsem se znovu. „Já, já nevěděl, co dělat.“ Nehnul však ani brvou a nerušeně se věnoval své antidepresivní knize. Sakra, proč zrovna já musel schytat dva tak zvláštní spolubydlící. Připadal jsem si tu strašně sám. Ve škole jsem se s lidmi moc nebavil a tady na pokoji ležela ještě horší atmosféra než ve třídě. Po dlouhé době jsem viděl Silenta, ale neřekl ani: Ahoj. Seděli tu teď vedle mě oba, ale jako bych tu byl sám.
Ozvalo se zaklepání. Kdo to asi mohl být? Zase ta stejná, jako vždycky. Tentokrát jsem jí ale konečně mohl říct: „Jo, je tu. Pojď dál.“ Zavedl jsem Tsubaki do pokoje a Silent se otočil od počítače.
„Ahoj, přišla jsem se zeptat, jestli nechceš přijít na kubánskou párty,“ řekla skoro stydlivě. On však neodpovídal. Koukal sice na ní, ale neřekl nic. Já ho nechápal.
„Bude Mojito a Cuba libre,“ lákala ho a já nenápadně sledoval tu pro mě bizarní situaci. Nádherná holka ho zve na akci a on mlčí, jako zařezaný.
„Vy nechcete přijít, kluci?“ upřela svůj pohled na mě, protože Doktor nereagoval.
„Proč ne, kde to je?“ usmál jsem se.
„Na vedlejším bloku, druhé patro.“
„Chtěl jsem jít jinam,“ řekl Upír a my dva byli málem v šoku.
„Však ona nás stejně recepční o půlnoci vyhodí a půjde se někam do hospody,“ vysvětlovala mu s úsměvem. Byla do něj blázen.
„Dobře, tak my přijdeme,“ přislíbil. „V osm, že?“
„Jo,“ splácla rukama a její oči zalil zvláštní lesk. „Tak teda druhý patro. Zatím, kluci.“ Zabouchly se za ní dveře.
Byl to zvláštní pocit. Připadal jsem si najednou, že mě Upír bere jako parťáka, jako kámoše. On přece nebude zas tak špatný.

Na druhý blok jsme přišly něco málo po osmé. Asi osm lidí sedělo na dekách na chodbě. Připadal jsem si trochu trapně, že přicházíme s prázdnou, ale byli jsme koneckonců pozváni na poslední chvíli a trafika poblíž kolejí měla zrovna dnes zavřeno. Však jsem se taky Tsubaki omlouval, jen co jsem si přisedl, ale uklidňovala mě, že je to v pořádku, že příště něco koupím, a hned mi do kelímku namíchala Cuba libre.
Hned se kluci začali zajímat, co studuju a tak. Píšu kluci, protože holky měly oči jen pro mého spolubydlícího a snažily se něco vymámit z něj, on však mlčel. Přesto se mi aspoň ze zdvořilosti představily, ale jejich jména jsem povětšinou hned vzápětí zapomněl.
Co jsem tak sledoval, tak Silent moc nepil, i když mu pořád někdo něco cpal. Přicházely však postupně další lidi, chodba se plnila, a já ho pomalu ztratil z dohledu. Nějaký kluk, co seděl vedle mě, mi vyprávěl o minulých chodbovicích. Říkal, že se to posledně začalo pěkně párovat a že teď se to dneska určitě zvrhne ještě víc. Ptal se mě, co studuju a když jsem mu to řekl, tak se mi vysmál a poradil mi, ať se na to „vykašlu“ a jdu příští rok na japonštinu jako on, že je to nejlepší obor a jsou tam ty nejúchylnější lidi. Myšlenka studia toho oboru mě děsila, stejně jako pomyšlení na to, co se bude dít za pár hodin.
Ani jsem nepostřehl, že se mi kolem hlavy jako had omotal alkohol. Byl jsem opilý a možná právě díky tomu jsem si tu nepřipadal vůbec odstrčený, čehož jsem se nejvíc bál. Seděl jsem se dvěma kluky na jednom konci hloučku. Bavily jsme se hlavně mezi sebou, i oni si všimli, že holky mají zájem jenom o Silenta. Musel vyzařovat nějakou záhadnou auru, protože tam jen tak seděl a holky se samy předháněly, která se víc rozjede.
Viděl jsem, že i Tsubaki na něm může oči nechat. Přesto byla jiná než ostatní, nezkažená. Nebo to možná bylo jen jejím malým sebevědomím, že se před ním nesnažila nakrucovat jako většina ostatních. Byla jí ale stejně škoda, vůbec netušila, co On je zač. Žádná to netušila.
Zásoby alkoholu už byly pomalu vyčerpány a tak někdo z mých kamarádů nadhodil, že bychom se mohli přesunout do hospody. Zanedlouho se všichni začali houfně zvedat.
„Kalíme!!!“ zařval někdo z davu.
„Kalíte, ale ven,“ řekla postarší dáma přísně, ale přitom shovívavě, z povzdálí. Byla to vrátná z kolejí, říkali jí „kolejbába“, a přišla rozpustit naši párty. „Je čtvrtek a někteří tu ráno vstávají do školy. Takže konec nebo přesun někam ven.“
Nechal jsem se strhnout davem a odplul společně s ostatními k výtahu. Tam jsme se rozdělili na skupinky a znovu se shromáždili až venku před kolejemi. Někdo začal zpívat. Už nevím, jakou písničku, ale určitě jí znám, protože jsem se přidal. Pak ale někdo z okna zařval, ať táhnem hulákat jinam.
„Nechal sis tam bundu,“ podávala mi Tsubaki svršek, jenž mi zatím vůbec nechyběl a jehož ztrátu jsem ještě ani nestihl zaregistrovat. Místo ní mě totiž tou dobou zahříval alkohol.
Někdo zavelel a šli jsme. Občas běželi. Někdo kopal do cedule na tramvajové zastávce.
Pak jsme po točitých schodech sestoupili do jednoho baru, končila se tam prý každá chodbovice a všichni se sebejistě navalili do malé místnosti obložené kameny stranou od baru. Než přišel číšník, srazily se dva velké stoly k sobě, abychom seděli pohromadě. Ptal se, kdo si dá pivo a všichni se hlásili jak ve škole. Silent ne, ale Tsubaki ta jo. Postupně je všechny do jednoho donesl a každý si s každým ťuknul. Nepamatuju se ale, že bych si se svým spolubydlícím připíjel. Nepamatuju si toho vlastně víc. Najednou jako když utne.

Strašně se mi motala hlava, ale poznával jsem svou postel. Byla tma, ale přesto se svět točil a nešlo tomu uniknout. Bylo mi špatně. Pamatoval jsem si jen, jak spím na dřevěném stole, a pak, jak mě táhnou. Dlažební kostky lesknoucí se čerstvým deštěm mi ubíhaly pod nohama.
Na hoře na posteli se někdo hýbal a hlasitě oddychoval. Chtěl jsem se podívat, kdo to je, ale nedokázal jsem se zvednout. Padl jsem zpátky do postele a na okamžik balancoval na okraji spánku. Pak jsem ale znovu procitl a jasně poznal ten hlas. Byla to žena. Doprdele, byla to Tsubaki. A ten mužský bas na pozadí, Silent ji dostal. Nebo možná ona jeho. Najednou všechna má opilost jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Býval bych vykřikl zoufalstvím, jež právě zaplavilo mé srdce, a rozplakal se, ale bolest mi svázala jazyk a zarazila slzy, které mě pálily v očích. Ležel jsem tam a poslouchal každý vzrušený vzdech, každý pohyb souložícího páru. Poslouchal jsem štěstí milované osoby a zároveň věděl o chybě, kterou udělala, a viděl její budoucí trápení.
Neusnul jsem už, jen pořád dokola přemýšlel nad hloupými otázkami, na které jsem tu noc stejně nemohl najít odpověď. A on mi neřekl nic. Proč by vlastně měl. Proč by se omlouval, že ve mně zničil lásku a proměnil ji na nenávist ke světu a to pro jednu jedinou noc. I když jsem mu nikdy nic neřekl, myslím, že to vycítil. Od té doby jsem ho neviděl, až do doby, kdy…

Vracel jsem se právě ze školy. Mohlo být okolo čtvrté odpoledne, venku se stmívalo. Ještě jsme se na chvíli zapovídali s přáteli a já zamířil přímo ke své koleji, na které jsem bydlel jako jediný z našeho ročníku. Už to samo o sobě byla smůla, a já krom toho dostal ještě dva „skvělé“ spolubydlící.
Před kolejí jsem zahlédl šedivého kombíka. Nějaký pán nakládal do kufru sportovní tašku se sbalenými věcmi. Nakoukl jsem dovnitř, už tam byly dvě podobné. „Někdo se asi stěhuje,“ napadlo mě. „Možná bych měl udělat to samé.“ Na místě spolujezdce seděla nenápadná žena a plakala. Asi se to jejich dítko vykašlalo na školu, nebo se právě teď sečetly všechny absence ve škole a synáček či dceruška zjistili, že tenhle rok už nedokončí, ani kdyby se snažili sebevíc. Chudáci rodiče, kolik peněz je to stálo a o kolik nadějí právě přišli.
V zamyšlení jsem vyšlapal shody a skrz celou chodbu došel až ke dveřím od našeho pokoje. Šedivé auto právě odjíždělo, zahlédl jsem ho z okna. Pořád mě hlodala ta myšlenka, že bych možná taky měl zabalit svých pět švestek a vypadnout. Odemkl jsem a vstoupil do chodby. Bylo tu ticho, nejspíš tu ani nikdo nebyl. Přezul jsem se a strčil klíče do dveří nenáviděného pokoje. Bylo otevřeno. Silent stál zády ke dveřím a koukal skrz rolety ven. Matně jsem viděl odlesk jeho tváře v okně. Zarazilo mě, že ho vůbec nevzrušil můj příchod. Když se ani po chvíli nepohnul, instinktivně jsem projel místnost pátravým pohledem. Na jeho stole jsem si nevšiml ničeho, ale Doktorovi věci byly pryč, nezůstala ani jedna.
„On se odstěhoval?“ řekl jsem s podivem a vzpomněl si na auto a pána se sportovní taškou. Doktor se poslední dobou choval divně a jeho máma brečela nejspíš proto. Musím uznat, že byl asi hodně chytrý a oni do něj určitě vkládaly nemalé naděje…
„Je mrtvý,“ zastavil mě Upír.
„Mrtvý?“ rezonovalo to slovo s podivem přes mé rty. „Jak mrtvý?“
„Zabil se,“ otočil se můj zbývající spolubydlící konečně od okna a já viděl jeho oči zalité slzami. Nějak mě ale nenapadlo, co mám říkat. Ti lidé tam venku přišli o syna a vlastně ani nevěděli, že já jsem jeho spolubydlící, Ten, který ho měl zachránit. Věděl jsem přece dobře, že s ním není všechno v pořádku.
Silent se posadil na zem a zády se opřel o Doktorovu postel. „Podej mi prosím tu flašku a vývrtku,“ ukázal mi na poličku. Shodil jsem batoh z ramena a podal Silentovi víno. „Vývrtka je ve druhém šuplíku,“ dodal bez známky emocí. Vytáhl jsem jí a sedl si k němu. Otevřel svou relikvii a nabídl mi. Několikrát jsem si lokl a flašku mu vrátil. Chvíli ji jen držel v ruce, než se napil. A tak jsme mlčky seděli, okolní svět se jemně vlnil jako vodní hladina a o to víc vystupovaly vzpomínky na mrtvého „kamaráda.“
A když už byl večer a my se dostali na samé dno, objala mě kolem boku ruka a svou hlavu si Silent položil na mé rameno, takže jsem odteď slyšel každé jeho bolestné oddychnutí. Hladil mě. Byli jsme si teď tak blízko, že se to na kluky ani nesluší. Jenže v té chvíli nám to ani jednomu nepřišlo divné. Nebo možná ano, ale neměly jsme najednou potřebu jít s davem a dělat to, co je správné. Smrt nám dala tu sílu.
Točila se mi hlava, nevím, jestli z alkoholu nebo z toho všeho ostatního. Vím jen, že jsme si byli blízko, blízko až moc. Byl jsem v jeho moci a záleželo jenom na něm, kam až zajdeme. Ale myslím, že on potřeboval jenom cítit obětí. A na oplátku mi dovolil cítit svojí bolest, která měla mnohem hlubší kořeny než Doktorovu smrt.

Když jsem se ráno na zemi probudil, Silent už tam nebyl. Vlastně jsem se sám sebe častokrát ptal, jak bychom na sebe po té noci koukali. Jenže on už se neobjevil. Jen za oknem vlála černá vlajka, kterou tam pověsil jako připomínku tragédie nšeho pokoje.
Nevydržel jsem tam být sám a tak jsem na Vánoční prázdniny odjel o týden dřív. Doma jsem nic neřekl, mou bolest dokázala ztlumit už jen samotná přítomnost rodiny. A když jsem se vrátil zase zpátky na kolej, jeho věci už byly pryč. Odešel bez jediného slova, nenechal po sobě ani dopis, ale kdyby jo, tak by to nebyl On.
Stál jsem u okna a viděl jen svůj odraz. Byl jsem sám. Poznal jsem, že samota může být ještě větší a temnější. Zůstaly jen hlasy, které mě bodaly uvnitř hlavy. Byly všude kolem po stěnách, ale přesto se skrývaly ve tmě. Ani jednomu jsem neviděl do tváře, ale oni mi pořád něco šeptali. Oni byli zobrazení nejhorších stavů duše, nakreslené kalem usazeným na dně srdce.
Černou vlajku jsem nechal za oknem. Občas jsem v noci slyšel, jak se třepotá ve větru a naráží do okna. A jindy, když byl klid, měl jsem pocit, že z ní vycházejí davy malinkatých černých panáčků a tancují po mém pokoji. Začínal jsem sám sebe pokládat za blázna a podivína.
Až jednoho dne ráno, mě probudil zvuk dveří. Někdo vstoupil do pokoje. Byl to kluk, nejspíš student. V ruce měl tašku a rozhlížel se po pokoji.
„Ahoj,“ řekl, když si mě všimnul. Chvíli čekal, nejspíš na pozdrav, ale já nereagoval. Byl to jen sen, obyčejný sen.
„Promiň, že jsem sem vpadnul tak brzo, ale mám školu od rána,“ omlouval se a já na něj stále upřeně hleděl. „Kéž by, kéž by,“ opakoval jsem si v duchu.
„Co studuješ?“ vytrval ve své snaze dostat ze mě alespoň slovo. „Nedělej, že spíš, máš otevřený oči,“ smál se.
A já se rozhodl snu věřit. „Angličtinu a apleko,“ řekl jsem ztuhle.
„Apleko?“ podivil se.
„Aplikovanou ekonomii.“
„To bych si teda nedal. Matika, fuj. Já jsem spíš přes ty jazyky. Mam francouzštinu a japonštinu.“
„Japonštinu…francouzštinu a JAPONŠTINU,“ znělo mi pořád dokola s krátkými přestávkami v hlavě.
„Hele, nevadilo by ti, kdybych sundal tu černou vlajku?“ zeptal se pak. „Já vím, co se tu stalo, ale je potřeba jít dál.“
Neodpovídal jsem.
„Ale jestli nechceš, tak jí tam nechám. Chápu, že…“
„Sundej jí,“ skočil jsem mu do řeči. „Jak si říkal, stalo se, ale život jde dál.“

přidáno 05.02.2009 - 20:30
nooo bylo to dlouhé,ale dobré, stálo za to dočíst až do konce. místama velice hezké obraty a přirovnání
přidáno 02.02.2009 - 17:00
jako jedno z mála děl jsem to prošel, začátek byl původně ještě delší, 2 strany jsem vyškrt. Dík za obětí :D musim ty chyby vychytat, takže kdyžtak je tu klidně zmiňujte i ostatní :D
přidáno 02.02.2009 - 16:58
no japonštinu fakt studuju, ale v Olomouci...ale pokud můžu doporučit, tak v Olomouci je to mnohem lepší. Kámošky mají kontakt na lidi z Prahy a u nás to má větší úroveň. 266-837-071, pokud bys o tom chtěl hodit řeč, či jen tak o japonštině či o japonsku...jj soul eater je moje učební pomůcka :D
přidáno 02.02.2009 - 16:06
Joo fakt dobrý :) Hele a jestli to je autobiografický, moh bych poprosit o ICQ? ;) Uvažuju, že bych si podal přihlášku právě na Japonský studia, tak bych se poptal co a jak :)

Btw Soul Eater je fakt fajn, ale četl jsem jen manga no :)

Ehm jestli je tohleto teda z Prahy a ne Olomouce ;)
přidáno 02.02.2009 - 14:42
Dost dobrý, sice chyby ( obětí mě vytočilo), ale jinak se to četlo celkem dobře, ani nevadilo, že je to dlouhé, moc hezká přirovnání. Možná by to chtělo znovu projít a trochu poupravit ( hl. začátek je dost těžkopádný), aby ti od toho čtenáři neutíkali.
přidáno 02.02.2009 - 14:02
jo na net, to je děsně dlouhý, jenže to, co jsem chtěl říct, se nedá popsat na 2 stránky :D Jsem rád, žes to dočetla, takže to nemohlo bejt zas tak nudný :D ta vejška je dost nadnesená, ale pššt :D záleží, co sama chceš :)
přidáno 02.02.2009 - 13:34
no, jsem ráda, že jsem dočetla až do konce, ale bylo to děsně dlouhý... Zároveň je to věc, která stojí o zamyšlení. A jestli je vysoká taková, tak to potěš... Co se pocitů týče...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Něco jako upír : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : PC GAMER
Předchozí dílo autora : snílci 25

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
PrimaDen, shane
» narozeniny
alcer [8], JanneK [4]
» řekli o sobě
Jsoucno řekl o štiler :
Kamarád ve zbrani, expert v kouzlení. Pár společných zážitků, které mě baví ještě teď. Jeho tvorba je v těchto končinách potřeba jako vodka na stranické schůzi. Cynik se skvělým darem dokonale a z fleku přetextovat jakoukoliv písničku.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku