další pokračování, ještě ne konečné...
přidáno 12.11.2007
hodnoceno 3
čteno 527(7)
posláno 0
Uplynulo pár dní. Už na tom nebyl tak špatně. Tedy, aspoň zdravotně. Psychicky na tom byl pořád stejně, i když to věděl jen Jarda. A ještě ne úplně všechno. Ale zápas ještě hrát nemohl, tak přišel psát alespoň zápis. Věděl, že hrají proti týmu, ve kterém hraje Týnin brácha Petr. Také se s ním potkal v šatně. Jaké ale bylo jeho překvapení, když viděl Týnu. Seděla na lavičce před šatnou. Přišla se podívat na zápas. Usmál se, aby zamaskoval údiv.
„Ahoj,“ pozdravil ji. Mezitím mu hlavou proběhla spousta myšlenek. ‚Proč přišla? Chtěla jen vidět hrát bráchu, nebo přišla právě proto, že hrál s nimi. Chtěla vidět jeho? Kéž by. A nebo chtěla vidět někoho jiného, třeba Jardu..?‘
„Ahoj,“ odpověděla a také se usmála. Vypadala potěšeně.
Tohle všechno trvalo jen pár vteřin. Zašel do tělocvičny. Opřel se o zeď a zavřel oči.
„Co se děje?“ zeptal se Jarda.
„Víš, kdo je tady?“
„Myslíš Týnu? Jo, viděl jsem ji venku…“
„Věděls, že přijde?“
Na setinu vteřiny zaváhal. „Ne, nevěděl…“
Znali se tak dobře, že i to malé zaváhání postřehl. „Proč mi lžeš?“
„Proč bych ti lhal? Jakej by to mělo smysl..?“ odvětil.
„Já nevím…“
„Tak vidíš. Musím se jít rozcvičit.“
Došel ke stolku se zápisem. Posadil se a připravoval papíry. Přitom zahlédl Týnu, jak vchází do tělocvičny. Nepodíval se na ni. V hlavě mu pořád zněly poslední věty rozhovoru s Jardou. ‚Proč bych ti lhal? Jakej by to mělo smysl..?‘ Jaký by to mělo smysl… to bylo to, co právě nevěděl. Třeba skutečně nelhal.
Začal zápas. Asi v polovině první čtvrtiny přišel táta Týny a Petra. Ten se přišel podívat na svého syna, o tom nepochyboval. Sám hrál basket už spoustu let a nenechal si ujít příležitost ho vidět, zvlášť když hrál proti jejich „Áčkovýmu“ týmu. Sám totiž hrál za „Béčko“.
Určitě tu byl autem, mohl by je aspoň odvézt do hospody, měli naplánováno oslavit pár věcí, na které nějak neměli čas. Možná půjde s nimi…
O přestávce si šel zaházet na koš. Chtěl zkusit, co může. A taky se chtěl tak trochu předvést před Týnou. Seděla vzadu a teď, když se prohodily strany, tak byl blízko u ní. Sledovala ho. Usmál se na ni a ona úsměv opětovala. Znamenalo to ale něco..?
Krátce po začátku třetí čtvrtiny najednou vypadl proud. Kolem byla neproniknutelná tma, protože okna byla jen z jedné strany, navíc zatažená závěsy. Pár lidí si začalo svítit mobily. Zjistili, že to není jen výpadek v jejich hale, ale i venku. Čekalo se, jestli to zase nahodí nebo jestli budou muset ukončit zápas a dohrát ho jindy.
Přišel k ní. „Můžu?“
„Jasně,“ řekla a on vytušil úsměv, který v té tmě byl vidět jen těžko. Neviděl jí do tváře, viděl pouze obrysy.
„Přišla ses podívat na bráchu?“
„Hm. Nemohla jsem si nechat ujít příležitost, zvlášť, když hraje s váma.“ zase se usmála, „jenže já když někam vlezu, tak to prostě nemůže bejt normální…“ narážela na výpadek proudu.
„No, je fakt, že tohle se nám často nestává… vlastně se nám to snad nestalo nikdy.“ také se usmál.
„A co když to nepustěj?“ zeptala se.
„No, bude se čekat tak čtvrt hodiny, aby se to stihlo dohrát, protože pak jsou tu další. A když to do čtvrt hodiny nepustěj, tak se to bude muset dohrát jindy.“
„To je blbý…“ řekla.
„Proč? Příště už bys nepřišla..?“
„Nevím, asi jo… i když…“ nedopověděla.
„I když co?“ byl zvědavý.
„No… nechci aby to vypadalo…“ zase nechala otevřený konec.
„Prosím tě, jak by to jako mělo vypadat?“ zeptal se s úsměvem.
„Nevím, to je jedno, zapomeň na to.“ řekla.
Seděli u sebe celkem blízko. Cítil její vůni, voněla kokosem. A strašně toužil ji políbit. Možná by to i udělal, kdyby se najednou nezačalo rozsvěcet. Vstal. „Musím jít.“ Přikývla.
Po zápase přišla za tátou k jejich lavičce. Zrovna se s ním domlouval, jestli půjde s nimi do hospody, nebo jestli ho aspoň odveze. Nakonec zjistili, že všichni nejdou a tak to nebude potřeba. Takže Týnin táta odvezl jejího bráchu ještě s jedním spoluhráčem domů a s Týnou pak jeli za nimi do hospody. Ona byla jako řidič, aby táta mohl pít.
Celý večer s ní skoro nepromluvil. Ono to ani dost dobře nešlo, když tam byl její táta. Snažil se tvářit naprosto normálně a snad se mu to i dařilo. Párkrát se jejich pohledy setkaly. Nechtěl, aby z toho jeho něco vyčetla. Z jejího mohl vyčíst nevyslovenou otázku. Asi musela být zmatená.
Zůstali tam ještě dlouho po tom, co Týna s tátou odešli. Tentokrát se ale neopil natolik, aby mu bylo ráno zle. Vstávat se mu však stejně nechtělo.
Pořád na ni musel myslet. Uvědomil si, že jí to moc neusnadnil. Když o tom tak přemýšlel, tak se k ní choval jako by se nic nestalo, nic nenaznačil… Možná ji měl políbit. Třeba právě na to čekala. A když ne, tak by se alespoň nemusel dál trápit. Měl pocit, že ji ztrácí, když tedy připustil možnost, že by k němu mohla chovat nějakou náklonnost. Ale celý večer se bavila převážně s Jardou, občas s Filipem… a nevěděl, co si o tom má myslet. Měl to vzít do svých rukou, měl něco udělat. Teď toho litoval. Přemýšlel, co bude dál.
Čekal je další zápas. Už byl konečně v pořádku a mohl hrát. Jenže se jim moc nedařilo a prohráli.
„Tebe ta prohra nějak vzala…“ řekl Aleš, když seděli po zápase v hospodě.
Podíval se na něj. Nechtěl to komentovat a už vůbec ne něco vysvětlovat.
„Příště zas vyhrajem,“ řekl někdo.
„Přece si kvůli tomu nebudeme kazit večer, ne?“ ozval se další spoluhráč.
„Sakra o to tady přece vůbec nejde.“ nevydržel to.
„A o co teda jde?“ zeptal se Aleš.
„To je jedno.“ nechtěl to rozebírat.
„Hele, jednou už jsi to nakousl.“
„Říkám, že je to jedno.“ řekl důrazně.
„Když někdo něco začne, měl by to dokončit.“
„Tak ho nechte,“ zasáhl Jarda, „kdyby to chtěl říct, tak to řekne.“
„Tak sorry.“ řekl Aleš ironicky.
Vstal a šel se projít. Potřeboval být chvíli sám. Obešel hospodu a zastavil se před vchodem. Nějak se mu nechtělo vracet. Mezitím vyšel Jarda.
„Co je s tebou? Takovýhle výstupy…“
„Prostě jsem to nezvládl. Nechtěl jsem, aby na mně něco poznali, ale bylo toho trochu moc.“
„Pořád tě trápí Týna?“
Přikývl.
„Měl bys s tím něco dělat.“
„Obávám se, že už je pozdě… Ještě jsi z ní nic nevytáhl?“
„Ne, a asi ani nevytáhnu… nevím, ne že by mi nevěřila, ale spíš se nechce bavit –“
Přerušil ho: „O mně.“
„To bych ani neřekl, spíš o někom jiným obecně…“
„Miluje tě?“ zeptal se přímo.
„Já nevím…“ vyhnul se odpovědi.
„Ale no tak, neříkej, že nepoznáš, jestli je ta holka do tebe zamilovaná.“
Dívali se jeden druhému do očí. Čekal na odpověď, ale marně.
„Tak fajn. Miluješ ty ji?“ zeptal se, ale bál se odpovědi.
Jarda mlčel dost dlouho na to, aby si odpověď domyslel.
„Takže jo…“ řekl s povzdechem.
„Ne, nemiluju ji.“ řekl tak, že poznal to skryté „ale“.
Pobídl ho, aby pokračoval.
„Ale nemůžu říct, že by mě nepřitahovala…“
Bolestně se usmál. „Věděl jsem, že to takhle nějak skončí… Byl to blbý nápad… Já jsem idiot, neměl jsem to po tobě chtít.“ na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: „Teď to mám. Nejenže jsem si neušetřil zklamání, ještě jsem zjistil, že…“ nemohl to dokončit.
„Ale takhle to přece vůbec není. Říkám, že ji nemiluju a taky vím, že ji miluješ ty. Co si myslíš? Že ji chci získat? Tak málo mě znáš?“ podíval se na něho nedůvěřivě.
„Víš, ono ani tak nezáleží na tom, jestli ji ty miluješ nebo ne, ale jestli se ona zamilovala do tebe.“ řekl s povzdechem.
„Ale jestli ses toho bál, taks to po mně neměl chtít. Říkal jsem ti přece, že to není dobrej nápad.“
„Jo, jasně, vím, je to moje vina.“ řekl naštvaně a pokračoval, „tohle jsem přesně nepotřeboval slyšet. Hele, já už se tam nevrátím, řekni jim co chceš. Tady máš,“ podával mu peníze, „ a zaplať to za mně. Dík.“
„Promiň, já… přece mě znáš, víš jak jsem to myslel.“
„Jo, měj se.“ řekl a odcházel. Bylo mu jedno, co jim Jarda řekne. Ale stejně věděl, že ho neshodí.
‚Sakra, jestli se do ní Jarda zamiloval, určitě to poznala.‘ přemýšlel. Moc dobře věděl, že do něho byla zamilovaná už dávno a měl pocit, že ji to tak úplně nepustilo. Nejhorší bylo, že měl Jarda pravdu. Byl to pěkně blbý nápad. Najednou ho nenapadal ani jeden důvod, kterým by ho obhájil aspoň před sebou. Přemýšlel o tom celou cestu domů a nakonec se rozhodl, že konečně něco udělá.

ikonka sbírka Ze sbírky: Memories

přidáno 12.12.2007 - 11:24
Snažím se o to, ale začínaj mi ve škole testy a pak zkouškový, takže nevím, jak mi to vyjde... ale myslím, že tak do 14 dnů by být mohlo
přidáno 11.12.2007 - 20:55
Bude pokračování v blížší době?
přidáno 21.11.2007 - 19:33
Tak nevím, ale porovnáním s těmi předchozími díly mi tohle připadá nejméně přitažlivé pro čtenáře. Jinak ale jako obvykle dobře napsané.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Memories (část III.) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Otázky
Předchozí dílo autora : Cesta časem

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku