dokáže skutečné přátelství překonat všechny překážky...?
přidáno 06.11.2007
hodnoceno 2
čteno 594(13)
posláno 0
„Cože? Vážně to udělal? To je skvělý, fakt…“ vykřikla její nejlepší kamarádka radostí. Bylo vidět, že jí to upřímně přeje.
„Jo, vážně to udělal.“ řekla a usmála se. Snažila se krotit své nadšení, ale oči ji prozradily.
„Jsem ráda, že jsi šťastná, zasloužíš si to.“
„Jsem ráda, že to říkáš, po tom všem, co jsme prožili…“

.
.
.


„Vidíš toho kluka tamhle?“ zeptala se její nejlepší kamarádka Táňa.
„Hm, a co je s ním?“ řekla bez zájmu.
„No, je nádhernej, ne?“ řekla Táňa nadšeně.
„A co z toho. Stejně se sem ani nepodívá.“ zchladila její nadšení Bára.
„Ale jo, podívá, uvidíš.“ mrkla na ni.
Přivolala číšníka a objednala 3 panáky. Když je přinesl, nechala jednoho poslat tomu klukovi. Sledovaly ho. Nejdřív asi protestoval, že si nic neobjednal. Pak číšník ukázal k jejich stolu. Kluk se na ně usmál a naznačil přiťuknutí. Opětovaly.
„Myslíš, že si k nám přisedne?“ zajímalo Táňu.
„Pochybuju, určitě je zadanej.“
„Ty jsi teda pesimista. Aspoň přiznej, že se ti taky líbí.“ naléhala.

.
.
.


„Alex. Že je to pěkný jméno?“ chtěla slyšet kladnou odpověď Táňa.
„Tys na něj ještě nepřestala myslet?“ ptala se udiveně Bára.
„Když on je tak krásnej… a ten jeho úsměv…“ vydechla Táňa.
„Prosím tě, kolik ti je? Chováš je jak puberťačka. Vždyť ho vůbec neznáš…“
„Lituješ, že jsi odešla, viď? Klidně si mohla zůstat, mohli jsme si to užít.“
„Jediný, čeho lituju je, že se s tebou nedá rozumně bavit.“ řekla Bára tvrdě.

.
.
.


„Pojď s náma.“ lákala Báru Táňa.
„Ale, nebudu vám tam dělat křena.“
„Ještě spolu nechodíme. A pak, nebudem tam přece sami, jde spousta lidí…“
Nakonec se Bára nechala přesvědčit a vyrazila s Táňou, Alexem a ostatními ven. Bavila se celkem dobře. A musela uznat, že Alex nebyl takový, jaký se na první pohled zdál. Docela pěkně si spolu popovídali.

.
.
.


„Asi to vzdám, vůbec se nechytá.“ řekla Táňa zklamaně. „Je mi s ním hezky, přitahuje mě, ale k čemu to je..? Asi jsi měla pravdu…“
„Pravdu? V čem?“
„No, tak… že to prostě nemá cenu… Asi je vážně zadanej…“
„To nemůžeš vědět. Vždyť se zas tak dlouho neznáte. Kolikrát jste se viděli? Čtyřikrát, pětkrát..?“
„Hm, tak nějak…“
„Podle toho ještě nemůžeš soudit.“ snažila se jí dát naději Bára.
„Přece poznám, když o mě někdo nestojí. Nebudu se mu vnucovat.“
„Jestli o tebe vážně nestojí…“ nedořekla. Neměla tak úplně čisté svědomí. Zamilovala se do Alexe také. A i když jí říkal, že ho Táňa nikdy nepřitahovala, přesto měla pocit, že ji podvádí, když je s ním.

.
.
.


„Už jsi to taky slyšela?“ ptala se Táňa naléhavě.
„Co?“
„No, že Iveta přebrala Lucce kluka?“
„Fakt?“ zeptala se se zájmem.
„Jo. Dokážeš si to představit?“
„No, moc ne.“ připustila.
„Lucka měla pocit, že jim to nějak neklape a komu jinýmu se měla svěřit než svý nejlepší kamarádce? A co ona udělá? Přebere jí kluka a ještě jí lže. Kdybys mi tohle udělala, tak s tebou do smrti nepromluvím.“
„Tohle vážně nechápu. Já bych nemohla.“ uzavřela to Bára.

.
.
.


Na tenhle rozhovor se připravovala dlouho. Snad tisíckrát si přehrávala různé situace, které mohou nastat. Snad tisíckrát si přehrávala její možnou reakci… Snažila se vžít do její situace. Co by udělala? Navíc měla v hlavě pořád ten rozhovor o Ivetě, i když už to byl nějaký čas.
„Tání..? Já ti musím něco říct.“ řekla vážně.
„Copak?“ zeptala se Táňa s úsměvem.
Nadechla se. ‚Tak do toho,‘ pomyslela si.
„Miluju Alexe.“ vyhrkla.
„Cože?“ zírala na ni překvapeně.
Přikývla.
„Děláš si srandu? Neodsuzovala si náhodou nedávno Ivetu? Neříkala jsi, že ty bys to udělat nemohla?“ křičela na ni.
„Ale tohle je něco jinýho. Nechodili jste spolu, nemiloval tě…“ snažila se bránit.
„Nedalas mi šanci. Snažila ses mi ho vymlouvat a zatím… To si říkáš kamarádka?“ pokračovala dál rozhořčeně.
„Víš, že to tak nebylo… Já… nechtěla jsem se do něj zamilovat…“ téměř zašeptala.
„S tebou jsem skončila.“ řekla tvrdě.
Dívala se, jak odchází a po tvářích jí stékaly slzy.

.
.
.


„Asi jsem jí to měl říct já. Třeba by to vzala líp…“ řekl Alex smutně.
„Ne, ty za to nemůžeš. Já jen… myslela jsem si, že… já nevím.“ vydechla nešťastně.
„Mám s ní promluvit?“
„Nebude tě chtít vidět…“
„Můžeme to zkusit, ne?“
Smutně na něho pohlédla. „No tak, pojď ke mně.“ řekl a něžně ji objal. „To bude dobrý, uvidíš.“

.
.
.


I když se dlouho neviděli, pořád ho měla v srdci. Takže když tu teď stál před ní, místo aby ho vyhodila, pozvala ho dál. Stačil jediný jeho úsměv a zapomněla na nenávist.
„Je mi líto, co jsem způsobil…“ začal, „asi jsem ti to měl říct už dřív, ale… já nevím, nějak mě nenapadlo, co se může stát. Netušil jsem, že jsi do mě tak zamilovaná…“ sklopil oči.
Znovu na ni pohlédl. „Neříká se mi to lehce, ale já se do tebe nikdy nezamiloval. Jsi krásná holka, to jo, ale…“ zoufale se na ni podíval.
„Nejsem tvůj typ?“ řekla ironicky.
„Tak nějak… já vím, že to zní jako klišé, ale vážně jsem ti nechtěl ublížit.“
Dívala se na něho zvláštním pohledem. Mísilo se v něm pochopení, láska, zlost… v tu chvíli si přál umět číst myšlenky.
Dlouhou dobu bylo ticho. Nevěděla, co má říct. Celou tu dobu přemýšlela o svém chování. Pořád si pokládala otázku, jestli stálo za to zahodit jejich přátelství kvůli klukovi, který ji ani nemiloval. A čím déle o tom přemýšlela, tím více docházela k přesvědčení, že Báru potřebuje, že ji nechce ztratit.
Konečně promluvila. „Víš, dlouho jsem o tom přemýšlela a… Bára měla pravdu.“
Usmál se.

.
.
.


„Chtěla bych se ti omluvit. Je mi líto, jak jsem se chovala, ale snaž se mě pochopit… byla jsem zklamaná…“ začala Táňa nejistě.
Usmála se. „Už jsem myslela, že ti to nedojde.“
Objaly se. Obě byly šťastné. Byly rády, že i tenhle problém dokázaly překonat, že nezničil jejich přátelství, kterého si obě nesmírně vážily.

.
.
.


„Jsem ráda, že to říkáš, po tom všem, co jsme prožili…“ řekla Bára potěšeně.
„Ale, to už je přece dávno za náma.“
„Já se tak těším.“ usmála se radostně.
„Doufám, že mě pozveš na svatbu.“ řekla Táňa žertem.
„Zatím se k sobě jen stěhujeme…“ zasmála se.
„No, myslím, že to nebude dlouho trvat.“ mrkla na ni.
„Kdo ví…“ řekla mnohoznačně.

přidáno 06.11.2007 - 18:57
Není to špatné... možná opravdu trošku nesouvislé... ale každý si to zase může domyslet ;)... přátelství... je výborná věc ;)
přidáno 06.11.2007 - 18:18
Kitty, je to sice opravdu cesta časem, ale podle mě tam chybí nějaká pojítka mezi jednotlivými časovými údobími, aby to bylo čtivější. Ale jinak dobrý nápad, takový je život.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Cesta časem : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Memories (část III.)
Předchozí dílo autora : A já věřit budu...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku