Setkání bývalých studentů mediciny skončilo více jak neobvykle. Přečtěte si tento příběh a dozvíte se víc...
přidáno 04.11.2007
hodnoceno 4
čteno 706(17)
posláno 0
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii, mi šla dnes již hlava kolem. "Klídek a vana s horkou vodou únavu smyje", na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka od neznámého odesíatele. Výtah zase, tak jako v poslední době často, nejezdil. Zasunul jsem obálku do kapsy a s námahou vyšplhal šest poschodí.

"Sakra doktore", říká mi mé druhé já, "měl bys s tou obezitou něco dělat. Je ti třicet a za chvíli už ani do svého bytu po schodech nedolezeš, aby ses nezadejchal!".
"Dej mi svátek", odbývám své svědomí. "Začnu od léta. Budu jezdit na kole a sportovat, uvidíš!".

V podobných úvahách jsem otevřel dveře bytu. Dýchlo na mne ovzduší samoty, naprostého ticha a klidu. Zamířil jsem do kojupelny a pustil horkou vodu do vany. Než jsem shodil šaty, byla vana plná. Koupel - to bylo to hlavní, co jsem v ten podvečer potřeboval. Otevřel jsem lednici a vyndal od včerejška od maminky uvařený guláš. Při pomlaskávání nad dobrou večeří, která mi vylepšila náladu, jsem vzpomněl na obálku, uloženou v kapse kabátu. V klidu jsem dojedl a obálku spolu s láhví dobrého piva jsem si donesl k televizi. ¨"Zase nic nehrajou", konstatoval jsem, když jsem se podíval do programu. Pak jsem konečně otevřel obálku.

POZVÁNKA NA SETKÁNÍ - stálo tam velkými písmeny. Když jsem se začetl dál, dozvěděl jsem se, že absolventi mého ročníku medicíny po pěti letech pořádají sraz a zvou na pořádaný mejdan všechny ze studia.
"No, službu nemám, moc se mi to hodí, je to sobota, bude sranda", konstatoval jsem a datum konání pečlivě zapsal do svého diáře.

Sobota tu byla najednou, tak říkajíc "co by dup". V podvečer jsem začal přemýšlet, co si vlastně vezmu na sebe. Není to jen výsada žen, jak si všichni myslí. I já jsem ten večer chtěl vypadat co nejlépe. Vždyť kolegové a kolegyně, se kterými jsem promoval, také snad nepřijdou v bílém plášti...
Otevřel jsem svoji skříň. Moc na výběr toho tu nebylo. Šaty, ve kterých jsem maturoval - no ty už vyšly z módy, navíc se nějak"srazily věkem". Druhé - v těch jsem promoval a párkrát byl v divadle. Další výběr nebyl. Oblékl jsem tedy tmavě modré, z kvalitní a nemačkavé látky ušité kvádro. Sako jakž-takž - ale ty kalhoty!
Mé druhé já mělo pravdu. Bříško, které jsem za těch pár let díky dobré kuchyni mojí maminky získal, se nějak nechtělo do kalhot vejít.
"No, nic se nedá dělat", konstatoval jsem s povzdechem.
"Budu to muset nějak vydržet".
Přišil jsem knoflíček u kalhot na samý okraj a s námahou se do kalhot "nasoukal".
"Když nebudu moc divoce tancovat a moc jíst, tak to snad nějak přežiju, ale bude to boj", usoudil jsem.
Ze šuplíku jsem vytáhl nažehlenou bílou košili a ze dveří skříně stáhl světle modrou lesklou kravatu. Když jsem zapnul sako, trochu odstávalo, ale moje bříško, vtěsnané v kalhotách, nebylo skoro ani vidět.
"Dobré to je", pochválil jsem se, když jsem před odchodem z bytu zhodnotil svoji "figuru" v zrcadle.

"Ahoj Tondo", to byla první slova, která jsem zaslechl po vstupu do sálu.
"Čau Zdeňku", odpověěl jsem, viditelně potěšen, že jako prvního potkávám právě svého nejlepšího kamaráda ze studií. Postupně jsem se pozdravil s Janou, Karlou, Honzou a Maruškou.
"Jo, Maruška, to byla tvoje tajná a velká láska, co?", ozývalo se zase moje druhé já.
"To byla, ale ani nevím, proč jsem tenkrát nějak ten vztah nerozvíjel...", odpovídal jsem si.

Tak jak už to na podobných setkáních bývá, po dobré společné večeři nemohlo chybět dobré víno. Při něm jsem se dozvěděl, že Jana je vdaná, má dvě děti a teď je na mateřské. Karla se stihla za pět letg po studiích nejen vdát, ale také rozvést. Děti ji zatím minuly. Honza pracuje v Praze na popáleninové klinice a zatím neměl na rodinu čas. Zdeněk, můj nejlepší kamarád, skončil podobně, jako já. Lékař na jednom zdravotním obvodu - "Ferda Mravenec - práce všeho druhu", jak to vtipně nazval. "Manželka právnička a dvouletý kluk jako buk", chlubil se fotografií. A Maruška? Ta zůstala věrfná své studijní lásce - ortopedii. Své pacienty léčila na poliklinice. Zatím byla svobodná.
A zase se ozvalo mé druhé já. "Je svobodná, dělej něco, snaž se, třeba se jí ještě líbíš, zkus to!".

Své druhé já jsem tak trochu poslechl. Spolu se Zdeňkem jsem pozval Marušku k našemu stolu. Pití přibývalo a já už po dvou litrech vypitého vína měl chuť i tancovat. V sále hrál taneční orchestr univerzální repertoár. Krásnému ploužáku nebylo možné oddolat.
"Smím prosit?", povstal jsem od stolu a uklonil se zhlehka před Maruškou. I když jsem nikdy žádným profesionálním tanečníkem nebyl, snad vlivem celkové atmosféry i vypitého vína jsem skutečně měl pocit, že tančím. Marušce jsem sice občas šlápl na nohu, ale prominula mi to.
Ke stolu jsme se vrátili rozesmátí, ujpocení, žízniví. Další láhev vína na sebe nedala dlouho čekat. To už jsem si z mého tanečního umění vůbec nic nedělal.
"Nedáme si nějaký živější kousek?", zeptala se Maruška. Výborně se bavila, když v tanci střídala mě a Zdeňka.
"Proč ne", opáčil jsem.
"Mně už je to jedno, ale musíš mi prominout. Moc tu divočinu neovládám".
To jsem zdůrazňoval, když jsme společně odcházeli na parket, kde na obrátkách nabíral rokenrol.
"Tak Toníčku, rytmus, rytmus!", provokovala mne Maruška, když se začala přede mnou vlnit a poskakovat do rytmu hraného tance. Zkusil jsem to podle ní. A světe div se - šlo to. Přece se nenechám před Maruškou zahanbit, zauvaažoval jsem a trochu přidal na razanci svých pohybů. A pak se to stalo...

Uslyšel jsem podivný zvuk. V prvé chvíli jsem přemýšlel, zda jsem k obědu nejedl čočku a toto nebyl následek. Ale nebyl... Terpve po chvíli jsem si uvědomil, že moje kalhoty, v kterých jsem byl nasoukaný, asi nevydržely. Byla to bohužel pravda. Kalhoty praskly po celé své délce na zadní části, odkud vyčnívaly moje šedé slipy a lem bílé košile... Co teď? Sako už dávno viselo na židli u stolu, stejně by bylo celé propocené.
Proboha! Maruška naproti mně ještě nic nezpozorovala, ale nemohlo to dlouho trvat. Rokenrol mi začal být fuk.
"Pojď, musíme nepozorovaně ke stolu", pošeptal jsem Marušce a natočil se k ní bokem. Pochopila a zachovala chladnou hlavu. Vzala mne kolem pasu a široké rukávy jejích jasně červených šatů zakryly to nejpodstatnější. Pomalu jsme došli ke stolu a já si sedl.
"Tak. A máme pro dnešek dotancováno", oznámil jsem, když se ke stolu vrátil i Zdeněk.
"No, ale dopito nemáme", usoudili oba moji společníci. A musím říci, že od té doby to byla skutečně "divoká jízda". Červené víno vystřídal tvrdý alkohol, na závěr podpořený několika lahvemi šampusu.

Kolem čtvrté ráno jsme začali uvažovat, jak se dostaneme domů. Musím přiznat, že já jsem chodil velice špatně. Po sále mne vždy doprovázela Maruška, když jsem svým sakem a jejím rukávem chránil svůj handicap, abych neměl ostudu u ostatních kolegů. Věděl jsem, že pěšky domů asi nedojdu a Zdeňkovi jsem to také otevřeně přiznal.
"No počkej, nějak to zařídím", vysoukal ze sebe také se snačnou námahou. V předsálí, naproti šatnám, kde jsme díky krásnému jarnímu počasí neměli žádné věci, stál opřený velký červený rudlík.
"Tondo, ´Maruš, pojďte sem", zavolal Zdeněk, když jsme zaplatili útratu a rozhodli se definitivně jít domů.,
"Podívejte, co jsem objevil, zvládneme to, co říkáš?".
Nejdřív jsem na Zdeňka hleděl nechápavě. Ale potom, když mi vysvětlíl, že na rudlík si sednu a on mne s Maruškou doveze až domů, souhlasil jsem. Na protest jsem se nezmohl. Můj totálně opilý mozek nebyl schopen rozumného uvažování.

Rudlík sice nebyl žádným pohodlným povozem, ale mně to vyhovovalo. Zdeněk s Maruškou tlačili a já seděl. Nohy natažené před sebou, abych nebrzdil. Na moje prasklé kalhoty vidět nebylo. To byl také hlavní důvod našeho počínání. Cesta domů vedla městem po hlavní silnici. Smích Marušky a náš křik se rozléhal daleko široko. Chodník a občas i silnice nám nestačila, jak se mnou kamarádi "šněrovali".

"Karle, vidíš to, co já?", obrátil se policista v zaparkovaném autě na svéhop kolegu. Ten nevěřícně zakroutil hlavou. Oba vystoupili z auta a zamířili k nám.
"Tak pánové a dámo, copak to tady děláme? Občanské průkazy prosím", ozval se jeden z nich. Když nás zkontrolovali, začalo vyptávání.
"Kdepak jsme vzali ten rudlík, teď v pět ráno? Kampak s ním jedeme? "Prodat do sběrny?". Otázka stíhala otázku a mně se jen těžko odpovídalo. Alkohol mne snad zbavil i veškerého srozumitelného vyjadřování. Teprve, když se do vysvětlování zapojil i Zdeněk s Maruškou, policisté pochopili. Ještě nikdy jsem neviděl "muže zákona" se hlasitě smát.
"Tak víte co přátelé? Dojeďte domů v pohodě. Během dopoledne se přijdu osobně přesvědčit do restaurace, kde jste byli, jestli jste ten rudlík vrátili", se smíchem nám sdělil robustní policista."Jinak vás všechny oznámím pro krádež, to si pište, páni doktoři!". Se smíchem s kolegou odcházel do služebního vozidla.

Do paneláku jsme už dojeli bez problémů. Výtah kupodivu jezdil a tak jsem nemusel ani schody šlapat. Popravdě řečeno, byl jsem tehdy moc rád. Když jsem se dopoledne vyspal, šklebil se na mě v předsíni červený rudlík. Chvíli mi dalo práci, než jsem si uvědomil, co tam ta věc vlastně dělá. V hlavě mi zvonili kováříčkové a události poslední noci se mi vybavovaly jen pomalu. Terpve když z kuchyně vyšel Zdeněk a z obýváku Maruška, rozsvítilo se mi.

Tedy to byla ale "divoká jízda", konstatovali jsme všichni se smíchem. Společně jsme stejnou cestou rudlík odvezli do restaurace, odkud jsme si ho před tím bez souhlasu personálu "vypůjčili". Tentokrát už na rudlíku nikdo neseděl. Personál restaurace vše přijal s porozuměním a výbuchem smíchu.
"Ani jsme ztrátu rudlíku nestihli zaregistrovat", dozvěděli jsme se.

Jeden pozitivní výsledek však tato "divoká jízda" nakonec nepochybně měla. Od té doby jsem už nebyl v bytě sám a měl na koho čekat a na koho se těšit. Maruška kromě své lásky - ortopedie - uměla i velmi dobře opravovat malé kalhoty. Ještě dlouho jsme na příhodu, která přispěla k našemu krásnému vztahu, s úsměvem vzpomínali.

přidáno 05.01.2008 - 16:16
První úsměvná a má "tah". Čím dál tím víc zírám obdivem, mě próza nejde..., chce to ty správné buňky!
přidáno 23.11.2007 - 16:55
hezký, ale trošku se mi tam ztrácí zmínka o té vaně. asi se zapomněl jít vykoupat. :o)
přidáno 04.11.2007 - 16:45
ano... opravdu pozitivní ;)
přidáno 04.11.2007 - 15:49
Tuhle povídku jsem četla už v Pozitivních novinách a musím říct, že se mi moc líbila, hlavně originální návrat domů na rudlíku :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Divoká jízda : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Klaun jako vyšitej
Předchozí dílo autora : Radost nade vše

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku